Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky

03.09.2020

Jeden den života, od zvonění do zvonění, v pracovních táborech bolševika zase ukazuje, jakou cenu má život a nezdolnou vůlí člověka přežít a nevzdávat se naděje. Silnými příběhy jsou i další povídky této knížce.

29.12.2019

Ke všem dobrým komentářům níže chci jen doplnit, že velice oceňuji překlad Ivana Děnisoviče od Sergeje Machonina (který sám prošel koncentrákem, takže byl k překladu povolaný). Krásná, bohatá hovorová čeština, k tomu trochu trestanecké hantýrky – jazykový zážitek! Překlad ostatních povídek (Anna Nováková) je ovšem také výborný. Celkově krásné čtení, Solženicyn je skvělý vypravěč. V povídce na pár stránek dovede umně navodit atmosféru. (Kdysi jsem rozečetl Souostroví a nějak mě to nebavilo, ale Děnisovičem a těmito povídkami si mě zase získal.)

26.08.2019

Příjemné překvapení. Povídky se velmi dobře čtou. Zajímavé příběhy ze života v sovětském Rusku.

10.03.2019

Jeden den v gulagu - obraz běžného života v lágru, kde život vězňů plyne v stále stejných, léta zaběhnutých, kolejích ... jeden den v pekle.
Jeden jediný den "v hlavě" člověka - vězně, který už dávno přišel o vše, psychicky i fyzicky zdevastovaný ... jeden jediný den prostého a "dokonale" skromného člověka, který se nesnaží jakýmkoliv způsobem vybočit z řady, jakkoliv na sebe upozornit, naopak, jediné o co se snaží, dokonale splynout s okolím, a tak přežít ...je dost těžké si to i jen představit ... atmosféru, jako směsici strachu a lhostejnosti ... atmosféru jako směsici rezignace a boje o přežití ... atmosféru vězeňské reality ... absurdnost podmínek ruských pracovních a vězeňských táborů, jejichž smyslem je jediné ... zničit člověka "uvnitř" ... a je velmi těžké si i jen představit, že přesto může v nitru zbýt "lidství" ... že přesto všechno je možné stále v sobě nosit "cosi lidského" ... že navzdory mezním podmínkám, totálně nelidským a krutým, jsou vězni stále lidé, mezi nimiž je možné najít přátelství, či solidaritu a vůli ... žít.

"A Šuchov si dobře zapsal za uší slova svého prvního parťáka Kuzjomina — byl to starý táborový mazák, v třiačtyřicátém roce seděl už dvanáct let, a řekl jednou na holoseči u ohně nové várce svých zelenáčů, které přivezli z fronty: „Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáţe žit i tady. Víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat k bezpečákovi." Pokud jde o ty práskače, to tedy přehnal. Ti si vždycky krk zachrání. Jenže ta záchrana stojí cizí krev. "

PS: postřehy k některým dalším povídkám, v sekci - povídky.

18.06.2016

Toužila jsem si přečíst Jeden den Ivana Děnisoviče už dlouho. Přesně od té doby, kdy jsem měla brigádu v knihkupectví a jeden starší pán (někdejší člen Občanského fóra) si posteskl, když uviděl vydání sbírky povídek z Levných knih: "Dřív to bylo přísně zakázané, a teď je to tu ve výprodeji..." - nebyl to sice výprodej, šlo o aktuální vydání z roku 2002, ale cena 59 Kč mu evokovala výprodej.
Vystačila bych si bohatě s Ivanem Děnisovičem, ale naše městská knihovna měla jen tuto sbírku devíti povídek. Opět se ukázalo, že nejsem povídkový typ... sotva si člověk zvykne na postavy, je konec a musí si zvykat na nové... Nejvíc mě samozřejmě bavil Jeden den Ivana Děnisoviče, dál mě zaujala Matrjonina chalupa (viz můj komentář u povídky). Ostatní příběhy už byly slabší, hůře uchopitelné pro čtenáře z jiného století i světa... Co ale mají povídky většinou společné, je absurdita, často ve spojení s byrokracií všeho druhu (Ve vyšším zájmu, Případ na stanici Kočetovka, Pravá ruka). Člověk žasne, co je schopen státní aparát provádět bez mrknutí oka svým vlastním lidem.