Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317774/mid_jezero-duU-317774.jpg
4
1216
1216
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby. Nami připomíná hrdinu z Kosińského Nabarveného ptáčete nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a setkání s ním přináší nevšední čtenářský zážitek. - Jiří Peňás, kritik a publicista Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách poznáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak.Jezero je ještě lepší, než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější. - Jan P. Muchow, hudebník... celý text
Přidat komentář
Tohle se mi opravdu nestává často, tohle je tak zvláštní kniha, že ji snad neumím ani hodnotit. Tak jen velmi krátce: dočetl jsem.
Očekávání je pěkně zákeřná věc. Ale Cena EU ani Magnéska za prózu není očividně záruka mého čtenářského blaha.
Sledujeme jakýsi apokalyptický svět neurčitého časoprostoru - budiž, tímhle si Bellová ulehčila případné místopisné svízele, ale to není zásadní. Značný je i ekologický vliv.
Prostředí je drsné a znepokojivé. Právě to mě asi na knize nejvíce bavilo - různé zákoutí tohodle zanedbanýho světa. Brutální, nekompromisní mluva, vulgarismů přehršel. A i přes syrovou mluvu autorka občas vysekne solidní metaforu:
...po obličeji se jim modré šminky roztékají v hydrologické mapy... (s. 15)
Fokalizace upřená na Namim je originálním prvkem vyprávění.
Zásadním problémem jsou postavy. Nami je vlastně hrozně rozverný, neukotvený, chová se různorodě, jak se to zrovna v dějové lince hodí - někdy poslušně jak ovečka, někdy vzpurně. To odporuje i rozdělení kapitol podle vývoje hmyzu. Chápu jeho motivaci, ale občas by na ni též zapomněl, nebejt nějakýho zásahu.
Zaza je vlastně jen ženský objekt, Johnny je ten "zlej a bohatej" a Bába tvoří alespoň nějakou neotřepanou personu, to jo. Pokud je vám ale nejsympatičtější postavou opice, která se tam mihne sotva pětkrát na pár řádků, není to úplně v pořádku.
Z děje mám též rozporuplné pocity. Odchod z města - dobrý. A pak začne roztržitý sled náhodných událostí, když se Namiho někdo ujme. Líčeny jsou menší i větší události, z nichž je však pocit víceméně stejný a nezáleží na tom, jestli je to návštěva nevěstince nebo vyzabíjení zvířat na ostrově. Taky bych se obešel bez Namiho blití potažmo erekce na každý druhý stránce, chápu, naturalistický pojetí, ale redukoval bych to. Závěr tenhle mišmaš docela zachraňuje a díky bohu za otevřenej konec.
Dost zajímavých motivů, dost motivů již přeužitých. Dobrý to je, nic víc, nic míň.
„Máš hezkej exém,“ řekne pak Nami ledabyle.
„Jak jako?“ zamračí se Zaza.
„Jako že většina lidí to má celý červený a opuchlý, ale ten tvůj je takovej...růžovoučkej, roztomilej prostě.“
„Aha.“
(s. 38)
Kniha mě uchvátila od samého začátku,napsáno živočišně,dost syrovým jazykem,výběr tématu velmi zajímavý,ukazuje těžký život Uruburů v jedné z bývalých sovětských republik,bídu,bezmoc ,odevzdání se osudu. Ale chlapec Nami chce něco jiného a vydá se do "velkého města",pryč od vysychajícího Jezera. Veškerý život je spojen s Jezerem a Nami se ocitá opět tam odkud utekl a odhalzuje pravdu o sobě. Vřele doporučuji.
Kniha dokáže dobře vystihnout atmosféru a náladu, ve které se hlavní hrdina nachází. Je rozhodně zajímavá a čtivá. Jen jsem při čtení chytal únavu hlavního hrdiny, taky se mi teď chce spát vyčerpáním.
Jak píše p. Peňás: "Nami připomíná Nabarvené ptáče".
Takový lehčí odvar, ale to vůbec nevadí, možná tím líp, čte se hezky, za víkend máte přečteno a mrazit vás bude minimálně další dva dny.
U této knihy mě nejvíce překvapil asi fakt, že ji napsala žena. Celý příběh byl tak zvláštní, tajemný a vlastně i trochu zvrácený. Kniha má dokonalou obálku – která celou atmosféru příběhu přesně vystihuje. Hlavní postavou je mladý Nami, který žije se svou bábou a dědkem, jak je nazývá i v knize. Sled událostí ho popožene, aby se vydal na cestu. A tak vyráží do světa hledat to, co nejvíc touží najít - svou matku. Příběh se odehrává kdesi, neznámo kdy. Je psán způsobem, že my, čtenáři, se při četbě nedozvídáme nic víc, než co ví a vidí náš hlavní hrdina. Autorka nemrhá slovy a čtenáři do mysli vkládá jen to podstatné, bez zbytečné omáčky okolo.
Audio na pár hodin.
Knihu bych vůbec neobjevila, nebýt knihy Anny Cimy. Autorky se setkaly na křtu "Jezera," zaznělo to v nějakém rozhovoru a mě přepadla zvědavost. Náhody.
Námět o hledání kořenů a smyslu existence je sice všední, ale zpracování se mi zamlouvalo. Žádné předstírání, žádní super hrdinové v neřešitelných situacích. Největší výzvy stejně přináší prostá všední existence :), no ne?
