Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508026/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-63dfcf93dfaab.jpg
4
1808
1808
Světoznámá novela ruského autora odhaluje otřesné skutečnosti sovětských gulagů v 50. letech 20. století. V knize autor popisuje poměry v jednom ze sovětských pracovních táborů na Sibiři v poválečných letech. Zachycuje prostým, sugestivním stylem všední den člověka, vězněného za stalinské éry v koncentračním táboře proto, že se za války dostal na několik hodin do německého zajetí. Novela se považuje za jedno z nejotřesnějších svědectví společenských poměrů v SSSR v období kultu osobnosti.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2012 , LedaOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavé a podnětné. Je opravdu hrozné, co se v ruských lágrech a pracovních táborech dělo a co si museli vězni zažívat (nemluvě o tom, jak jim to křivilo charakter a povahu). Každý, kdo nechce, aby se historie opakovala, tak by takové knihy měl číst (a hlavně na školách).
Jen mi to tedy přišlo trochu plytké, spíš by bylo lepší, kdyby to byly kapitoly nějaké knihy.
Surové, mrazivé a inspirované skutečností. Až mě uchvacovalo, v jakých šílených podmínkách se dokázal Šuchov přizpůsobit až do stavu rezignace a přijetí a dokonce nalézt potěšení a radost z tak primitivních maličkostí, které by v běžném světě byly považovány za odpad, nechutnost či malichernost.
Toto by si měl přečíst každý, aby si uvědomil, jaké hrůzy zažívali lidé v pracovních táborech na Sibiři.
Nebylo to poprvé, a nejspíše ani naposledy, co jsem knihu četl, i když poprvé ušima. Nedostižný, syrový příběh bez příkras.
Vlastně nevím, co by se ještě dalo k Solženicinovi napsat. Jedním slovem "majstrštyk". Surové, mrazivé. Jen při čtení cítím všudepřítomný mráz, zničené tělo a devastovanou duši. Prožitou realitu si už dnes nedokáže nikdo ani představit. Přesto je nutno tuto převýchovu sovětského člověka připomínat i novým generacím. A musím jen zopakovat komentář Terkisheada (Snad mi to promine. Nechci opisovat, jen zdůraznit) - Tesat do kamene, aby se nezapomnělo !!!
Po letech se vracím k Solženicynovi, úvodní povídka Jeden de Ivana Děnisoviče samozřejmě vede a považuji v souboru za nejlepší. Když dílo vyšlo exiloví ruští kritici psali , že žádný Solženicyn neexistuje, pod tímto jménem píše na příkaz KGB 5 autorů ( v knize jsou 4 povídky , ale v té době vyšla i povídka Zachar Kalita, český název povídky je Strážný duch Kulikova pole). Nevěřili žánrové a stylistické rozmanitosti, každý z textů je psaný jinak tématicky i jazykově. Za druhou nejlepší povídku považuji Matrjonina chalupa, kromě Matrjony a mne žili v chalupě jen kočka, myši a švábi, je mrazivé, šedé.
Člověk se umí proměnit v živočicha o tom žádná, ale tady jde i o to, že při tom všem zůstal člověkem a všímal si neuvěřitelných detailů, které ho zachovaly při lidském životě a dokázal cítit radost. Jinak je samozřejmě pekelné, co dokáží lidi dělat lidem.
Tak já teda nevím. V knize se popisuje sice jen jeden den, ale přišlo mi, že se omílá pořád to samé dokola. Pořád samé jídlo, prohlídky, obavy o zavření na "samotku". Nechtěla bych tam být byť jen jeden den, to chápu . Ale jsou i jiné knihy na toto téma - a lépe zpracované. Nudila jsem se a poslední strany jen letmo pročetla.
(SPOILER) Poněkud mrazivé svědectví o pobytu v lágru... na druhou stranu, já osobně jsem zamyslil, jak je krásné radovati se z maličkostí. Odkazuji na radost, jenž prožívá Ivan Děnisovič po tom, co mu Cézar věnoval svůj podíl chleba a teplou šlichtu.
