Její pastorkyňa (drama)
Gabriela Preissová
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71322/jeji-pastorkyna-71322.jpg
4
109
109
Dramatický příběh Jenůfky a dvou nevlastních bratří Števa a Lacy a tragické smrti nenarozeného dítěte, patřící k vrcholům českého realistického dramatu. posloužil jako předloha světově uznávané stejnojmenné Janáčkovy opery.
Přidat komentář
Měli jsme na jednom předmětu jako povinnou primární literaturu Pastorkyňu a Gazdinu robu. Pak si říkám, které ono mě z těch dramat, která jsem samozřejmě nedočetl kdy jsem měl a teď doháním resty, tenkrát víc zaujalo? Určitě Pastorkyňa. Tak jsem si ji přečetl. A nebyla to ona! Takže teď na Robu!
Ale dobře, ke knize samé. Já vám trpěl. Jak na to člověk není zvyklý a má za sebou tak maximálně Mrštíky, čtení také Pastorkyně pak najednou bolí. Jazykové nářeční provedení mne upřímně drásalo a jsem strašně rád, že to mám za sebou - ještě že je to tak kratičké drama.
Pokud jde o obsah, rozhodně není možné konstatovat, že bych byl nějak unesen. Jistě, trochu drsnější zápletka, připomínající v něčem možná poetiku Kytice, má jistě čím zaujmout. Kostelničce se tu, napovím, podařilo to, co Brumbál s Potterem v prvé kapitole Kamene mudrců nedotáhl do konce. Ale upřímně si nejsem jist, co si z toho odnést. Zkrátka jsem to drama přečetl a s klidem ho do zítra zapomenu. Není ničím zvláštní (krom jeho historického významu, ale osobně nejsem venkovským realismem příliš ohromen). Ne, vážně, jaké konkrétně poučení si z něj má člověk odnést? Já se vám omluvuju, fakt že jo, ale nějak se pokoušet tvrdit, že Laco je kladná postava a končí to tak vlastně dobře... To je, vážení, kravina. Je to člověk který byl schopen pořezat jiného člověka pro své účely - zločin z lásky? A to je omluva? Promiňte, ale podobná věc může, věřím, pro osobu zakládající si na vzhledu vést k sebevraždě. To od něj, myslím, nebylo pěkné. A dítě skončilo tak jak skončilo vlastně taky kvůli němu. Onen happyend, který je tu v komentářích, jak jsem s překvapením zjistil, oslavován, nejeví se mi být happyendem - Laco zmanipuloval protagonistku do pozice, kdy vlastně neměla moc na výběr, ona ostatně v celé hře neměla na výběr, všichni ostatní rozhodovali ve všem za ni. Nu a tak jediná kladná postava, protagonistka, dostává neustále naklepáno. Žádné poselství ten příběh nenese. A tak tu zůstává zvláštní forma (která jistě někomu vyhovovat může, mě nikoliv) a trochu drsnější příběh. Nic, co bych musel číst, chtěl číst a případně si z četby něco odnesl.
Dobře, dobře, možná jsem ochoten přiznat, že se postavy chovají vcelku přirozeně, neuměle a drama tak (na výjimky) nepůsobí příliš pateticky, což je jistě bonus. Ale jinak? Za mě nic. A ano, bude to asi tím, že realismus dramatu příliš nepřeje (pokud zrovna nejste Henrik Ibsen). A ano, mohl bych si tedy přečíst román. Ale román by mě zase odrovnal nářečním dialektem. Ne, na to opravdu před začátkem semestru nemám sílu.
Pro úplnost dodatek: naštěstí existují lidé, kteří dokáží v textech odhalit mnohem víc než já, přečetl jsem si tedy patřičnou pasáž z nově vydané knihy Právo, literatura a formování státoprávní identity první republiky, kde je Pastorkyni několik stran věnováno. A ne, nic důležitého mi neuniklo. I zde se autorka (myslím doktorka Štepáníková, ale nevsázel bych se) dopouští spíše paběrkování a nenápadně přiznává, že i právních témat je v knize minimum, problémy generuje spíše dobový mrav. Ani zde jsem nenašel na hře nic zajímavého.
