Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1199
1199
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Na rozdíl od některých čtenářů, kterým se styl psaní autorky moc nelíbil, mě naopak příjemně překvapil. Téma knihy je těžké a smutné, ale díky strohosti a stručnosti vyprávění si člověk řekne, že to je prostě život a každý ho musí nějak přežít, bez ohledu na to, jaké "karty" mu byly rozdány. Na konci žádné příjemné překvapení, jen pokračující melancholie a apatie. Moc se mi to líbilo.
Je to velmi zvláštní, atypicky napsaná kniha. Naturalistická, s krátkými větami, s poselstvím.
Život na zaostalé vesnici proti životu ve městě, střet víry a moderní společnosti, dopady lidského chování na přírodu.
Naproti tomu si nejsem moc jistá, kolik toho ve mně kniha zanechala.
První dvě kapitoly se mi příliš nelíbily - asi kvůli obhroublosti a sprostým slovům.
Naopak poslední dvě kapitoly mě nadchly svou lidskostí a jemností.
Velmi mě překvapil konec knihy, protože přišel tak brzo. Četla jsem, četla a najednou jsem otočila stránku a přišlo posledních několik málo řádků. Ale nemám pocit, že by byla kniha neuzavřená.
Nebýt čtenářské výzvy tak by jsem si knihu pravděpodobně nikdy nepřečetla. Neříkám ze je to špatná kniha ale myslím že za pár týdnů už nebudu vědět že jsem ji četla. Kniha mě neoslovila :)
No, já teda nevím. Krásná obálka a Magnesia Litera mě zlákaly a já se do knihy s nadšením pustila. A i když musím říct, že jsem se velmi rychle začetla a knížku celkem hltala, protože mě velmi zajímalo, jak se bude příběh vyvíjet a jak skončí, v závěru jsem byla hodně v rozpacích.
Přišlo mi to místy dost povrchní, hlavní hrdina mi nesedl snad od začátku a s každou další kapitolou mi byl protivnější a protivnější. Tajemné jezero, všechno to tajemství kolem Namiho, jeho pouť do hlavního města atd. Jo, to bylo fajn, bavilo mě to číst. A musím uznat, že to bylo opravdu krásně napsané. Ale když jsem knihu zavřela, říkala jsem si "Co?? Co to vlastně bylo?".
Nevím, bylo to prostě divný. Místy fakt nechutný. A i přes všechna ta pozitiva, která jsem napsala výše, musím říct, že se mi to spíš nelíbilo. Ale kdyby šla dat půlka hvězdý, dávám dvě a půl.
Syrova, telesna, spinava kniha. Proc je Nami vlastne hlavnim hrdinou? Proc vysychajici, toxicke, kalne jezero nebudi jen cirou beznadej? Je tenhle svet plny utrpeni, pachu, bidy vizi budoucnosti a environmentalnim varovanim?
Jezero je naturalistickou novelou o zničené krajině, společnosti a jedné tápající duši. Tohle mohlo být skvělé, bohužel ale nebylo. Atmosféra, děj i postavy jsou úžasně nastřeleny, ale chybí tomu všemu hloubka, smysl. Oceňuji zacyklení příběhu a využití jezera v plném rozsahu (okolí, hladina i podvodní svět), ale novela jako taková se mě nedotkla ani v nejmenším tolik jako debut Sentimentální román. Po jejím dokončení mám neurčitý pocit; pocit, že Namimu ani mně ta pouť vlastně nic nedala...
Poslouchala jsem jako audioknihu, kterou namluvila Lucka Žáčková, její hlas mi sedl a i hudební předěly se povedly, pokud Vás Jezero láká, tuto formu můžu doporučit :)
Zas a znova současná česká autorka, které někdo nezodpovědný nakukal, že je spisovatelka. NENÍ. A NEBUDE. Těmto dnes trestuhodně rozmnoženým typům bychom měli vyrazit pero z rukou a hnát je ke kloudné práci, protože psát o těžké práci, když tato spisovatelka ani neví, co to slovo znamená, byla opravdu katastrofa. Stručně napsáno o čem kniha je: ne moc vtipné vulgarity, špína, nemoci, zbytečné a nelogické chování všech postav, procházení se po apokalyptické krajině a na závěr nasrat všechny čtenáře, kteří vydrželi se zdravím až dokonce.
