Jeřabinový dům
Marie Hajdová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495823/bmid_jerabinovy-dum-OJe-495823.jpg
4
388
388
Na okraji vesnice v srdci zapomenutých Rychlebských hor už po generace stojí kamenný dům obklopený alejí vzácných jeřábů, podle kterých se mu přezdívá Jeřabinový dům. Právě do něj se vrací Lucie. Na léto, nebo napořád. Starý dům pro ni v dětství představoval bezpečné útočiště a teď, když se jí život drolí mezi prsty, tu hledá úkryt znovu. Svým návratem Lucie naruší křehkou rovnováhu života místních obyvatel. Z okna samoobsluhy ji žárlivě pozoruje Janina, která se ve vesnici narodila i vyrostla a nikdy se jí nepodařilo odejít. Teď čeká třetí dítě a doufá, že tentokrát zvládne mateřství i svůj vztah lépe. Jenže když se tu objeví emancipovaná Lucie zvyklá na městský ruch, začne Janina pochybovat o tom, jestli jí její životní situace vyhovuje. Obě přehodnocují své dosavadní životy, zatímco i mezi dalšími obyvateli vesnice se pomalu vyjevují dávné křivdy. Vztahový román Marie Hajdové o mateřství ve všech podobách, o návratech a nových začátcích. Vypráví o tom, že některé kořeny nelze tak lehce vyrvat a že je můžeme zapustit tam, kde bychom to nejméně čekali.... celý text
Přidat komentář
Kniha začala dobře, ale pak přišlo zklamání. Příběh o ničem, nuda s nudným koncem. Kniha mi nic nedala.
První kniha od autorky a přece tak příjemnější čtení a stravitelnější text, než od autorky, jež chrlí dvě knihy ročně (omlouvám se za tu poznámku, ze které čiší zklamání z tvorby Jany Poncarové).
Jeřabinový dům je příběh, ve kterém nedochází k žádným závratným dějinným zvratům, přesto je to ale příběh uvěřitelný a čtenáře do sebe vtahující.
Po přečtení anotace jsem měla obavy, že půjde o už stokrát popsané klišé, kdy se mladá žena z Prahy přesouvá na vesnici, protože má pocit, že potřebuje najít sama sebe a následně se najde v přírodě, v bylinkách, v zavařování nebo něčem podobně banálním. V knize Jeřabinový dům to ale tak nebylo. Lucie je realisticky podaná postava. To, jak se její příběh proplétá s příběhem ostatních lidí v Bílé Vodě, je velmi dobře popsáno.
Všechny další postavy příběhu jsou pro mě moc hezky vykreslené. Ani u jedné nemám pocit, že bych někoho takového nemohla potkat na vsi nebo mít za souseda.
Celý příběh je moc hezky vystavěný a ani konec nesklouzl k žádným patetickým závěrům.
Styl psaní Marie Hajdové byl pro mě velmi osvěžující a příjemný. Dokáže popsat atmosféru tak, že vás do ní vtáhne, ale zároveň je její jazyk střídmý a velice čtivý. Ideální zlatá střední cesta mezi hyperstručným stylem mini vět, který dnes často u autorek vidíme, a přeplácanou slátaninou plnou vzletných kudrlinek.
Doufám, že se brzy dočkáme další knihy.
Příběh obyčejného života, bez příkras, tak jak plyne. O obyčejných věcech, situacích, které mohou potkat každého, ale velmi dobře napsaný. Ubírám hvězdu za konec, který mi připadal nedokončený, ale možná to tak bylo plánováno. Život taky přeci jen tak nekončí, ani když někdo už zemře.
“Strach je najednou pryč. Už ji neděsí praskání větví, vrzání kmenů ani šustění křídel vylekaného ptáka. Cítí jak se v ní něco mění. Nedokáže to zachytit. Jako by něco prasklo a skrz prasklinu se dalo spatřit světlo.
Příběh ze života, nepřibarvený senzacemi, dalo by se říct úplně obyčejný. To je to, co se mě na knížce líbí především. Čtenář má díky “nedovysvětlení a definitivnímu uzavření situací prostor pro svou fantazii. Hvězdu v hodnocení dávám navíc pro příjemný jazyk a moc pěkné slovní obraty v líčení okolní krajiny a přírody. Určitě budu pokračovat ve čtení dalších autorčiných knih
Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli ohodnotím třemi, nebo čtyřmi hvězdami, ale nakonec jsem se přiklonila k vyššímu hodnocení. Na to, že se jedná o prvotinu, musím vyzdvihnout opravdu dobrý styl psaní, hezké popisy. Postavám by slušelo větší prokreslení, ale to, že žádná není vyloženě sympatická, není na škodu - v životě nám většina lidí z našeho okolí nemusí sednout. V záplavě knih současných českých autorů, které se zabývají nefunčními rodinnými a mezigeneračními vztahy a traumaty z dětství přetrvávajícími až do současnosti, jsem zde měla pocit, že se postavy zaměřovaly spíš na revizi vlastních rozhodnutí a voleb.
Četlo se mi dobře. Zpočátku jsem se domnívala, že děj bude snadno předvídatelný, ale pletla jsem se.
Možná by jednotlivým postavám slušelo o něco hlubší propracování, jak níže zmiňují jiní, ale mně se kniha vlastně asi i tímhle úspornějším (?) popisem vlastně líbila. Připadá mi, že tím možná nechává právě samotným čtenářům více prostoru pro fantazii a domýšlení si dalších spojitostí, souvislostí, podrobností...
