Josef Fouché
Stefan Zweig
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/234414/mid_josef-fouche-lBP-234414.jpg
5
103
103
Biografie politika je koncipovaná částečně jako historicko-psychologický portrét antihrdiny, který dokonale ovládá skryté mechanismy moci.
Literatura světová Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 1994 , Knižní klubOriginální název:
Joseph Fouché: Bildnis eines politischen Menschen, 1929
více info...
Přidat komentář
Josífek mi zpočátku připadal jako předchůdce dnešního počítače. Do jeho paměti se dostal úkol, a on ho bez viditelných emocí, přesně, rychle a rozhodně splnil. Teda, pokud byl na straně vítěze. Později už byl poněkud jiné nátury. Zcela jistě ho ale nelze zařadit mezi populisty.
Josífek míval v rezervě dvě varianty řešení (taktika dvou kapes). V knize se také dozvíte mnohé o Francouzské revoluci. Hodně dobré jsou i pasáže s Napoleonem. Byl to fakt masakr.
Brilantně a geniálně napsané, takže pět kousků se zdá málo.
Stefan Zweig je skutečný Mistr-životopisec! Tohle byl naprosto unikátní zážitek. Napsat biografii o v podstatě nudném člověku TAKHLE dechberoucím způsobem, to svede málokdo. Posloucháno jako audiokniha – a za přednes Josefa Vinkláře přihazuji šestou hvězdičku.
Vřele doporučuji!
„Tak vznikají války. Ze hry s nebezpečnými slovy, s předráždění nacionálních vášní. Tak vznikají politické zločiny. Žádná neřest a žádná brutalita nezpůsobila tolik krveprolití jako lidská zbabělost.“
Strhující vyprávění, které mě tentokrát příliš nestrhlo. Zweig je sice opět výborný stylisticky i jazykově, i tahle knížka je formálně precizně vybroušená, jen mi zde přišel trochu výkladově nekonzistentní – ve snaze ukázat Fouchého stůj co stůj jako člověka bez pozitivních vlastností ho vyobrazuje jednou jako chladného manipulátora (kterému nevadí momentální osobní ponížení), jindy jako muže horlivě toužícího po satisfakci (který se řídí spíš vášní než kalkulem a nerozumně riskuje).
Ale hlavně: Zweigův portrét zla je příliš monolitický, v jeho Fouchém nezůstává žádná skulina, žádný okamžik, ve kterém by bylo možno jej zahlédnout aspoň náznakem jako lidskou bytost. Možnosti by byly: jeho oddaná láska k ženě a dětem, jeho obrácení na konci života, chvíle úzkostí při politických nezdarech – to byla místa, ve kterých mohla být ukázána lidská osobnost jako kolbiště pro boj dobra se zlem (tak jak to Zweig skvěle píše třeba v Opojení z proměny), mohli bychom vidět, jak zlo člověka lstí nebo bojem uchvacuje. Jenže Zweigův Fouché prostě takový není, protože Zweig vypráví jiný příběh (ne o dominanci zla v člověku, ale o dominanci zlého člověka ve společnosti). To je v pořádku, jeho motivace se dá snadno pochopit a výsledek je odpovídající, společnost zobrazuje správně jako vždy velmi zranitelnou a nestabilní - to je univerzální téma.
S Zweigovým románem není nic v nepořádku, jen mi prostě nezahrál na ty správné struny.
Vše, co Fouché ve státních službách dělal, dělal dobře nebo skvěle. Přesto ho nenáviděli už jeho současníci a když čtu komentáře níže, stejné by to bylo dnes. Lidé chtějí politiky čestné a charakterní, jako byl Robespierre zvaný Neúplatný, Saint Just zvaný Svatý Jan nebo mučedník svobody Marat. Pravda, tito mravní velikáni mají na svědomí cca 40 000 popravených (odhad Donalda Greera), ale přeci to mysleli dobře, že.
Na proměnách Fouchého nic zvláštního nevidím. I u nás touto proměnou v roce 89 prošla celá řada osobností. A když dnes vidím známé umělce a politiky, bývalé dlouholeté komunisty, horlit proti dnešním komunistům, přijde mi, že se od toho Fouchého zas tak příliš neliší.
