Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317774/mid_jezero-duU-317774.jpg
4
1199
1199
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby. Nami připomíná hrdinu z Kosińského Nabarveného ptáčete nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a setkání s ním přináší nevšední čtenářský zážitek. - Jiří Peňás, kritik a publicista Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách poznáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak.Jezero je ještě lepší, než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější. - Jan P. Muchow, hudebník... celý text
Přidat komentář
Tak já vám nevím, asi jsem to prostě nepochopila. Čekala jsem něco, co mi vyrazí dech a co pronikne až na samotnou podstatu mého bytí (podle popisů knihy). Dostala jsem se k ní především díky Knižní výzvě, ale opět jsem se utvrdila v tom, že radši dám na doporučení známých. Příběh nebyl špatný, ale asi mi v něm něco podstatného unikalo.
Styl autorky se naprosto míjí se způsobem, jak jsem schopná číst a vnímat knihy a ve výsledku chápat jejich sdělení. Velké zklámání z tolik oceňované knihy.
Když mi bylo deset let byli jsme na prázdninách na Smradavce. Stála jsem na břehu jezera. Po klidné hladině pluly kačeny a západ slunce obarvil na okamžik svět do zlata. Napsala jsem o této chvíli slohové cvičení a dostala za něj jedničku s mašličkou. Dodnes si to jezero takto pamatuju.
V knize Bellové jsou všechny sprosté a hrubé slova , které znám a nerada je používám a tak si toto Jezero budu pamatovat.
První polovina knihy vylíčená naprosto skvěle, je to čistá beznaděj, neuvěřitelná deprese. Pak se celistvost příběhu začne trochu drolit, člověk čeká, co z toho vypadne, konec je ale bohužel o ničem. První polovina knihy ale zaslouží plný počet hvězd.
No...když jsem knihu začala číst, nečekala jsem že dám tolik bodů. Dokonce jsem ji na chvilku ( dva dny ) odložila kvůli dočtení jiné knihy. Pak jsem se k ní vrátila a musím říct, že jsem ji dorazila jednim dechem skoro na jeden zátah. Syrový , krutě realistický příběh plný zmaru a beznaděje ze světa, ve kterém bych vážně nechtěla žít. Nelíbilo se mi to. A naprosto chápu proč kniha dostla cenu Magnesia Litera. Nic podobného jsem nečetla. Právě proto, jak je tato kniha originální, jak perfektně vykreslený svět, z kterého beznaděj jen čiší, dokázala autorka vytvořit....ano, pět hvězdiček.
Hořká pachuť života na jazyku, krutý život kolem přízračně vykresleného jezera, bolest, strast a osamění.
Dětská touha mladého člověka po lepším životě a nalezením svých kořenů. Touha která je neustále lámána a zkoušena. Zlomena.
Melancholické čtení, místy přízračné, místy naturalisticky konkrétní.
Bezútěšnost, melancholie, trochu jako písničky od Lany Del Rey. Ale ty písničky občas mluví o krásných věcech, kdežto tady na krásu nenarazíte. Začátek lepší konce. Smutek a marnost.
Čekala jsem knihu, která mi vyrazí dech a stane se mou oblíbenou. Bohužel jsem těch pár stránek louskala více než týden a do knihy jsem se nemohla začíst.
Podle konce očekávám druhý díl, ale ten bude pro jiné čtenáře, než jsem já.
Podle recenzí níže jsem čekal knihu, která mi dokáže vyrazit husí kůži z hnusu a beznaděje, ale zároveň ukázat hlubinu člověka.
Příběh je vcelku zajímavý, vedlejší postavy popsány jednoduše, hlavní trochu více rozvedené do hloubky, ale stejně jejich potenciál zůstává skryt.
Trochu jsem se ztrácel v čase a místě, kde to vůbec celé bylo. Z popisu vesnice a vojáků jsem počítal, že je to období 50. - 60. let, ale vzápětí celý dojem vyvrátí sklokeramická deska, mobil a podobně...
