Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317774/mid_jezero-duU-317774.jpg
4
1216
1216
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby. Nami připomíná hrdinu z Kosińského Nabarveného ptáčete nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a setkání s ním přináší nevšední čtenářský zážitek. - Jiří Peňás, kritik a publicista Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách poznáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak.Jezero je ještě lepší, než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější. - Jan P. Muchow, hudebník... celý text
Přidat komentář
Poprvé jsem jej poslouchala jako četbu na Českém rozhlase Vltava a nedoposlouchala. Podruhé jsem se začetla a nedočetla. Po třetí jsem si řekla, že přeci nebudu takový srab, aby mě stále dokola děsila expresivnost některých scén a konečně jsem ji přečetla celou. Krutost a téměř absolutní absence lásky mi nedaly spát, stejně jako úmorná depresivní bezvýchodnost a nutnost drbat se po těle pokaždé při čtení stejně, jako když vám někdo sdělí, že měl vši a vy si automaticky zaboříte prsty do vlasů a začnete se škrábat. A vybaví-li se mi podobná nesnesitelnost imaginací při čtení a až fyzický odpor k nim, pak podobné obrazy ve mě vyvolaly Nížiny Herty Müllerové. Nejsem čtenářkou dystopií, ale tahle výrazná kniha mě nakonec převezla. Nejen přes to pomyslné vysychající jezero.
Velice zajímavá kniha, která vyzkoušela hranice mé snesitelnosti pro lidské utrpení. Doporučuji.
Příběh něco mezi středoasijským Alchimystou a Ptáčetem a ejhle ona to napsala žena a ještě k tomu z Čech, zajmavé, poutavé čtení i silný příběh z postsovětského prostředí kde život chudých a žen je hodně smutný a žalostný, nic pro slabší povahy.
Tak zvláštní, strohá, neurčitá.
Na na dystopický díla moc nejsem, ale Jezero mě uchvátilo. Vyprávění bez zbytečných emocí, i když ten příběh s váma emočně zacloumá sám. Neurčitej čas a prostor, ale stejně se díky různým narážkám snažím zjistit, kde by to tak mohlo být. Ekologická katastrofa. Zmatek a potřeba zjistit, kdo jsme, odkud pocházíme.
Ze začátku jsem si myslela, že mě Jezero nebude bavit, že mě strhne šeď až někam do nudy, ale opak je pravdou. Je mi líto, že jsem jej nečetla dřív.
Místy mi připomínala Paměť moji babičce.
Bianca Bellová má jako autorka nakročeno za hranice České republiky asi nejenom s knihou Jezero, ale já zatím četla pouze tuhle. Ten příběh je univerzální, dá se číst všude na světě se stejnou naléhavostí. Je to krátký text plný krutosti. Na mě jí bylo moc a a nečetlo se mi to vůbec příjemně. Určitě to byl záměr a zcela určitě jsem to neměla číst uprostřed léta. Můj stav mysli nebyl nastaven tím správným směrem.
Opravdu zvláštní kniha. Byla mi doporučená. Asi jsem od ní čekala více. Tentokrát se musím připojit k celkovému hodnocení na databázi. Téma dobré, ale celkově by mě zajímalo více.
Na knize mě zaujala především neurčitost, a přitom značná návodnost, do kterých míst a času děj lokalizovat. Aralské jezero je samo o sobě smutným příběhem, stejně jakou je bezvýchodnost lidí zde, hlavního hrdinu knihy nevyjímaje. Obscénnost některých scén děsí, až si čtenář klade otázka, z jaké své životní zkušenosti je autorka čerpá. Motiv cesty "tam a zase zpátky" za poznáním sama sebe je v literatuře obecně jedním ze stěžejních, v jazykových kulisách a místních reáliích Jezera je však znovu nový.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Příběh, poetika, originalita. Celkově síla a zjevení. A to v malém českém rybníčku.
Zajímavý příběh díky prostředí. Jinak si nemyslím, že by to bylo nijak unikátní. K žádné postavě jsem si ale nevytvořila vztah, tak jsem vlastně byla ráda, že je kniha krátká.