Posloucháno jako rozhlasová hra. Smutný a krutý příběh, ale tak to asi tehdy bývalo. Využití nářečí bylo k užitku, rozuměl jsem, i když jsem Západočech. Výborné moderní zpracování v rozhlase.
(SPOILER)
Silný příběh tragické lásky pastorkyně ke Štefovi, před kterým varovala kostelnička a měla pravdu. Ve skutečnosti ji dávno miluje Laco a ten je proto schopen s Jenůfou žít i poté, kdy vyjde najevo její hřích. "Pomohla" tomu i velká oběť nevlastní matky, kostelničky... Silný příběh.
Rozhlasová hra.
Gazdina roba byla přijata, ale Její pastorkyňa byla moc drastická pro soudobé obyvatelstvo. Vadila "amorálnost a nevkus". Gabča už poté skorem nechtěla dělát žádnou velkou divadelní kulturu. Naštěstí se líbila Leošovi a ten ji znova vyvrhl na ten nevděčný lid. Pak byly Dušičky (znáte tu Janáčkovu Putující? - skvělá, atonální) konečně v peří.
5 bodů z 10
Jazyk, jímž je kniha napsána, se mi četl hodně obtížně. Samotný styl, že je kniha zpracována jako divadelní hra, mi je také jistou překážkou v poklidném čtení. Kniha má „šťastný konec“, ve kterém Jenůfa říká Lacovi, že bude trpět, když s ní zůstane, ale on ji nezradí a miluje ji i nadále. Takový konec jsem popravdě nečekal, jelikož jsem nejdříve od stejné autorky přečetl Gazdinu robu, která končí tragicky. Obě tyto knihy nejsou nijak dlouhé a čtou se vcelku rychle, tudíž není důvod, proč si je nepřečíst. Jak jsem již zmínil, jedinou překážkou je dosti složitý jazyk, jakým jsou obě díla napsána, ale i na ten si po chvíli čtení zvyknete.
Tenhle působivý „Zločin a trest na Slovácký způsob“ mě zmrazil a přibil do křesla! Na krátkém prostoru hry se totiž povedlo autorce naléhavě vykreslit existenciální drama, ve kterém nikdo není zcela dobrý ani špatný, každý je trochu oběť vlastního charakteru, vlastního pěstovaného sebe-obrazu a nemilosrdného nátlaku všudypřítomných sousedských očí. Každá z postav je nějak k politování a každou jsem taky litoval.
Jenže zločin je zločin a vina je vina a hřích je hřích. A příčiny vedou k následkům a trest je trest, ten nevyhnutelně následovat musí, a zdaleka nejen z přísné ruky zákona.
Ale je tu také láska, milost a spása. A odpuštění. A kde je odpuštění, je i naděje. A kde je naděje, tam lze kráčet světem dál.
„Já vás nezatracuju. Aji na vás Spasitel pohlédne.“
Poutavé drama, které vám tak vtáhne, že máte pocit, že příběh prožíváte na vlastní kůži.
Ač název knihy jsem znala již dávno, děj jsem neznala vůbec. Nejspíš se u mě projevuje to, že žiju v naprosto odlišné době, ale postavy a děj mi nebyly blízké. Snad jen Kostelnička a její snaha zachovat za každou cenu dobrou pověst svou a Jenůfčinu působí trochu nadčasově.
Tak se žilo.. Dobrá pověst víc než cokoliv jiného a bohatí synci nedotknutelní. Je dobré si to připomínat. A v divadle Na Vinohradech vynikající představení.
Dílo, které mě uchvátilo už tehdy, když o něm mluvila naše češtinářka. Nedávno jsem viděla představení s Dagmar Havlovou v hlavní roli, které mě jen popostrčilo k přečtení této kraťoučké knížky. Za mě jde o jedno z nejlepších dramat, co jsem kdy četla či viděla.