Na závěr si pak po pár nervových zhrouceních řeknete: "Co mi chtěla paní touto slátaninou říci?!"
Inu, že všechno je na hovno a nic nemá smysl. Toto opravdu od knihy neočekávám.
Syrové, drsné, zasazené do blíže neurčené, lidmi zničené krajiny i společnosti. Burcující, neuvěřitelné, varující, poučné. Kniha o devastaci krajiny i lidství. Stála za přečtení.
Na této knize se mi líbila typografie.
---
Mám povědomí o tom, že to lidem přijde boží, hutné, atmosferické, epické a kdovíjak výborné. Nad tímto se velice podivuji a je to mimo mé omezené chápání.
---
Každopádně na hutné atmosféry doporučuji A uzřela oslice anděla, pokud chcete jezírko a sociální problémky, dejte si Černé jezero.
A samozřejmě vám doporučuji i toto české Jezero. Ze statistik totiž vyplývá, že to velmi pravděpodobně budete milovat. Magnesia Litera approves.
Takové příjemně nepříjemné naturalistické dílo. Proč ne. Líbilo se mi, jak chodí autorka rovnou k věci a nesnaží se dílo uměle natahovat.
Přečteno během dopoledne - poutavé, děsivé, pro někoho snad bezvýchodné, pro mě naopak povzbuzující. Zase jedna dobrá česká kniha.
Asi to nebyla knizka pro mne. Cetla se dobre ale kdyby mela vic stran mozna bych to vzdala.
Strašně drsná kniha - ale jen teoreticky. Z těch drsňáků nemá člověk vůbec zhnusený pocit, natož aby se jich bál. Spousta lidí tam i smrdí, ale čtenáři se z toho nevolno nedělá. Dobrý nápad, celkem se mi líbil i konec, ale styl psaní zoufale sterilní, fádní, chybí tomu šťáva, prostě autorka není první liga – když potřebuje čtenáři sdělit, že nějaká postava je blbec, tak napíše: "je to blbec". A těch pár sprosťáren (kunda, mrdat apod. vložené do replik jak z knihy) to nezachrání - naopak, jsou jako pěst na oko. Prostě i sprosťačit se musí umět.
Z temné atmosféry zůstala jen šeď (nechtěná, protože popsat chtěně šeď je možná ještě těžší než temnota).
Asi jako když v hospodě vysílají boj o titul Magnesia ligy mezi Spartou a Plzní a pak to zničehonic přepnou na zápas dvou průměrných anglických/německých/italských... klubů - zoufalý rozdíl.
Pokud čekáte logický či třaskající závěr, Jezero nečtěte. Pokud se chcete zamyslet nad vlastním životem, knihu otevřete. Jezero Vás k tomu zamyšlení prostřednictvím osudu jednoho kluka jistě nečekaně donutí.
No, nevím, tyto oceněné knihy? Když si je nepřečtete, o nic nepřijdete. Začátek skoro slibný, prostředek hrůza a konec, docela ušel. Přečteno jen kvůli výzvě.
Příběh byl zajímavý, pro nás v podstatě jiná kultura. Zpočátku jsem se od knihy nemohl odtrhnout. Postupem času jsem však postrádal akci a vyprávěcí linka mi přišla nudná. Čekal jsem ale velké zakončení, kterého jsem se, bohužel, nedočkal.
Poutavý příběh, v některých momentech hodně drsný. Příběh, který se odehrává v anonymní krajině, která je však poměrně přesně identifikovaná. Příběh, který se neodehrává v konkrétním čase, a právě proto se mohl odehrát kdekoliv. Příběh,který sice má konec ale přesto ponechává otázku, jestli ten konec není vlastně jiný. Kniha, která upoutá a přinutí zamyslet se nad tím, jaký je vlastně náš prostor, náš příběh ve srovnání s tímhle - neuvěřitelným, ale přesto realistickým. Tuhle knihu jsem si skutečně užil.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Jezero
Námět knihy a prostředí až apokalyptického jezera se mi docela líbily, ačkoli atmosféra byla dost těžká a depresivní (kniha není nic pro slabé povahy se sklony k depresím).
Co mi ale vůbec nesedlo, byl autorčin styl. Do čtení jsem se musela přemáhat a kdyby kniha byla delší, odložím ji po pár stranách, což by byla na druhou stranu škoda, protože myšlenku to má.