Zajímavá knížka, ale že bych jí četl znova, tak to asi ne. Takový syrový styl, vlastně žádná z postav mi nebyla sympatická, o klukovi, který nemá šťastný život, chce se dostat někam dál, ale …………...- no asi tomu rozumím, ale je to taková beznaděj.
Ano, je to takřka mýtický příběh hrdiny. Jenže zasazený do kulis, které mě odpuzují. Navíc vyprávěný poněkud odtažitým, nezúčastněným stylem, který mi úplně nesedl. Ale rozumím těm, kteří jsou Jezerem nadšeni.
Surová ale nie krutá kniha o dospievaní jedného chlapca. Kniha je tematicky rozčlenená na štyri úseky (Zárodek, Larva, Nymfa, Imago) a je to taký Bildungsroman pre dospelých. Odohráva sa kdesi v neznámej krajine, ktorá podozrivo pripomína severskú rybársku dedinu za komunizmu, ale nikdy to nie je povedané priamo. Príbeh akoby nebol zakotvený v našom čase a priestore. Občas sa vyskytnú nejaké náznaky, ale záver si musí každý urobiť sám.
SPOILER Hlavný hrdina Nami nemá šťastný život. Vyrastá bez rodičov, neskôr i bez starých rodičov, jeho milovanú znásilnia ruskí vojaci, v meste, do ktorého ujde sa jeho jedinému priateľovi stane nehoda, skončí pri drogovom dílerovi…
Spočiatku sám nevie, čo vlastne robí a životom sa iba pretĺka, neskôr sa pokúša nájsť vlastnú matku, na ktorú si spomína iba matne. No i keď sa mu to nakoniec podarí, vôbec nenasleduje klasické „a žili šťastne až do smrti”. KONIEC SPOILERA
Napriek tomu to nie je číra depresia. Skôr to celé pôsobilo tak snovo, akoby tá skutočná špina a hnus boli zakryté milosrdným plášťom hmly. Jazyk je síce drsný (nechýbajú vulgarizmy, tie sú tam dokonca na každej stránke, naturalistické opisy a scény), ale zároveň veľmi lyrický a nežný.
Príbeh sledujeme v prítomnom čase. Bellová doň nie veľmi nenápadne zakomponovala aj problémy súčasnej doby, viď pasáž o islamizácii jednej dediny. Tieto časti boli divné. Dosť.
Podľa mňa je to veľmi kvalitné dielo (bolo ocenené Magnesiou Litera), ktorého cieľom nebolo zobraziť konkrétny dej, ale skôr v čitateľovi vyvolať rôzne pocity.
Jediný skutočný problém mám so záverom. Akoby chýbal nejaký „zakončenejší“ koniec. Alebo som proste nepochopila nejakú úžasnú metaforu :D.
„Když zůstane s čerstvě položeným asfaltem sám, kreslí do něj Nami nenápadně svou bolest.“
Je skoro nemožné tuto knihu hodnotit. Za mě je to skvost, ale uvědomuji si, že nadšení zdaleka nepropukne u každého. Za mě má tato kniha něco do sebe, asi je to tím obrazotvorným vykreslením nálady ve společnosti, prostředí..
Tu Magnesii Literu získala oprávněně.
Je to zvláštní kniha a možná proto ji moc doporučuji.
Psáno úsporně, popis lokací, postav a atmosféra jsou ale působivé. Pečlivá volba metafor; lyričtější prvky kompenzují syrovost a bezútěšnost děje. Násilné scény nejsou moc naturalistické a sprostá mluva dokresluje primitivnost ve vztatích, hrubost života postav. Pro takové zprostředkování lze využít i jiné způsoby v literatuře, ale tohle odpovídá celkové úspornosti knihy.
Často se uvádí drsnost, tak jsem se připravila. Po dočtení: Nevím proč, ale četla jsem knihy, v nichž na mě zapůsobily vypjaté vztahy, násilí a projevy negativních stránek lidské povahy daleko víc (Žítkovské bohyně, Věštění z krajky, Syn luny).