"Rozený zrádce, ošemetný intrikán, hladká hadí povaha, přeběhlík z řemesla, nízká policejní duše, bídný nemrava - žádné potupnější nadávky nebyl ušetřen."
Naprosto vynikající a nepříliš známá kniha. Fouché byl charakterem padouch, ale člověk se neubrání obdivu jeho inteligenci, intuici a vytrvalosti. Při líčení zatčení Fouchého jsem si nemohl nevzpomenout na Krejčířův útěk z vily... prý to rozesmálo i Napoleona. Opravdu doporučuji.
Poslouchala jsem jako audioknihu v podmanivé interpretaci Josefa Vinkláře. Z knihy jsem nadšená, Zweigovi jako bytostnému morálně pevnému humanistovi se naprosto dokonale podařilo vylíčit odporného politického bezpáteřního tvora, před jehož ohebností a úlisností zůstává rozum i světové dějiny v údivu stát. Protože být v čele Velké francouzské revoluce, přežít girondistické a jakobínské čistky, podílet se na odstranění Robespierra, významně se uplatnit za Napoleona, nechat se přes jakobínskou minulost povýšit do šlechtického stavu a nakonec ještě přicmrndávat Ludvíkovi XVII., to už chce pořádný politický kumšt a absenci páteře! Kam se hrabou dnešní politici s estébáckou minulostí, kniha mi dala uklidňující vhled v tom smyslu, že mocichtivé, patologické osobnosti se vyskytují napříč epochami a zvládly toho nesrovnatelně víc, než naši čeští žabaři. Kniha je strhující výpovědí o dějinách i o psychice člověka. Autorovi se podařilo udržet napětí až do samotného konce. Téma i způsob zpracování bych přirovnala k Mefistovi do Klause Manna.
Velice čtivá biografie, knížka byla zfilmována- jedná se o 4-dílnou minisérii Muž v pozadí https://www.csfd.cz/film/249097-muz-v-pozadi/prehled/
Dialogy postav Napoleona a Fouchého a jejich psychologické portréty způsobily, že se mi o nich pořád zdálo.
Josef Fouché byl rozporuplná postava. Chtěla jsem zkusit dozvědět se víc, ale po přečtení knihy ho jako historickou osobnost mám ráda mnohem méně. Zweig na něm nenechal nit suchou a moc kladného taky nenašel. A ještě to chvílemi bylo táááák dlouhé.
Po přečtení Marie Antoietty a Marie Stuartovny do třetice další skvělý životopis, tentokrát brilantní manipulátor bez skrupulí.
Tato kniha by se mi nezdála špatná, kdyby nebyla považována za životopis, tedy literaturu faktu. Je to spíše jakási Zweigova úvaha nad osobnostmi přelomu 18. a 19. století. Bohužel se zde nachází poměrně velké množství historických nepřesností, proto je pro mě dílo zklamáním.
Co se týče stylistiky, nemůžu si stěžovat. Snad jen se mi zdá zbytečně rozepisovat naprosto jasnou myšlenku, kterou autor už několikrát opakoval, na čtyři pět stran.
Nutno podotknout, že se o tuto dobu už několik let zajímám, takže jsem možná až příliš kritická. Přečtěte sami a uvidíte.
Jeden z nejzajímavějších životopisů, jaké si člověk může přečíst. To je skutečně neuvěřitelný příběh. Proč ještě nebyl zfilmován?!
Pán loutek, virtuóz bez charakteru. Autorovo nadšení strhne a i když se brodíte v politické špíně a s naprostou lhostejností šlapete po lidských životech, stále se držíte slabé linie táhnoucí se biografií v podobě mírné ironie, kterou autor nechává jako záchranný kruh pro zdravý rozum.
A na závěr se naskytne otázka, kolik takových chameleonů existuje na politické scéně dnes.
Brilantní. Na pozadí VFR a Napoleonských válek se odehrával příběh muže, jenž nejen tyto události prožil a do významně ovlivnil, ale hlavně je přežil. Nejvíce mne zaujal rozpor mezi Fouchem politikem a intrikánem, versus milujícím a vzorným manželem. Jospeh Fouche, toť skutečný Mefisto
Neskutečně čtivá biografie o známém politikovi. Dozvíte se více o francouzské revoluci a následných letech Napoleonských. Hlavní devízou je, že Zweigúv popis je zde opět psychologický, ale také nesmírně dějový, tedy například proti Balzacovi či i Magallenovi, toto je pro mě Zweigovo historické top. Lze pouze doporučit. 9/10
Že se nestydíte pane Weigl, takhle hanebně psát o politice..
