Jozova Hanule
Květa Legátová (p)
Příběh Jozovy Hanule uzavírá želarský cyklus spisovatelky Květy Legátové, která v roce 2001 vpadla na českou literární scénu jako meteor. Postavami této novely, situované do let druhé světové války, jsou opět vesničtí obyvatelé, které čtenáři znají z předchozí povídkové sbírky Želary. V centru vyprávění je však tentokrát osud mladé lékařky, ukrývající se v zapadlé horské vesnici před nacistickým pronásledováním, jež zde v prostředí zcela odlišném od intelektuálního klimatu velkoměsta nachází hluboký milostný vztah k prostému vesnickému muži. Na motivy novely Jozova Hanule natočil režisér Ondřej Trojan podle scénáře Petra Jarchovského film Želary (2003) a kniha již byla přeložena do deseti jazyků.... celý text
Přidat komentář
Prostá kniha. Bez příkras. Upřímnost, strohost. Někdy si člověk potřebuje přečíst něco rázného a jasného. A tohle je přesně ten typ knihy. Ačkoli se s hlavní postavou neztotožňuji, i tak jsem ji chápala. Je to jasné. Prostě to tak bylo. A Joza? Jeden z těch knižních hrdinů. Prostý a přitom nejlepší. Dobrá kniha na dvě hodinky.
Poetický příběh městské ženy, která postupně objevuje krásu venkovského života a prostých venkovských lidí. Nádherný milostný příběh s dojemným koncem určitě stojí za přečtení.
Špatné to není, ale mám pár velkých výhrad. Třeba (zejména v první polovině) neustálé ironické komentáře vypravěčky jsou nejdřív opravdu vtipné a osvěžující... Ale časem se z nich stanou jen otravné stejně, jako vypravěčka sama. Proč je otravná ona? Pro svůj věčně nevyhraněný postoj ke všemu, působící jako častá změna názoru. Mám pocit, že za tohle může spíš krátký rozsah prózy - vše je příliš nahuštěné, není čas pro vývoj, tak je počáteční nelibost (snad ke všemu) vypravěčky příliš rychle změněna v lásku k venkovu i Jozovi - svému vnucenému manželovi. Jenže ona je ta změna nějak příliš často narušována jejím názorovým výkyvem a čtenář najednou neví, jestli je tam ta ženská strašně šťastná, nebo strašně nešťastná... Alespoň tak to jde první dvě třetiny knihy, než se vypravěčka ustálí a autorka už servíruje jen venkovskou idylku (ano, i s tolikrát viděnou dichotomií idylky a "drsného leč krásného venkova a jeho zemitých drsných a ošklivých a přitom citlivých a krásných lidí"...) promísenou se skoro červenou knihovnou. Ale krom toho jde o vcelku pěknou novelu odkazující na tradiční venkovskou prózu obohacenou o prostředí protektorátního Česka, ač to je většinou spíš kdesi "mimo záběr". Přes to se přiznám, že jsem čekal jaksi víc. Je to krásně napsané, co se týče stylu a jazyka, jenže tomu něco chybí. Možná jen nejsem cílovka, popisy venkovského života a "velké nepravděpodobné lásky" mě prostě "nehřejí u srdíčka"... Závěr je však silný, zvlášť jako kontrast ke všemu předchozímu, to musím uznat.
Přenádherná kniha, ve které autorka využívá krásného jazyka s archaismy, nářečím a až romantickými popisy krajiny a charakterů postav.
Osobnostní vývoj Hanule (Elišky) je v knize nosné téma, kdy zprvu ironická mladá lékařka fungující v protinacistickém odboji se odjíždí ukrýt do Želar, kde z ní "vyroste" jejich pravá obyvatelka a její ironie se zcela vytrácí.
Joza, ač považovaný za blba, je naprosto čistý člověk, hodný a pracovitý a pro Hanuli by udělal cokoli.
Doba druhé světové války není jednoduchá ani v zastrčených samotách a tak není překvapením, že kniha neskončí dobře. Hrozně mě konec dojal, poplakala jsem si a popravdě říkám, že Jozova Hanule bude navždy v mém knižním srdci na prvním místě.
Velmi silné sdělení. Člověk může paradoxně dojít svého štěstí, až když o všechno přijde - tedy když přijde o své "okovy", o kterých třeba do té doby neměl nejmenší tušení. A štěstí může být velmi, velmi prosté.
PS. Po více než roce mažu své tehdejší výhrady, protože tuhle útlou knížečku pořád nemůžu dostat z hlavy. Jako kdyby mi teprve postupně docházelo, jakou hloubku v sobě má.
Knihu Želary mám o něco raději, ale i tak je to jedna z mých největších srdcovek.
Četla jsem až po shlédnutí filmu, že jsem nebyla zklamána z předlohy je jasné, ale že film mám ráda i po přečtení knihy je v mém případě nevídané.. :)
„Toužila jsem Želary poznat. Projít se klikatými stezkami vysoko nad říčním kaňonem, bořit se do mechu, hledat syrůvky, pít z lesních studánek … vidět pasoucí se dobytek, koňské potahy a v zimě andělsky bílý sníh.“
Na komentář k téhle knize by mi vlastně stačilo jedno jediné slovo: Děkuji!
Děkuji za niterný příběh plný čisté, krystalické krásy, drsně syrové a přitom baladické a melancholické … děkuji za sdělené tajemství … proměny člověka!
Vůbec bych nevěřila, že je možné tak hluboce propojit drásající prožívání tragických událostí s magickou a přitom nesmírně uklidňující atmosférou samoty vesnice hluboko v horách.