Její pastorkyňa mne úplně pohltila. Jedná se o dílo velmi krátké, ale naplněné nic nenalhávajícím obrazem českého venkova. Po četbě Romea a Julie jsem neměla nejmenší chuť číst v nejbližší době nějakou divadelní hru, ale jsem ráda, že jsem tak neučinila. Kniha protkaná tak specifickým nářečím, jako je použito zde, je krásná sama o sobě, z hlediska jazykového. Tento svazek je však i z hlediska obsahového naprostým skvostem. Kdybych jho četla celý v kuse, měla bych ho přečtený za hodinku; dvě, ale myslím, že je dobré, když se nakouskuje, jelikož každé dějství nese nějakou myšlenku, nad kterou je dobré se chvíli zamyslet. Jsem velmi ráda, že jsem si Její pastorkyni mohla přečíst a už teď doufám, že se mi podaří dostat se na její divadelní ztvárnění v Divadle na Vinohradech. Už jen z ukázky, ze zmiňovaného divadla, jsem byla nadšena. Z jazykového hlediska jsem tedy byla nadšena, byť se mi asi třikrát během četby stalo, že jsem ani neodhadla, co by měl daný výraz v nářečí znamenat. Silně pohnuté příběhy všech postav mi vzdáleně připomínají povídkovou knihu Želary od paní Legátové. Tuto divadelní hru už jen zbývá doporučit, jelikož již nemám, co bych dodala.
Tak hubená knížečka a přitom tak zajímavý příběh. Velice mile mě překvapila, doporučuji!
Obrovský námět, velké téma, o kterém se v 19. století nemluvilo. Svobodné mateřství - potupa a hanba... Kdo z nás si v dnešní době něco takového umí představit? Ani nářečí není překážkou a naopak pomáhá představit si prostředí a dobu dramatu.
Já jsem byla z knihy přímo nadšená, příběh mě úplně strhl. Je škoda, že není ve školách tolik propagována jako jiné knihy. My jsme se o ní sice učili, co si tak matně vybavuji, ale pouze okrajově jsme ji zmínili.
Nádherné dílo a jeden ze skvostů české literatury. Příběh je strhující a velmi čtivý, tohle by měly ženy a dívky číst namísto přihlouplých dámských románků. :)
Štítky knihy
vesnice rozhlasové zpracování matky a dcery realismus (literatura) český venkov nemanželské děti klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1930 |  Její pastorkyňa (román) |
| 2006 | Gazdina roba |
| 1998 | Námluvy |
| 1966 |  Její pastorkyňa / Gazdina roba |
| 1926 | Její pastorkyňa (drama) |
Toto klasické – a hned zkraje podotknu, že skvělé – realistické drama z moravské dědiny jsem četl ve vydání z roku 2007 (Artur, edice D), doplněném o autorčin medailonek (stejný jako ve vydání Gazdiny roby z roku 2006) a stručné, leč kvalitní pojednání o historii vzniku hry, jejích inscenacích a recepci. Minusem této edice je předně neuvedení zdrojového textu ani toho, jak k němu editor přistupoval, a pak také neuvedení toho, kdo vlastně byl jeho editorem a kdo napsal medailonek a doslov.
Ke hře samotné asi mnoho nového říct nedokážu: Pro mě je působivým znázorněním toho, jak tragické důsledky mohou mít konvence tradičního a konzervativního společenství (zdaleka ne jen venkovského) v kombinaci s osobním slabošstvím (Števa, Laca), naivitou (Jenůfa), zatvrzelostí (kostelnička, ale i Laca), což jsou pochopitelně vlastnosti všudypřítomné a věčné. Moc rád mám i Janáčkovu operu. A ještě drobná poznámka k jazyku: Ve srovnání s Gazdinou robou je text dramatu pro běžného čtenáře čitelnější, Preissová využila nářečních prvků jen sporadicky a symbolicky. Sice tedy edice nemusí být doplněna slovníčkem a je obecně vzato srozumitelnější, ale z mého pohledu to je škoda. Svéráz, jadrnost a originalita Gazdiny roby je tu tím pádem přítomna jen náznakovitě, velmi oslabeně. Jistě to není to hlavní, o co by (autorce) v této hře šlo, leč právě jazykové bohatství a svrchovanost vnímám jako esenci značné části děl naší literatury devatenáctého století, tedy že už ji tolik nečteme pro příběh (vždyť podobné zápletky byly od té doby zpracovány nastokrát a mnohdy líp), nýbrž pro jazyk (a jeho prostřednictvím vykreslený svět).