Já vím. Špitne tázaný nesměle. A jmenuju se Zweig, dodá v duchu. Má na krajíčku.
Kdo podle vás bude číst takové svinstvo, natož se jím bavit, to mi povězte? No?! Vidíte, mlčíte.. Kdybyste to byl aspoň zasadil do nějakého míň nudného období. Povzdechne si redaktor.
To už Zweigovi povolí nervy úplně a od samého zoufalství si zcela nepokrytě začne rvát vlasy...Prosím, zajíká se, mám rodinu..
Ale no tak klid, uklidněte se, člověče. Dodá po náležité odmlce redaktor, potáhne z dýmky a věnuje nebohému autorovi otcovský výraz za jehož branami se už chystá konečný úder.
Tři procenta..
Děkuju, děkuju, kutálí se po Zweigově tváři slzy dojetí, přičemž v hlubobém předklonu chvatně opouští místnost: Co kdyby se pán ještě na poslední chvíli rozmyslel?
To je vůl, pomyslí si redaktor hned jak se před ním úslužně zacvaknou dveře; kdyby mi aspoň každý desátý nosil takhle zábavné biografie, z fleku kašlu na erotiku a tisknu jenom tohle!
Za 5 *****
Zweigovi ale ani muk..
Popis Fouchého bezcharakternosti je v tejto knihe dohnaný do takých extrémov, až sa človek pýta, či si autor náhodou niečo chybne nevykladá, či by náhodou rád nevidel objekt svojho záujmu ako absolútny prototyp "prevracača kabátov" a nevyužil tak historické nepresnosti, ako to svojho času robil Shakespeare, k vytvoreniu dobrého príbehu s istou mierou drámy a hlbokou myšlienkou. Predsa len, napísať komunistický manifest v čase, keď pomery nie sú až také radikálne, nemusí byť vždy len známkou pokrytectva, možno sa Fouchého charakter v priebehu času len zmenil, zanevrel na Robespierra a morálku, hoci spočiatku bol skutočne idealistický... Takto mi autor pripomína antických autorov, ktorí neverili na zmenu charakteru, a ak sa nejaká naozaj udeje, zvalia to na "pretvárku". Takisto odsúdenie Fouchého pamätí ako nedôveryhodných sa mi zdá dosť jednostranné. Ale na druhej strane, aj keby to bol len obyčajný výmysel, ktorý nemá s históriou nič spoločné (a do takých extrémov pri pochybnostiach o vierohodnosti knihy by som nezachádzala), bolo by to dielo porovnateľné so Shakespearovými historickými hrami (a že ten si vymýšľal...). Myslím, že aj ako obyčajný historický román by si to zaslúžilo ocenenie - Zweigovo dielo sa dobre číta, nie je príliš dlhé a psychologické vykreslenie postáv je omnoho lepšie než vo väčšine historických románov, ktoré som kedy čítala (a ktoré často obsahovali vymyslené postavy!). Nie som dosť informovaná, aby som mohla hodnotiť faktografickú stránku diela, ale umelecká si tých päť rozhodne zaslúži!
Autorovy další knížky
| 2006 |  Netrpělivost srdce |
| 1979 | Amok |
| 1999 | Svět včerejška |
| 1966 | Marie Stuartovna |
| 1993 | Marie Antoinetta |
Po trochu hubenějším čase "pouhé" spokojenosti přichází zase jednou ke slovu nadšení (díky marlowe!!!).
Zweigův chameleon Fouché byl strhující. Způsobem vyprávění i precizně vylíčeným historickým pozadím. Nemyslím si, že by se Zweig omezil pouze na zaškatulkování Fouchého (jak anotace praví) coby zrádce a bezcharakterního přeběhlíka. Jistěže obojím byl. Ale jeho osobnost se dá sotva nacpat do jednoduchých černobílých (tedy spíš černých) přihrádek jednostranného hodnocení, a já jsem s tím, s jak poctivým vhledem a pochopením ji pojal Zweig, naprosto spokojená.
Také já jsem poslouchala. Josef Vinklář byl vynikající.