Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1216
1216
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Já se musím zeptat: Je dnes v literatuře zárukou úspěchu napsat knihu ulepenou hektolitry moči, zapáchající rybinou a čůrky potu? A to všechno vložit do bábiných sádelnatých rukou?
Já se teda nabažila hodně rychle; hl. hrdina Nami, který buď zvrací, nebo má erekci, mě celou dobu neuvěřitelně otravoval, a já doufala, ze ho Duch jezera konečně pozře!
Ale jsou tu i věci, které mě hodně bavily: krátké, úsečné věty (dlouhá souvětí jen u Hrabala, prosím), surovost, dějovost (žádné sáhodlouhé úvahy nad tím "kdo vlastně jsem?" - nad odpovědí se nepřemýšlí, odpověď se rovnou hledá) a celkový obraz ponurého, umírajícího světa.
Ale nakonec jde o průměrný čtenářský zážitek. Bylo toho moc.
Neotřelé, surové, ale je to příběh, který Vás od začátku zaujme. Stále Vám pak v hlavě budou vířit myšlenky o Namim, jezeře, třech červených trojúhelníčkách a cestě. Cestě jednoho chlapce.
Tahle kniha připomíná výtah z mnoha jiných děl, snad je to tím, že asociuje téměř všechny základní otázky a problémy lidstva na necelých 200 stránkách. Ekologie, novodobá historie, sociální rozdíly, náboženství, dospívání - to vše je nastíněno na příběhu osamělého Namiho u ne až tak neznámého jezera. Kniha je psána základním jednoduchým stylem a vyprávění tak nějak plyne, velkou stopu nezanechá. Ano, chytlavá jsou samozřejmě zmíněná témata, nakupená v krátkém příběhu. Možná proto mám pocit, že jsem už všechny ty příběhy, postavy a děj už četla.
Zajímavý román, ojedinělý v českých luzích a hájích, trošku mi připomíná díla severských autorů, ač se odehrává na blíže neurčitém východě (předpoklad). Přečetla jsem poměrně rychle, ale nemohu říci, že bych si knihu chtěla přečíst znovu. Byla zajímavá, četla se velmi rychle, ale větší čtenářský zážitek mi nepřinesla. Trošku mi to připomnělo i Paměť mojí babičce Petry Hůlové, ale musím říci, že to mě opravdu chytlo.
Začátek na mě působil spíš jako nějaká postapo. Drsné, ale působivé, vše má své místo, včetně vulgárního jazyka
Jezero se velice dobře čte, i když příjemné sluníčkové čtení to není. Kniha o drsném životě u jezera, lidských povahách a dospívání.
Začátek v Borosu kolem jezera plného tajemství a pověr super. Jakmile se ale Nami přesunul do města, trochu to pro mě ztratilo původní atmosféru. Konec u jezera pak opět hodně silný. Je to vlastně takové podobenství, uzavírající se životní kruh, který nutně nemusí znamenat štěstí nebo zodpovězení všech otázek. Zajímavé seznámení s autorkou.
Tam byla nějaká neslušná nebo sprostá slova? Mně ten příběh připadal naopak velmi jemný. Pro mě to bylo jako čtení básně.
O této knize bylo řečeno už mnoho, a i podle toho si troufám říct, že se Biance Bellové podařilo napsat příběh, který bude na každého působit jinak.
Nejistý dospívající chlapec Nami, zasazený někam daleko na východ, do asi ne daleké doby, na břeh umírajícího Jezera, hledá svou matku a vlastně hledá svou cestu. Nikoho nemá, on sám je vlastně nikdo a nezbývá mu nic jiného než se porvat se životem tak, jak ho na své cestě potkává.
Drsné prostředí, drsný jazyk, drsné zážitky, kombinace zdánlivě neslučitelného – Duch jezera a nad Jezerem meziplanetární vysílač a socha Státníka, předseda kolchozu s doktorem a šaman vypraví zraněnou Namiho bábu umřít na Jezero – , provází čtenáře složitou cestou hlavního hrdiny.
Někde jsem četla, že autorka nevytvořila čtenáři možnost se s Namim ztotožnit, ale mě občas dokonce štval jako puberťák a celé jsem to s ním prožila. A vulgarismy mi vůbec nevadily, naopak asi dvakrát jsem si řekla, že takhle slušně by to ten kluk asi neřekl.
Nedočetla jsem, pro mne naprostá ztráta času. Pokud ale někdo rád drsný příběh se spoustou sprostých slov, mohlo by se líbit.
Nečtu české autory...to je ostuda, co? Ale nějak jsem dostala chuť, když jsem zahlédla nominace na "Magnésku". Prostě jsem si řekla, že když je to novela, mohla bych to přežít - to naše české inťouškovství, to přehrabování se v bolístkách. A jsem překvapená! Čtivě napsané, přehledné, citlivé a přesto nepatlavé. Nemám v knihách ráda patlání se v citečkách (doma - to je něco jiného, manžel by mohl vyprávět...). Nadchlo mně prostředí, hlavní postava i ostatní postavy, včetně záporáků, prostě jsem jim to všem věřila. Děkuji paní Bellové za povzbuzení, snad si občas přečtu i něco českého...