Začátek mě nadchnul. Byla jsem natěšená na postapo příběh, plný tajemství a záhad. Ale když Nami povyroste a stane se z něho sirotek, rozhodne se opustit rodnou vesnici a vydá se hledat svojí matku. Poté co se Nami přeplaví přes jezero, kniha ztratí své počáteční kouzlo. Postapo se nekoná, pouze je příběh zasazený do zcela zdevastované krajiny. Hledání vlastních kořenu a sebe sama. Zhruba o tom je tato kniha. Audioknihu čte paní Lucie Žáčková. Chválit jí nebudu. Čte bez osobního zaujetí, nedává do projevu žádné emoce.
No..nevšední tato kniha vskutku je..syrová,bezútěšná,se čtením jsem místy bojovala a chvílemi jsem si připadala na nějakém intelektuálním dýchánku,kde se ostatní baví a vy tak nějak úplně netušíte, o čem vlastně...je to póza? Nebo jste tak mimo vy? Příběh mi přišel příliš alegorický,neupochopitelný,rozháraný ...tak nějak mě to minulo, hlavně stylem.Snad jen dvě závěrečná setkání měla aspoň pointu. Přes jistou pachuť ještě někdy zkusím jinou autorčinu knihu.
Taková česká verze „A uzřela oslice anděla”. Také popisuje cestu životem poněkud zaostalého chlapce velmi zaostalým světem. A líbila se mi velmi. Příběh je pomalý, částmi až meditativní, zatímco popisuje dosti otřesné události života protagonisty. Jedná se o osvěžující přírůstek do naši literatury, jenž má unikátní atmosféru, zajímavý příběh a oplývá podivnou elegancí. Nechci sice zase, aby české pulty byly teď zavaleny podobnými tituly, avšak stejně jsem si čtení velmi užíval a „Jezero” si podle mne zasluhuje úspěch, jehož dosáhlo.
Dechberoucí. Zhltla jsem to na jeden zátah. Mizející voda a lidská chamtivost a pověrčivost... jak aktuální.
Přímočaré rychle ubíhající vyprávění. Surové, syrové.
Nami, Zaza, Bába, Duch jezera, Stará dáma, hledání matky, bezvýchodnost, mizerie, vztek, město, bazar práce, základní lidské potřeby, život obnažený až na dřeň, smrad, ústrky, sirný důl, sežrán Starou pannou, chvilková úleva ...
"Šelma si ve mě hloubí noru."
"Proč se pořád drží za péro?" "Protože může."
"Zimní vzduch má zvláštní jas i neobvyklé akustické vlastnosti, zvuk se nese do daleka a ostřeji, jako by se šířil kovovými částicemi."
Pro mě to bylo silné čtení, knížka na mě udělala dojem a zasáhla několik mých emocí.
Další skvěle napsaná kniha od Biancy Bellové. Nicméně Jezero její další knihy bezesporu převyšuje, odvážím se říct že se jedná o autorčino opus magnum - vždyť až tato kniha ji dostala mezi přední české prozaiky a výnesla řadu ocenění. Právem.
Autorčin styl je zkrátka unikátní. Skvěle to vystihl literární kritik Jiří Peňás, když jej popsal jako "Nesentymentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišný". I přes to, že hlavního hrdinu, chlapce Namiho, v knize uvrhla do zanikajícího světa kterému selhávají životní funkce a udržují ho naživu jen lidé které si tento svět sám vyprodukoval jako omezené bytosti, které odtamtud nejsou schopny uniknout, přesto jde poznat že autorce na Namim záleží. Chce pro něj něco lepšího, aby se sám nestal jednou z těch omezených bytostí, které pomalu tlejí ve vesnici u jezera.
Na knize se mi líbil syrový začátek připomínající Nabarvené ptáče. Zhruba ve třetině jsem začala ztrácet pozornost, protože příběh trochu váznul, je tam pár hezkých momentů. Postava, která mi vůbec nesedla, byla Stará dáma, působila na mě nevěrohodně, ke konci až kýčovitě. V závěru se dozvídáme dost, i když ne vše, a to je dobře. Autorce sedí "syrovost", nevím, jak jinak nazvat to, jak umí vystihnout děti a primitivní typy, jejich hry, rituály, zlomyslnosti a vztek (především). Nejméně z poloviny vět bych vyškrtla Nami.
Kniha mi přišla zajímavá, bavila mě, byla zase úplně jiná, než knihy které jsem doposud četla. Kde se ale vlastně děj odehrává? Je to reálné místo? V jaké době? To jsem nepochopila.
Hodně ponuré, depresivní. Poslouchala jsem audioknihu a celý ten popis marnosti umocňoval způsob přednesu, který byl takový unylý, monotónní. Vlastně ani nevím, zda to knize uškodilo, či pomohlo. Při poslouchání jsem měla pocit, jakoby všechny ty vylíčené hrůzné životní události byly vlastně docela přirozené.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2022 | Ostrov |
| 2011 | Mrtvý muž |
Zajímavá a velmi čtivá kniha, která Vás vtáhne do děje už po pár stránkách a do konce Vás už nepustí. Knihu přečtete na jeden zátah - příběh je krásný, i když to rozhodně není veselé čtení. Celé je to bolestivé a smutné, ale rozhodně to stojí za přečtení.