Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/290717/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-cue-290717.jpg
4
1818
1818
Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány. Moldavan utíká jak malá myš, hlavu má vraženou mezi ramena. „Stát!“ křičí strážný. A zapisuje si K-460. „Kdes byl?“ A už jde na něho a otáčí pušku pažbou kupředu. Z davu všichni křičí: „Svině! Chcíplotino! Hajzle!“ Ale někteří ztichli ihned, jakmile seržant začal obracet pušku. Chlap ani nemuká, hlavu má sehnutou, couvá před strážným. Zástupce z dvaatřicítky vystoupil z řady: „Zalezl si dobytek na lešení, schovával se tam přede mnou, pak se tam zahřál a usnul.“ A bác ho pěstí za krk! A bác ho do týla! Tím ho odehnal od strážného. Moldavan ucouvl, ale hned proti němu vyskočil Maďar, taky z dvaatřicítky, a kop ho do zadnice! A ještě jednou! Tohle je, kamaráde, jinší kafe než dělat špiona. Dělat špiona, to dokáže každý pitomec. Takový špion si žije, ručičky si nezašpiní a je mu veselo. Ale zkus to odkroutit si v kárném deset tvrdých s krumpáčem a lopatou! Strážný nechal pušku klesnout. A velitel eskorty řve: „Od-stoupit od vrat! Po pěti ná-stup!“ Potvory, zas budou počítat! Jaképak teď počítání, když je to stejně jasné? Chlapi začali hučet. Všechen vztek se teď od Moldavana obrátil proti eskortě. Chlapi hučí a nehýbají se od vrat.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2016 , Leda , RozmluvyOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Když to budete mít v životě někdy naprd, sáhněte místo vodky po Solženicynovi. Možná zjistíte, že by to mohlo být daleko horší.
Na jeden den v gulagu toho bylo až dost, aby si člověk mohl udělat představu, jak to tam chodilo. Kniha líči opravdu jen jeden celý den. Příběh to není nijak komplikovaný. Děj plyne v poklidném tempu, o to to možná bylo horší. Při čtení jsem si uvědomila, co vlastně mám a že to není samozřejmost a jakou to má pro mě hodnotu. Jsem za to vděčná.
Tady si opravdu prožijeme jeden celý den v gulagu. Rozhodně zajímavě pojato.
Myslím, že popis atmosféry a denního režimu trestaneckého tábora zvládl Solženicyn skvěle.
Bohužel mi však neseděl styl psaní, a tak se mi kniha četla poměrně těžce.
Toto je zvláštna kniha - nemá hrdinu, nemá dej, dokonca nemá ani rozuzlenie. I keď, z tej poslednej vety zamrazí a to práve kvôli tomu, čo a ako je v tomto diele napísané. Ten jeden deň je exkurzia, silný zážitok. Ťažko predstaviteľný na vlastnej koži, ťažko uveriteľný, že tisíce ľudí to v tej zime reálne zažívali nie jeden deň ale dlhé roky. Až z toho mrazí. Bolo to surové. Otázka je, či my, ľudia 21. storočia, už nie sme až príliš rozmaznaní slobodou a pohodlnosťou života. Nechcem tým povedať, že nemáme svoje problémy, ale ocitnúť sa na desať rokov v podmienkach popisovaných v tejto knihe, to už je iná káva.
Oproti jiným Solženicynovým dílům je tohle tak akorát dlouhé, tak akorát drsné, a hlavně úžasně čtivé. Poslední větu knihy by si měl každý plačtivák vytetovat na dlaň, aby mu zvedala náladu.
Přečteno v rámci ČV 2021. Jeden obyčejný den v pracovním táboře na Sibiři. Dej plyne poklidně a o to víc si čtenář uvědomuje tu hrůzu, mráz, zimu, věznění, útěky..
Tohle bylo hodně silné - ale to jsem ostatně věděla už dávno. Věděla jsem přesně, co čekat. A stejně mě mrazilo. Jeden den. Hlas Miloslava Mejzlíka, který tomu dodal úplnou atmosféru. Je zvláštní tuhle knihu hodnotit - nemá příběh, nemá hrdinu, nemá rozuzlení. Má ale důležitou výpovědní hodnotu a je děsivější než kdejaký thriller. Zaujaly mě také úvahy o jídle, "přátelích", svobodě a víře.
Dost dobrý popis života v ruském gulagu. Navíc to byl popis jednoho dne a přesto to stálo za to.