(SPOILER)
bezpointová kniha tvořená mnoha bezpointovými příběhy. ve světě románu se nikdy nikam nedojde, nic se ne(do)řekne, i ty nejdramatičtější scény jsou rozpuštěny doztracena. ve finále je tak úplně jedno, kdo kam odejde nebo neodejde, kdo kde zůstane, a který dům shoří.
mezi postavami bez vlastností nejvíc vyniká asi Janina (i díky kontrastu s jejím mužem, obecním hovádkem Vojtou). neexistující komunikace a figurkoidní postavy potápějí i asi nejvřelejší vztah knihy Lucie s tetou Sofií. jakoby si i tuto něžnou vazbu žila Lucie výhradně uvnitř své hlavy.
ostatně postava tety Sofie je redukována na tragickou hrdinku, jakkoli to působilo, že je ve svém domě (a před nemocí) docela spokojená. Sofie je vlastně taky Řekyně, což v této knize znamená zástupkyně jiného živočišného druhu se záhadným jazykem, zaznamenávaným přímo mimozemským písmem.
moc se mi líbily popisy přírodních proměn v rámci roku, oblohy a krajiny. taky jazyk knihy je splavný, četla se dobře a rychle (i když jsem u čtení místy vrtěla hlavou, jako třeba u výstupu tety do schodů).
co mi vadilo asi nejvíc, byl opakovaný vypravěčský fatshaming: odsudečné soustředění se na břicha, tu nevkusně vzdouvající látku šatů, tu rozdělená pneumatikou, tu jen hrozivě naznačující, že "za pár let bude ... potřebovat o číslo větší dres" - působilo místy až obsesivně.
Samotný příběh této prvotiny své autorky mě nijak zvlášť nezaujal. Je to poměrně tuctový příběh o běžných mezilidských vztazích, sem tam se objevil poněkud vyhrocenější moment, ale nic, co by čtenáře výrazně upoutalo či mu dokonce utkvělo v paměti. Na druhé straně je to psáno čtivě, s dobrým vykreslením postav, míst (tady kladně hodnotím situování děje do odlehlého místa v Rychlebských horách) i dějových souvislostí, což svědčí o kvalitním literárním potenciálu autorky, jejíž další literární počin proto určitě neponechám bez povšimnutí.
Jsem tak nějak rozporuplná z knihy..na jednu stranu mě bavila, asi tím, jak to bylo takové nepředvídatelné a jednoduché a měla jsem, ale velké očekávání jak se vše vyvine, nakonec mě to trochu zklamalo, možná to mohlo ještě pokračovat.
Ačkoli se považuji za spravedlivou duši, této knížce dávám z objektivně nepochopitelnych důvodu 6 hvězdiček. Absolutně mě nadchlo, ze někdo píše o te obyčejné a trosku opomíjené oblasti naší republiky, kde jsem vyrostla. Tak dobře se mi četlo o známých autobusových zastávkách
Teď mě život odvál kousek dál, ale pořad se mi zda, ze - tam - u nás - doma -žijí trosku lepší lidé, než tady a teď. Možná to bude spokojeným dětstvím, které jsem TAM prožila.
Velmi oceňuji, ze někdo píše o tom, co doopravdy zná.
Kdybych měla knize něco vyčíst, tak je to celkové pojetí. Já vlastně nevím, jaký štítek bych jí přiřadila. Není to YA, není to pro zeny, není to psychologicky příběh, ale není to ani o geografii. Je to ze všeho něco.
Jen popisu oblohy se zdálo až prilis.
Ale jako autorčina prvotina - velmi zdařilé.
Mě ten příběh moc nesedl, nebo spíš mi byly nesympatické hlavní postavy, víc Lucka. Obzvlášť u ní bych potřebovala asi více informací, abych ji lépe pochopila.
Kniha o vztazích, ztrátách a nálezech, o minulosti, která ovlivňuje přítomnost. Určitě budu autorčinu tvorbu i nadále sledovat
Povedená prvotina .. velice příjemné čtení ,které vtáhlo do děje . Ráda si přečtu další knihu téhle autorky .
Na prvotinu dobrý. Četlo se to velmi rychle a dobře. Stylem mi to někoho připomíná, ale nemohu si vzpomenout koho...0:) Nelituju, že jsem s knihou strávila jeden pěkný večer:)
JEŘABINOVÝ DŮM je o rodinných a partnerských vztazích, o ztrátách a nálezech, o minulosti, která vždy ovlivňuje přítomnost, ať se nám to líbí nebo ne. A i když nejsem úplně nadšená, i když se mi kniha nezaryla do srdce, rozhodně budu autorčinu tvorbu i nadále sledovat.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Napsané je to vlastně pěkně, ale něco tomu chybí. Za mě moc popisné a povrchní. K žádné z postav se citově nepřipoutáte.
Román o vztazích, který se sice dobře čte, ale výsledně vám toho moc neřekne.
Odpočinková četba, ale za několik dnů nevíte, o čem to vlastně bylo.
Jeřabinový dům
Příběh, přestože jen klouzal po povrchu, jak tu mnoho čtenářů zmiňuje, byl čtivý. Místo uklidňujícího pocitu z něj na mě ale padala spíše tíseň a úzkost. Žádná z postav v knize není šťastná a spokojená nebo aspoň smířená se svým životem. Naopak neustále všichni přemítají o tom, co by kdy by a jak by bývalo mohlo být... Stejně jako já. Možná proto ta depka :D
Slupla jsem ji jak malinu, ale v hlavě nejspíš moc dlouho nezůstane.