(SPOILER) Věcný popis strastí a nelidských podmínek v táboře nucených prací mě nechal zvážit 200, pak 300 gramů chleba na den. Myslím si, že je má představa o gulagu zcela povrchní, neměla jsem sílu domýšlet všechny detaily. Vůbec si nedokážu představit, že bych tam zvládla pár dní fungovat. Ještě teď mi mrazí, zážitek je silnější o vědomí, že Solženicyn popsal své zkušenosti.
Během čtení máte neustále hlad, je vám zima a nejradši by jste si zapálili. Nechápu jak takhle mohli lidé v lágrech přežít třeba 10 let...v tom lepším případě. Prostě neskutečný, chlap bojuje za vlastní zemi, je zajat, uteče ze zajetí, ale vlastní ho poté odsoudí a zavřou bo určitě pracuje pro Němce. Tohle prostě nevymyslíš a i tak ti lidé byli schopni ve výkonu trestu i po něm dál žít. Prostě měli tu chuť dál žít...
Ech...
Kniha je napsána velmi srozumitelně a dosti jednoduše, ale naprosto suše. :(
Hrůzy, které vězni zažívali v lágrech, se mě tak nějak nezvládaly dotknout samy od sebe a já si musela připomínat, o čem že to vlastně čtu. Což protáhlo čtení téhle útlé knížečky na několik TÝDNŮ. ( A to má cca 200 stran...)
Takže, pokud z toho chcete tahat fakta, je suprová, (otázkou ale stále zůstává, jak moc je to důvěryhodný pramen - co vše si Solženicyn "přibarvil"); ale pokud čekáte něco co "poučí i pobaví," tak zvolte raději jiná dílka. :))
Myslím si, že je to první kniha od ruského autora, od kterého jsem něco četla. A musím se přiznat, že asi nevím, co napsat.
Bylo to zajímavé, tématika komunistických vězňů mě zajímá, ale přišlo mi, že kniha byla napsaná tak nějak suše.
Hlavná myšlienka je geniálna. Zachytiť jeden všedný deň väzňa, ktorý si odpykáva trest v neslávne známom systéme trestaneckých táborov v Sovietskom zväze - v Gulagu. Výpoveď je o to silnejšia, že sám autor Alexandr Isajevič Solženicyn prežil v týchto neľudských podmienkach 8 rokov a postaral sa o to aby sa na nespravodlivosť tohto šialeného režimu nezabudlo. Preto autorovi úplne dôverujem v autentickosti diela a verím, že si nič neprikrášľoval ani neidealizoval. Ide o surový kus reality vtesnaný do novely, ktorý ale prekvapí absenciou emócií. Na takéto tragické udalosti by sa nemalo zabúdať a z času na čas je dobré si ich aj pripomenúť, aby sa raz náhodou nestalo to, že sa budú v budúcnosti opakovať.
hrůza lágru a sovětského svazu celkově z pohledu nikoli intelektuála nebo hrdiny, ale z pohledu prostého slušného člověka, vesnického malého zemědělce a řemeslníka. ano, z pohledu toho, jehož jménem se ten obludný byzantský režim zaštiťoval a kterému nejvíc ublížil.
Začátek knihy mě nadchl, vtáhl mě do děje a byla jsem zvědavá na pokračování. Bohužel tak v polovině jsem se začala ztrácet a bylo těžké se na děj soustředit.
Určitě ale knize nevyčítám, že by v ní nebyla zápletka, nebo byla nezajímavá. Takový postup děje mi dodával na uvěřitelnosti, že takto skutečně vypadal ten jeden den, který byl monotónní, jako každý jiný.
Konečně jsem dohnala jednu z klasik, ale nejsem z ní nijak nadšená. Velmi suché, velmi k věci, člověk si nějakou představu o životě v táboře udělá. Nečetla jsem to vyloženě na sílu, ale ani mě to moc nebavilo.
Největší sílu vidím v té strohé až deskriptivní reportážní formě. Žádné hluboké úvahy, politika naprosto okrajově... o to údernější je vyznění.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
 |
Drobnosti 1968 |
|
Jaká škoda! |
|
Jeden den Ivana Denisoviče 1962 |
|
Matrjonina chalupa |
|
Pravá ruka |
Autorovy další knížky
| 2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Po Souostroví Gulag skoro "procházka růžovým sadem". Myslím, že bych si teď ráda našla nějakou ženskou autorku, která o tomhle píše.