Kniha místy s vulgárními výrazy, ale abych to nazval čistou syrovostí, to rozhodně ani v nejmenším. Možná se autorka snažila ukázat, že její slovník je i hrubší. Celkově se to k místu a postavám hodí (kdo by taky v Rusku nebo kde to vlastně je, nenadával), ale v celém tom díle to trochu postrádá logiku a působí to spíše směšně.
Za mě slabá kniha, která šance má, ale spíše u jiné skupiny čtenářů než jsem já.
PS: to jezero musí být přímo ideální místo k dovolené...
Páni, to bylo úžasný! Naprosto zasloužená Magnesia Litera. Syrový příběh o hledání psaný úsporně a nezaujatě, což ještě umocňuje atmosféru. Připomíná to Paměť mojí babičce od Hůlové nebo Velký sešit od A.Kristof. Apokalyptická krajina kde už nikdy nemůže nic být zdravé, zbytky opilých a arogantních Rusáků a do to moderní zbohatlíci. Uprostřed toho vesnice, kde lidé dál tradičně věří na zlobu Ducha jezera. Z každé věty, z každého detailu odkapává zoufalství a beznaděj. Knížka má neuvěřitelnou atmosféru.
Na tuhle knihu musí mít člověk náladu, ale pokud začne číst, tak už ho příběh nepustí a to myslím dokáže jen dobrá kniha. Napsáno je to podle mě skvěle!! Přestože zde není místo děje nijak konkretizováno, představovala jsem si, že se to odehrává u Aralského jezera, jelikož ta ekologická apokalypsa by tomu nasvědčovala. Nechápu tady ty komentáře jakože "hnus a ulepeně přihroublé a zbytečný vodopád vulgarismů, nicneříkající stránky osudu Namiho", však právě ten způsob líčení a použití jazyka je nástroj, kterým se dá přiblížit ta beznaděj a hrůza života na tomto děsném místě, život zde není procházka prosluněnou zahradou. Přece nejde takový život líčit nádhernými vzletnými romantickými slovy, nedovedu si představit používat tam výrazy jako babička a dědeček, jak zde dole někdo namítal, apod. , právě v té syrovosti a autentičnosti popisu prostředí je síla té knihy...... a btw četla jsem mnohem drsnější a sprostější knihy... za mě plný počet hvězdiček, je to kniha, na kterou jen tak nezapomenete a nutí k zamyšlení a pokoře k přírodě! Bianco super!
Vyprávění, u kterého jsem měla nutkavou potřebu se raději utopit v nechutném smradlavém jezeře než být nucena obracet další a další ulepeně přihroublé a naprosto nicneříkající stránky osudu Namiho... podobné pocity odloženíhodnosti u mě vyvolala Porodní bába... opět zbytečný vodopád vulgarismů, kdy jsem marně hledala v příběhu jejich smysl... potopila jsem se přes všechen ten hnus snad až na samé dno a nic... prostě nic... opravdu na tomhle stojí brilantní literatura?
Jde přeci napsat i nechutný příběh s "krásnou" syrovou grácií... zkuste třeba Na útěku- J. Carrasco!
Už dlouho ve mě nenechala kniha tolik protichůdných pocitů. Na jednu stranu zpočátku obhroublé, prostoupené zmarem, beznadějí a zkázou...na druhou autorka umí popisovat místa a vtáhnout do děje. V momentě, kdy jsem zvažovala odložení, ale najednou vytáhne kapku naděje a člověk musí číst dál. Závěr mě hodně zaujal a vlastně jiný by mi ke knize ani neseděl.
Styl psaní mi hodně připomněl psaní Petry Hůlové. Člověk marně dumá nad tím, kam chodí autorky pro inspiraci...
V téhle knize mi vše připadá imaginární, kruté, jezero magické...
Postava Nama, který utíká v předtuše lepšího života..
Chybí tu radost - postavy nežijí, ale přežívají...
A žádná budoucnost?