Musím se přiznat,že jsem čekala víc.Popis jednoho dne v gulagu,zajímavé,ale čekala jsem příběh.
Novela Jeden den Ivana Děnisoviče popisuje jeden den obyčejného vězně v sovětském pracovním táboře. Do knížky jsem šla s představou silného příběhu plného utrpení a ztráty lidskosti, nakonec se ale ukázalo, že popis jednoho dne rozepsaný na 170 stran je po většinu času neskutečná nuda. Převážnou část děje zabírají myšlenky a pocity hlavního hrdiny, jeho přemýšlení nad situací a strohý popis toho, co právě dělá, nebo se chystá udělat. Vyprávění bylo oproštěno od veškerých emocí, knížka ve mně nedokázala vyvolat vůbec žádné pocity. Celkový dojem trošku vylepšil konec, kde se autorovi podařilo postavě Šuchova vnuknout alespoň malou jiskřičku naděje, kterou si dokázal uchovat i navzdory prostředí, ve kterém se zrovna nacházel. Bylo to skvělé zakončení příběhu, ale i tak to bylo málo.
Jsou lidé, kteří čtou Chrise Cartera, protože je to kruté. Těmto doporučuji Solženicina. Protože to je poctivě a nehorázně kruté.
To je tak - po těch nějakých "Selekcích", co jsem se jimi prokousala v poslední době, si povídám, měla bych si jít přečíst nějakého zase ruského pana spisovatele, abych si připadala intelektuálně. A, tumáš! Připadám si Solženicinem celkem rozervána...
Neférově ubírám jednu hvězdičku za syrovost, že to na mne bylo už moc.
Na toto téma jsem četla i lepší knihy,ale stejně si myslím,že jich není nikdy dost.Připomenout si ,jak těžké časy prožili jiní,že strádali mnohem více a mnohem déle.
Krutý svět a osud zároveň. Přijde mně, že jsme moc rozmazlený v dnešní době, i když doba kolem Covidu není jednoduchá, vždycky může být hůř, například v gulagu.
Zaujímavo popísaný jedeň deň väzňa v ruskom pracovnom tábore na Sibíri. Výborne opísané pocity, myšlienky, túžby, duchovné aj fyzické prežívanie väzňa Šuchova. V dobe vydania určite vzbudila veľký rozruch.
Nejvíce děsivá je tato kniha asi v tom, že hlavní protagonista vůbec nedumá nad tím, jaké utrpení prožívá a jak by případně mohl utéct domů k rodině. Tyto starosti jsou v podobných pracovních táborech mimo myšlení všech vězňů. Jejich hlavní starosti se týkají toho, kolik porcí jídla zvládnou ukořistit, jak si sehnat nějaký ten tabák a hlavně jak přečkat celý den, aby se vůbec dožili toho dalšího.
Navzdory svému krátkému rozsahu se mi kniha nečetla nejlépe a v záplavě vězeňského žargonu a postav jsem se tu a tam ztrácel. To však neznamená, že bych nebyl rád, že jsem si ji přečetl. Za ten čas to stojí a čím více lidí ho bude ochotných knize věnovat, tím lépe. Krutá realita pracovních táborů není zase tolik let vzdálená a bude dobře, pokud ji budeme mít na paměti. Jestli mi totiž tato kniha něco dala, pak je to vědomí, že jakmile se člověk na takovém místě ocitne, na myšlenky o hrůze a nespravedlnosti nezbude místo.
Tak nevím, asi mi to úplně nesedlo... Téma je rozhodně zajímavé, ale nedokázala jsem se začíst. Knihou jsem se, vzhledem k jejímu rozsahu, prokousávala nezvykle dlouho.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
 |
Drobnosti 1968 |
|
Jaká škoda! |
|
Jeden den Ivana Denisoviče 1962 |
|
Matrjonina chalupa |
|
Pravá ruka |
Autorovy další knížky
| 2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Poslouchal jsem jako audioknihu.
Trochu jsem se toho bál, že to bude koncentráková (pardon, kárná) depka. Nakonec je z toho "příjemný" příběh o nepříjemném období života/dějin. Popis ledového pekla, všeobklopující mráz a beznaděj, přesto je příběh tak nějak přívětivý, a od druhé poloviny skoro až radostný. Kárové si prostě dokázali najít to svoje štěstí a malé radosti kdykoliv to jen šlo.
Chvílemi mi příběh evokoval Krále Krysu, ale kdybych je měl mezi sebou srovnat, tak Solženicynův příběh rozhodně ztrácí.