PS: Trošilinku jsem to s těmi českými autory zamotala...nečtu české autory běžné beletrie. Nepočítám fantasy, sci-fi a historii. Tak zase tak strašná asi nebudu.
Tohle mě hodně bavilo. Možná je to tím že mě vždycky fascinoval smutný osud Aralského jezera a je úplně jasné, že zrovna tím je Jezero inspirované. Přesně takhle syrově a depresivně si to tam představuju.
Umělecký záměr, surový a syrový, a to mi příliš nesedí. Zručně napsané, nicotné postřehy občas překvapily, poeticky na vysoké úrovni, možnost čtenáře domýšlet, přemýšlet...ale šálek toho mého oblíbeného čaje to nebyl. Nějak mi stále při čtení této knihiy naskakovala knížka Anny Bolavé - samota člověka? příběh jednoho? tajemno a tajemství?
Taktéž patřím ke skupině, která knihu přečetla na základě kladných recenzí. Nebo tedy v mém případě jedné - četla jsem recenzi Dominika Melichara - a ačkoliv si již přesně nepamatuji, jak román hodnotil, pamatuji si, že jsem si řekla, že tuhle knihu si musím co nejdříve přečíst.
Přebal knihy - oku lahodící. Názvy kapitol, tedy lépe řečeno členění knihy, jů! stadia vývoje hmyzu. Do příběhu jsem se začetla natolik, že jsem knihu přečetla za dvě odpoledne. Taktéž se přikláním k těm, v nichž postavy a příběh vyvolaly asociaci Jáchyma Topola (u mě konkrétně ke knize Chladnou zemí). A Topola mám ráda...
Užitý úsporný (avšak v mnoha částech velmi metaforický, a to se paní Bellové podle mě vskutku dařilo...) jazyk jsem také uvítala.
Vlastně mě opravdu napadají snad jen samá pozitiva... avšak něco (a nedokážu asi přesně vyjádřit co) chybělo. Možná lehké odosobnění, něco "mezidějového".
Podobný překvapení jsem hodně dlouho nezažil. Přeci jen je mi třicet pryč a to už člověka vykolejí jen sud jägermeistra, jakákoli nová kniha od Palahniuka v komiksové podobě nebo celer v polívce. Biance Bell se naštěstí povedlo úplně opačné překvapení.
Jezero mi atmosférou přípomínalo Jeskyni od Saramaga, což je sice píčovina jako plyšovej potah na volant, ale popisované prostředí tam má velmi sweet chilly atmosféru. Takovou roztahanou a neuchopitelnou, jako kdyby čtenář sledoval příběh ze zamlženýho auta. A stejnou atmosféru má i Jezero. Na rozdíl od Jeskyně se ale paní Bellová rozhodla zakomponovat do knihy i příběh a to je většinou dobrej nápad. Když ten příběh samozřejmě neni blbej. To je pak blbej nápad.
Jezero je však případ dobrýho příběhu. Krom toho ve mne příběh matku-pak-otce-hledajícího-věčně-nemocnýho-vesnickýho-rozbiju-ti-hubu-divňáka Namiho evokoval dietní vzdálenou light verzi Sestry od Jáchyma Topola, takže už jenom z toho důvodu tomu musím dát plnou palbu. A to i přesto, že jsem si Namiho vizualizoval jako Sagvana Tofiho.
Kdybych si ho tak mohl vizualizovat jako paní Bellovou.. To bych si asi šel dát dlouhou sprchu, takhle ale bohužel.
Archetypální příběh o pouti životem, hledání a návratu... jak je v něčem tahle kniha originální, tak je zároveň i stejná, člověk má pocit, že tohle už někde četl.. Příběhy se zkrátka opakují a jsou stejně staré jako lidstvo samo.
Mně se kniha líbila. Příběh životní cesty chlapce Namiho,který je vychován bábou a dědkem u vysychajícího jezera v jedné z postsovětských republik..... Po traumatickém zážitku se vydává do Města. Silné chvíle,ale na 5 * za mě není. Přesto doporučuju.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2022 | Ostrov |
| 2011 | Mrtvý muž |
Pro mě byla tato kniha velkým překvapením. Nečekal jsem od toho nic a dostalo se mi bezvýchodného, syrového, dystopického příběhu na pozadí jedné z největších ekologických katastrof v dějinách lidstva. I když se nejedná o žádné příjemné čtení, byl to zážitek. Ten, kdo se alespoň na chvíli nevcítil do Namiho a nesnažil se pochopit jeho jednání, nemohl si tento tíživý příběh vychutnat naplno. Části v Borosu jsou dechberoucí, ve městě to trošku začíná skřípat, ale od části se zvířaty na ostrově paní Bellová jede svoji spanilou jízdu až do finále, které mě zpátky odnese na vyschlý břeh jezera jako mršinu. Skvělé a bohužel stále aktuální. Tohle mi sedlo.