Toto čtení mi nesedí.
Příběh o hledání vlastní identity. Začíná v totálním srabu v nějakém zapadlém městě u jezera, kde se střetávají ruské socialistické metody se staletími udržovanou domorodou vírou a tradicí. Lidé znají jen dřinu a kořalku. Ekologie je pouze slovo ze slovníku cizích slov. S dětmi se nikdo nemaže, zvlášť s těmi, které si nesou cejch už po rodičích. Mrazivě vykreslená atmosféra chudoby, nevzdělanosti, hrubých mravů a bezvýchodnosti života. Kdo se mu chce vzepřít, tak může jedině utéct do města. Město oproti vesnici ale skýtá jen sofistikovanější metody, jak lidi týrat, zneužívat a jak jim vzít důstojnost. A to není pro každého.
V tomto příběhu však jde především o hledání vlastních kořenů a odpovědí na otázky, které se táhnou celým jedním životem. Tyto odpovědi mohou být různé. Záleží na tom, s kým člověk mluví. Každopádně se vyplatí informovat se u více zdrojů. Nespokojit se s první přijatelnou verzí. Nese to však riziko, že se dozvíte něco, na co nebudete hrdí a co vás bude trápit ještě víc, než když jste nic nevěděli. Cena za vědomosti může být krutá.
Hrubé, někdy až příliš kruté. Zoufalství a beznaděj by se z toho daly ždímat. Ano, je to skvěle napsané, ale znovu si to přečtu jen v případě akutní deprese.
Kniha má opravdu úchvatnou dynamiku, každé slovo v ní má svoje místo a svůj smysl, děj plyne tak svižně, nenásilně, opravdu moc dobře se čte. Je tak temná, krutá, vše se stupňuje, že se čtenář vlastně těší na to, co přijde jen o řádek dále. Je skvěle vystavěná, že čtenáře nutí přemýšlet, kam to všechno směřuje, děj se zrychluje a graduje. A to je vlastně i největší slabina - šokující konec, odhalení či pointa toho všeho se jaksi nekoná... prostě skvělý dort bez třešničky.
K Jezeru jsem se dostal náhodou a možná proto, že jsem o knize předem nic nevěděl, tak mě tak snadno vtáhla. Místo abych se osměloval na mělčině, tak jsem do něj bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy skočil šipku. Musím se přiznat, že mě ta zvláštní atmosféra ve skrze deprimujícího světa pohltila hned během prvních stran. I přesto, že hlavní hrdina Nami má tragický život plný špíny, dřiny a nemocí, tak jsem z něj necítil beznaděj. Ať už se mu dělo cokoliv, tak se pořád dral ku předu. Nami byl to, co mě u knihy tak drželo. Chtěl jsem vědět, co ho čeká dál, co se mu podaří odhalit o své minulosti a jak se k tomu postaví. Doufal jsem, že ho nečeká smutný konec a zároveň jsem si nepřál ani happy end. Nebyl jsem zklamán.
Nějak jsem tuto knihu nepochopila. Co svým vyprávěním chtěla autorka sdělit? Knihu jsem dočetla, ale nic si z ní neodnáším.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2011 | Mrtvý muž |
| 2022 | Ostrov |
Knihu jsem dočetla včera, ale pořád nevím, co napsat. Rozhodně ve mně zanechaly dojmy, smíšené a neuspořádané. I po dočtení na ní myslím, a to je znak dobré knihy. Nenechala mě chladnou ani po dobu četby, ale vyvolávala ve mě neustále proměnlivé pocity. Autorčin styl psaní je osobitý. Ihned mě vtáhla, a nepustila, a to je také dobře. Sice mě ta její druhá půlka bavila o poznání méně, ale i tak jsem měla neustále nutkání ji mít u sebe a číst při každé příležitosti. Hlavní hrdina mi nebyl sympatický, až spíše ke konci knihy, ale líbilo se mi jeho putování. Připravte se, že je to něco jiného. Ale v dobrém slova smyslu.