Líbí se mi vývoj hlavního hrdiny v přístupu k situacím a lidem. Nad věcmi přemýšlí, což není v knize explicitně napsané, ale z jeho chování to vyplývá. Má přirozený soucit se zvířaty. Zajímavost - autorka pracuje s astrologickou charakteristikou (hl. hrdina narozen na konci října, tedy ve znamení Vah, a je emotivní, váhavý ale ne bez cílevědomosti, nezkoumá věci do hloubky, je esteticky založený, má pohledný zevnějšek s dolíčkem ve tváři).
Prvek zvracení je nadužíván a přítomen i v situacích, kde jsem to moc nepochopila. Třeba je brán z psychosomatického pohledu, jako neochota přijmout to, co je člověku vnucováno, ale mohlo by toho být míň.
Text byl pro mě časem jednotvárný, poslední pětinu jsem už četla velmi rychle, ve snaze zjistit, co vlastně hledal a jestli to najde, ale prostředí už mě nezajímalo.
Nicméně kniha se mi líbila, časem ji asi přečtu znovu a budu o ní ještě nějakou dobu přemýšlet. Díky za zdejší komentáře (už. lubtich a další), byly důvodem, proč jsem se rozhodla knihu si koupit - a nelituji.
Příběh přenese do úplně jiného světa, vcelku smutného, krutého, kde člověka (zdá se) nic hezkého nepotká, nečeká - lze jen přemýšlet, nakolik reálný může být..? Nejdřív jsem si myslela, že se to odehrává někdy v 50.-70. letech 20. století, ta přítomnost ruských vojáků, k nimž místní chovají odpor nebo spíš nenávist, socha Státníka (koho asi?), průvody s mávátky, všichni chudí, pracující na “státním” někde v kolchozu; později jsem si už nebyla tak jistá kvůli určitým narážkám a popisům. Tentokrát mi nijak zvlášť nevadil vulgární slovník vesměs všech postav, které se v příběhu mihnou, tak nějak mi to k tomu ruskému prostředí sedělo. Akorát konec byl tak nějak bez konce. A teď se vrhám na “Růži od Stalina”, to se bude hodit do tématu :-)
Za mě skvělá a netuctová věc na poli české literatury. Taková směs pikareskního r. a Bildungsromanu odehrávajícího se kdesi v bývalém Sovětském svazu. Kniha má v sobě drsnost, špínu, bahno, toxicitu, ale taky jakousi naději a víru v hlavního hrdinu, že až dojde na dno, začne zase stoupat a bude lépe.
P. S. A navzdory nepopíratelné kvalitě se kniha výborně čte.
Bohužel nedočteno. A s další knihou této autorky to dopadlo stejně. Ty brutální scény jsou tak dokonale napsané, že se mi dělá při čtení fyzicky zle a nakonec knihu radši odložím.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fiAutorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2022 | Ostrov |
| 2011 | Mrtvý muž |
Knihu nemusíme vnímat pouze jen jako dystopii. Je o světě, který by mohl být - nebo už někde skutečně existuje... anebo už dokonce byl. Svým zaměřením je až neskutečně současná: bolestně se dotýká nepříjemných témat, která nikoho nenechají chladným.
Lze ji též číst i jako takový zvláštní "bildungsroman" - hrdina dospívá a vydává se na trnitou cestu za poznáním. Nad vodou ho kolikrát drží jen jiskřička naděje v podobě přání najít svou matku. Tento motiv mi připomněl knihy o lidech, kteří přežili gulagy a jiné vyhlazovací tábory pouze díky tomu, že se též upnuli k nějakému snu.
Text je skvěle propracovaný - a ani nemusíme být příliš bystří čtenáři, aby nám při čtení knihy nevytanul na mysli osud Aralského jezera. Největší výpovědní síla novely spočívá v její syrovosti: emoce zde téměř nemají místo /kromě vztahu Namiho ke ztracené matce/. Kvůli dokreslení atmosféry krutosti světa jsou vulgarismy skoro nutností. Autorka se nijak nezdržuje zbytečnými popisy prostředí - její naturalistické obrazy jen umocňují dojem bezútěšnosti světa, v němž se hrdina ocitá.
Kniha je to drsná, ale znám i daleko drsnější. Poslouchala jsem jako audioknihu, s kvalitním přednesem. Tento žánr mě jinak míjí, ale určitě se podívám po podobných knihách, na něž jsem narazila v recenzích. Od autorky si ráda přečtu i další díla.