V příběhu Hanule, kde se střídají dechberoucím způsobem baladické momenty s drsnými a naprosto nepoetickými momenty, které jsou, ač stroze konstatované, možná právě proto tak plné emocí, není věta ani slovo navíc, je krátký a přitom toho vypovídá tolik – o podobě bezpodmínečné lásky k druhému člověku, a o hledání a nalezení vlastní identity,
Postavy prožívají sled událostí, snad všechny přitom permanentně nějakým způsobem překračují přirozený řád věcí – sled kroků jdoucích proti … a možná právě to způsobuje zvláštní provázanost osobitých lidských příběhů lidí žijících v nejvýchodnější části naší země, v zapomenutých Bílých Karpatech, kde, říkáte si, není co obdivovat … a nebo snad přeci …
„Horský liják s vichřicí. Bylo mi to jedno. Pocítila jsem dokonce zvrhlé potěšení, když černota nade mnou zaútočila. Vítr smýkal větvemi, metly vod je přibíjely k zemi, svět se třásl v základech a já se nebála. Se zájmem jsem sledovala blesky, praskání větví mi znělo jako křik lesního ptáka, nevadilo mi, že jsem neozbrojeným pěšákem v první linii.“
… magickou krásu temných, hlubokých lesů a strmých srázů … mystické prostředí, kde cítíte, že se realita zvláštním způsobem spojuje s něčím „nad“. Ale abyste se nemýlili, lidé tu nejsou vydáni napospas osudu … oni mají možnost volit, rozhodnout se, a pak ještě něco mají, něco, co umožnilo nejen Hanuli, volit si z možností, jak žít … mají totiž zvláštní schopnost prožívat naprosto obyčejné, drobné radosti, které jim umožňují vidět za vymezený horizont – vesnice plné bídy, alkoholismu a sociální nerovnosti, vesnice svázané dávnými zvyky a předsudky – a překročit ho …
„Prožívala jsem hluboké znechucení sama sebou. Dělalo mi to dobře…
Jen hlouběji rýhy kol a šlehy smolné hřívy!
Vy nepokoření, vy stonásobně živí!
Neberte mi moje ponížení! …
Vy nezranitelní, ač praskají vám žíly,
vy sudbou prokletí, kteří se odvážili …“
Možná by se to hodilo, ale právě tento komentář nechci ukončit dramaticky, protože čtení to, navzdory dramatickému obsahu, bylo pohádkově překrásné …
„Za chvilku bude čaj.“ …
Vůně bylin, hřejivé kachle, petrolejka. Na zemi plesnivý pes. Místnost z babiččiných zkazek.
„Vypravuj něco, Jozo. … Vypravuj, co ti povídala maminka.“
Díval se na mě zaskočen.
„Většinou pohádky.“
„Vypravuj pohádku.“
Příběh, který jsem předtím nikdy neslyšela, byl prostý. Bylo to v dálce, dotýkalo se to současnosti jen na magickém předělu, kde všechny světy splývají v jeden.“
červen 2014
Vynikající. Střet světa měšťačky s drsným světem zapadlé vesničky a postupné pochopení a přijmutí hodnot za své. To vše na pozadí běsu války. Síla textu je i v krátkých větách, jejich jednoduchosti. Působí přímočaře.
7.7. 2019
Přečteno potřetí a opět perfektní zážitek.
Možná i silnější, protože jsem vlastně přišel na návštěvu ke známým.
A stále si odnáším to samé. Osudová rozhodnutí, osudová setkání a přerod Hanule v novou bytost. K tomu osud Želar a Jozy.
Po dočtení knihy jsem po x-té tam, kde jsem byl. Chtěl bych být silnějším a charakternějším člověkem i partnerem.
Kniha je další mojí srdeční záležitostí.
Velice hezký příběh pro ty, kdo mají rádi knihy z období 2 světové války.. Stejně povedený byl i film Želary, moje srdcovka..
Nádherná poetická kniha, kterou si čas od času přečtu znovu. I film natočený na její motivy s Aňou Geislerovou se mi líbil, knižní předloha je lepší.
Nádherný dojemný příběh s nepopsatelnou atmosférou, navíc napsáno krásným jazykem. Dojímá mě stále, i když čtu po několikáté..
Počúvala som ako audioknihu. Rozprávanie pani Legátovej ma vťahovalo do Želar, s Eliškou som objavovala samoty, opustené chalupy, zrázy aj malinové polia. A učila sa s ňou milovať Jozu.
Film Želary je pro mě silný zážitek a pro knihu ani nemohu najít vhodný superlativ, prostě čistá energie. Líbí se mi, jak se autorka v knize dotýká podstaty bytí. Dále se mi pořád vrací úryvek: Joza neby ideál, on jej naplňoval. Těším se na další.
No, budu upřímná a řeknu, že se mi to nelíbilo tak, jak jsem čekala, že bude. Všichni na to pějí ódy, takže budu asi výjimka. V každé kapitole je popsáno Hančino zvykání na horské prostředí, místní zvyky a tradice. Její vztah k Jozovi jsem úplně nepochopila. Přečetla se lehce, ale zřejmě si z ní neodnáším to, co bych měla.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) láska zfilmováno Beskydy rozhlasové zpracování klasická literaturaAutorovy další knížky
2002 | Jozova Hanule |
2001 | Želary |
2003 | Pro každého nebe |
2006 | Nic není tak prosté |
2009 | Návraty do Želar |
Krásné