Jindřich IV
Luigi Pirandello
„Já jsem vyléčen, pánové: protože já dobře vím, že dělám blázna. A dělám ho s klidem. Vy jste na tom hůř, vy o svém bláznovství nevíte, cloumá s vámi sem a tam a nevidíte to,“ říká titulní postava hry v kostýmu německého císaře Jindřicha IV. Drama patří k nejslavnějším hrám italského dramatika a prozaika Luigiho Pirandella, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Hra plná překvapivých dějových zvratů vychází jak 120. svazek edice D v překladu V. Mikeše.... celý text
Přidat komentář
Markýza Matylda se spolu s doprovodem vydává na zámek, kde sídlí její někdejší nápadník. Ten od pádu z koně během maškarní kavalkády, kdy se udeřil do hlavy, žije v domnění, že je Jindřichem IV. Sálským, císařem říše římské. Osazenstvo zámku — a dočasně i hosté — přistupují na jeho iluzi, vydávajíce se za lidi 11. století. Časem se však vynořují otázky: Kdo je opravdu šílený? Kde všude „hrajeme role“? Jak to tehdy bylo s Jindřichovou nehodou? A jak to teď bude s jeho láskou k Matyldě?
„Nic není pravda.“
Melancholická hra o předstírání, sebeklamu a neporozumění mezi lidmi. O neschopnosti být sám sebou a žít v přítomnosti, nebo zkrátka žít autenticky. O tom, jak je kruté označovat druhé, zvlášť lidi poněkud výstřední a neobvykle citlivé, za „blázny“, ačkoli snad nejsou bláznivější než my sami. Možná jsou naopak děsivě a depresivně racionální, tak jako monology Jindřicha Sálského o stárnutí, o tíze tradice, jíž mrtví dusí živé, a otrocké podřízenosti člověka slovu.
„A odtamtud [z 11. století], daleko od naší strakaté a truchlivé doby, byste si z dálky osmi staletí mohli představovat, že kdesi daleko se lidé tohohle století bez oddechu štvou a rvou, s úzkostí se za něčím ženou a pachtí, pořád se jenom o něco strachují a netrpělivě čekají, jak to všechno dopadne. A přitom vy jste už v dějinách spolu se mnou.“ /Jindřich vytváří Šangri-La mimo čas/
Chtěla jsem si hru přečíst už od střední školy, byť nám tehdy paní profesorka potměšile vyzradila, jak skončí. Nakonec byla o něčem trochu jiném, než jsem čekala. Víc... noetická. A taky víc těžkokrevná a tragická. Každopádně úvodní scéna, kdy dvořané-herci zasvěcují do role nováčka, je k nezaplacení, stejně jako scéna, kdy se Jindřich se svými kuriály dívá na měsíc — „jako každý normální smrtelník“. Historický Jindřich IV. není vysloveně moje oblíbená postava (jsem totiž fanoušek Řehoře VII.!), ale tenhle truchlivý a plavovlasý Jindřich Pirandellův má něco do sebe. Rozhodně ve mně zanechal silný dojem.
Asi mám nového oblíbeného autora.
„Jsem fašista, protože jsem Ital.“ (Pirandello v doslovu)
Štítky knihy
divadelní hry italská literatura divadlo šílenství představy láska neopětovaná italská dramata poškození mozku
Autorovy další knížky
| 2008 |  Šest postav hledá autora |
| 2008 |  Každý má svou pravdu |
| 1958 | Staří a mladí |
| 1971 | Nebožtík Mattia Pascal |
| 1964 | Tam a zpátky 1914-1918 |
Vynikající divadelní hra.