Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317774/mid_jezero-duU-317774.jpg
4
1216
1216
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby. Nami připomíná hrdinu z Kosińského Nabarveného ptáčete nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a setkání s ním přináší nevšední čtenářský zážitek. - Jiří Peňás, kritik a publicista Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách poznáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak.Jezero je ještě lepší, než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější. - Jan P. Muchow, hudebník... celý text
Přidat komentář
Když spatří dům,kde vyrostl,zrychlí se mu dech.Zábradlí na zápraží je natřené jasně modrou barvou (jako obálka této knihy), ze které bolí oči (jako ze čtení této velmi zoufalé knihy). 10%.
"Nami si položí ruce na břicho; je příjemné být zase jednou dobře najedený. Ale ať hmatá sebehlouběji, nedokáže v sobě nahmatat žádné zbytky pocitů, je tam jen prázdná dlouhá nora, kterou tam kdysi vyhrabalo divoké zvíře. Zanechal fragmenty sebe samého v lidech, které miloval, a sám už nemá nic."
Moje první kniha od autorky. Velmi zvláštní vypravování. Místy však až rušivě nelogické (práce u boháče, lovecký výlet na ostrov).
Přesto mě velmi zajímalo, co bude dál a jak se příběh bude vyvíjet. Jen nevím, zda mi nakonec neunikla pointa
Moc se mi líbí obálka knihy!
Velké překvapení, krásná kniha, první polovina mě zajímala a bavila víc, jazyk i děj, myšlenky.
Nevím, proč mne tvorba Bianky Bellové tak dlouho míjela. Nakonec jsem se rozhodla vyzkoušet její úspěšný román Jezero a byl to vlastně dost zajímavý zážitek.
Přiznám se, že jsem při čtení této knihy nebyla asi úplně v tom pravém rozpoložení, abych si ten příběh dokázala užít naplno. Asi bych hodnotila momentálně spíše na 3 hvězdy, ale vím, že být v lepším mentálním stavu, budu to určitě hodnotit minimálně na 4 hvězdy - a tak je rovnou dávám, protože si to kniha rozhodně zaslouží.
Protože přesně tenhle příběh je něco, co mi obvykle dost lahodí a co dokáže pohladit mé melancholické nitro. Taková tato kniha je. Skrývá v sobě melancholii, určitý bolestínský pocit, tak trochu temnotu.
Celkově je to pak zabalené do skvostného jazyka, kterým Bianca Bellová vládne na výbornou. Byť je příběh krátký, co se počtu stran týká, obsahuje v sobě silný příběh psaný velmi hutným, skoro ž úsporným stylem. Ale to mne právě dost baví. Když málo textu dokáže říct hodně. A to se autorce v Jezeru rozhodně povedlo.
Určitě si tuhle knihu budu muset někdy přečíst znova, až na to budu mít "tu pravou" náladu, protože vím, že si to budu umět užít daleko víc.
Místy jsem si pomyslela, že mi určitě něco důležitého při čtení uniká a že v tom celém je skrytý větší význam než vidím. Ale i tak jsem mile překvapená, líbilo se mi vykreslení prostředí i postav. Po procentuálním hodnocení tady jsem nečekala nic, co by mě oslovilo, ale i tak se povedlo. Znovu si knihu sice nikdy nepřečtu, ale čtení ani nelituju.
Velké překvápko, vzhledem k místnímu hodnocení. Nalákalo mě, že knížka dostala nedávno (červen) ocenění za nejlepší překladovou literaturu v Anglii a fakt to má něco do sebe. Hodně atmosférický svět, depresivní postapo se silným příběhem.
Originální příběh někde ze středního Východu. Knížka perfektně vystihuje náladu a atmosféru zapomenutého kraje, kde lidé nemají skoro žádné radosti. Tak jak příroda ustupuje a umírá tak se rozpadá i společnost. Je to až takový naturalisticky. Scény jsou drsný, surový ale líbivý. Hlavní hrdina je složitá postava, naivní ale během příběhu vyroste a držel jsem mu palce. Bavilo mě to.
Zničená krajina, devastace životního prostředí. Zničené životy lidí, plošná devastace charakterů obyvatel. Ponurost, marnost, neutěšenost, bezcitnost, osamělost, smutek. Malý kluk touží po obyčejné lásce své skoro nepoznané matky, chce být milován, chce milovat. Surový, drsný a beznadějný svět okolo něj mu to nechce dovolit a on musí bojovat o holé přežívání. Tradiční svět se tu setkává s novým lepším.
Zdá se, že je to hrubé, brutální, vulgární a kruté vyprávění. Ale popisovaná skutečnost bude ještě daleko, daleko horší.
Zkáza Aralského jezera i lidského společenství. které se na něj vázalo, v příběhu jednoho místního kluka. Bezútěšnost a zmar skutečně prostupují celým dějem, ale co jiného můžeme čekat? Že se někdo v prostředí tak zdevastovaném lidskou zaslepeností začne chovat ušlechtile? Boj o přežití a zbytky důstojnosti, hledání osobní identity v krajině, která o tu svoji nenávratně přišla, tady není místo pro poezii. A přece na ni Bianca Bellová zase tak úplně nerezignovala, jen ta její poetika není z nejvlídnějších.
Surové, pesimistické, beznadějné. Moje první setkání s autorkou a budu to muset ještě nějak zpracovat. Rozhodně bych se u tohohle jezera nechtěla ocitnout ani na chvíli...
Tohle byla jedna velká, hutná a nepříjemná deprese, která nám ani v samotném závěru moc slunce nepřinese. Chvílemi byla až tak moc černá, že ji čtenář nesnášel a chtěl ji zahodit, protože se mu dělalo fyzicky špatně. Je to takové hodně naturalistické, morbidní, obsesní, ale vlastně zcela a od srdce upřímné.
Je to vlastně taková cyklická pouť, která vás i přes nepřízeň osudu zavede domů.
Takže...co je vlastně ústřední téma této distopické fikce? beznaděj? strach? lidská zrůdnost? Nebo ta nepatrná jiskřička v pochutnat světě na dně temného jezera?
Ona i ta sama autorka je evidentně trochu Barthovsky laděná Nietzchem ovlivněná existencialistka: "Ale kdo jsem já, abych interpretovala konání svých hrdinů? Autor je přeci mrtev."
Nedočetla jsem. Po třetině vzdávám, bylo to moc pesimistické. A to jsem zvládla přečíst Zabijáka od Émile Zoly, ale tohle bylo moc...
Tuhle knihu jsem dal dvakrát. A i na podruhé ve mně zanechává stejný pocit: nechápu to haló kolem ní. Proč ty ceny, proč byla tolikrát překládaná apod. Je to řemeslně dobře napsaný příběh, ale hrozně vysoustružený, vyumělkovaný (asi jako Šikmý kostel) a stylisticky taky bezvadný, ale jaksi bez života. A vůbec nechápu, proč bych ten příběh měl číst. Úplně mi uniká důvod. Autorčin styl mi asi nejvíc připomíná knihy Ivana Klímy. Těm taky nemám co vyknout, jenom prostě nechápu, prčo bych to měl číst. Příběh mi nic neříká a styl taky ne.
Další kniha, kde cesta znamená cíl, což Namimu dojde právě až v cíli. Je dobře, že se píšou takové příběhy, v podstatě je to kronika daného místa. I když místo brzo zmizí z atlasů. Autorka použila hodně hrubý jazyk, takže jsem ráda, že jsem to "jen" slyšela jako audio. Postavy nejsou sympatické. Jen nevím, zda je to tím, kde a jak žili nebo to tak autorka chtěla. Posuďte sami.
Teprve podruhé jsem přečetl něco tak beznadějného (pokud nepočítám popisy válečných utrpení). Pesimističtější bylo snad jen Šlejharovo Kuře melancholik.
Bellová je původem Bulharka, to jako by z hloubi historie vysvětlovalo její výběr prostředí. Bulhaři, stejně jako místní lidé kolem jezera, mají v genech směs turkické a slovanské krve, jenže tím podobnost s relativně pohodovým Bulharskem končí. U jezera (asi Aralské, ale možná jsou i další, méně známá) tahle turkicko-slovanská směs spolu s místní kulturou bavlny, vodky a násilí, vede k absolutní katastrofě, a to ne pouze ekologické.
Naturalismus v té nejhrubší podobě.
85 % (zatím 1038 hodnocení s průměrem 74 %).
…
„No jo. Nikdo není vomluvenej. Může ti bejt devadesát, můžeš mít jen jednu nohu a jedno voko, ale jak se sklízí bavlna, tak musíš jít na pole a makat. Matky s dětma, dokonce i starosta.“
…
Nami leží na suché trávě nad betonovým molem, na vrcholu kopce, kde si Rusové před lety postavili anténu pro meziplanetární vysílání. Tehdy bylo ještě jasné, že budou létat na jiné planety, osidlovat je a snad se i s mimozemšťany a mimozemšťankami družit, Nami se o tom ještě učil ve škole, ale postupně o tom učitelé přestali mluvit.
Jezero je pozoruhodná kniha, přináší nadčasový příběh vyprávěný prostým jazykem bez patosu. Místo ani čas děje sice nejsou přesně specifikovány, předlohou se však stalo Aralské jezero, jehož vysychání představuje jednu z největších ekologických katastrof.
Přestože kniha není rozsáhlá, není snadné popsat stručně a zároveň výstižně děj a osudy hlavního hrdiny Namiho. Příběh má více vrstev, významů a především disponuje širokou symbolikou, přičemž snad nejvíce vyniká zánik a zkáza.
Jezero je těžká četba, je to krutá dystopie a působí hodně skličujícím dojmem, ale za přečtení určitě stojí.
Mna tento smutný, drsný príbeh Namiho zaujal. To tajomno okolo Jazera... A samozrejme som si tiež vyhľadala info o Aralskom jazere.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2022 | Ostrov |
| 2011 | Mrtvý muž |
Nejlepší současná próza.