K moři
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160399/bmid_k-mori-56r-160399.jpg
4
1312
1312
V centru autorčina vyprávění je životaběh několika hrdinů: obyčejných lidí formálně propojených rodinnými vztahy, avšak lidsky vzájemně velmi vzdálených. Jejich příběhy se naplno a autenticky protnou pouze jednou: při víceméně náhodně vzniklé prázdninové cestě k moři.
Přidat komentář
Úderný, chladný, racionální styl, jakým je ta knížka napsaná, byl občas strašně vyčerpávající, ale výborný. Nutí k zamyšlení, jak čas strašně rychle utíká. V polovině se tok událostí zpomalí na popis jedné dovoleń, kde autorka skvěle vystihne charaktery hlavních postav, aby se pak v poslední časti děj zase zrychlil a nemilosrdně naservíroval závěr. Anti červená knihovna, kde i šťastný závěr je tak nějak pochroumanej.
Nebylo to špatné, ale ani jsem se z toho neposadila na zadek. Rozhodně dobrá psychologie postav, čte se to samo.
Ach jo. Po Zmizet, jehož styl jsem si tak užila, jsem dostala do ruky (a mozku) tuto dávku deprese. Další česká autorka, která si vyzkoušela strohost jako hlavní prvek a příběh vyměnila za popis děje, bez citů. Věty jsou ohlodané na kost, někdy i bez sloves:
"Jak si Jituška zlomila ruku
Při vybíjené ve škole. Strašná bolest. Jíťa najednou zařvala tak jako nikdy a všichni spolužáci koukali, co to je za hroznej řev tý malinký a tichý osůbky. Chvilku ještě sténala, pak se bolest ustálila a tělocvikářka ji odvedla a zavolala sanitku. Teď, když už je Bára pryč a Jituška už velká, a vlastně taky pryč ve svým světě, Magda už půl roku s Bohoušem."
Na 200 stranách je zachyceno tímto způsobem několik desetiletí. To málo, co bylo dobré, je odbyto v několika větách, co bylo hrozné (většina), tomu je věnován prostor mnohonásobně větší (především pobyt u moře). Postavy zažívají neustálé frustrace, které jsou přiblíženy zmíněným frustrujícím způsobem. Autorka nakonec zanechala i mě zcela frustrovanou. Proto přidávám jednu hvězdu - za naprostý soulad formy s obsahem (byť je to podle mě slepá ulice). Číst to už nikdy nebudu.
Styl mi prijde uplne super, nalada vyjadrena ve zkratkach, clovek ma pocit, ze to je pribeh nekoho blizkeho. Precteno jednim dechem. Je 1:23 rano, jdu spat.
Zvláštní styl psaní, který má tato autorka mě nějak neuchvatil. Knížka se četla rychle a líbí se mi, ze autorka na konci popisuje osud všech hlavních hrdinu.
Knihu jsem cetla pred par lety, bavila me hodne.
Knihu jsem cetla podruhe, hrozne depresivni, minimalisticke a moc smutne.
Skvela knizka.
První seznámení s autorkou.Zkratkovitý styl psaní mi nevyhovoval a obsah? Snaha o psychologický profil osob u mě vyzněla nějak naprázdno.
Po přečtení téhle knihy nejde nepřemýšlet nad tím, co jste to vlastně dočetli.
Zkratkovitý a zároveň podrobný spis/scénář/komentovaný náhled na zdánlivě obyčejnou rodinu, avšak plnou lidských typů s trpkými osudy, prakticky bez hlavního hrdiny?
Jak mladá autorka napsala tuto psychologickou procítěnou „tragédii“, navíc velmi lehkým nenuceným stylem, netuším. Člověk si ovšem odnese ponaučení, že život nám nabízí mnoho, my jen jeho pravé hodnoty hledáme často jinde, než jsou, a tak nám uniká mezi prsty.
První kniha Soukupové, prostě objev. Skvělé zobrazení vyprázdněnosti současných rodinných vztahů.
Moje první kniha od autorky. A asi se na seznam mých oblíbených autorů nedostane. Vadil mi styl psaní, kniha mě vůbec nedokázala vtáhnout do děje a v podstatě jsem ji dočetla jenom proto, abych to měla za sebou.
U první části jsem si říkal dobrý, zajímavý, tak přeci jenom – dostala za to tu cenu… toho Ortena. Bylo to sice před deseti lety, ale dobrá kniha nestárne. Naopak, leckdy zraje. Jako archivní víno, plesnivé sýry, dobrá whisky… Takže první půlka knihy – i přes jakýsi mlhavý pocit nehybnosti a prázdnoty – mě bavila.
Ale pak se jelo k moři. A já vydržel u moře jen několik desítek stánek. Protože pak už to prostě bylo absolutně nudný. Možná že je to psáno zajímavou formou, která – jak píšou v anotaci – odkazuje k Virginii Woolfové. Možná. Já se k Woolfové zatím ještě nedostal, přestože jsem trávil nějaký čas v místech, kde údajně knihu K majáku napsala, a říkal si, že si jí musím hned po návratu přečíst. Noju, uběhlo pár let a já se zatím dostal „jen“ k Petře Soukupové, možná ve špatný čas a na špatném místě...
Knihy Petry Soukupové prostě můžu. Jednoduchý styl, žádné zbytečné řeči kolem a přesto dovede skvělě vylíčit emoce hlavních postav. Příběh je navíc velmi realistický, happy end je vždy pouze dočasný a staré křivdy nejsou nikdy úplně vyhlazeny, jako ve skutečném životě.
Skvělá kniha! Kniha o životě, o vztazích, o různorodosti myšlení a nedorozuměních vznikajících kvůli chybám mezilidské komunikace, kdy nikdy nevíme, jak přesně ostatní co myslí, jak se cítí a co je vede k jejich činům. S tím se potýkame na každodenní bázi všichni. Náhled do více hlav takto zvenčí přiměje k uvědomění, kolik problémů a našich tajných strastí by se vyřešilo, kdyby lidé prostě říkali, co opravdu chtějí a cítí.
Krasná, čtivě napsaná kniha. Za mě vskutku povedená česká vztahová beletrie. :)
Moc se mi líbily také sem tam umístěné "vhledy" do budoucna, třeba popírající to, co si osoba právě myslí, plánuje.
Tady půjdu asi proti proudu... Snažila jsem se "dát autorce šanci" několikrát, ale prostě to nejde. Neříkám, že příběh je špatný, ale absolutně mi nesedí její styl psaní.
Oddychová kniha, co se rychle a dobře čte o smutných osudech lidí, které spojuje rodinné pouto, ale to je tak asi vše.
Já jsem si svou první knížku od Petry Soukupové nechávala stran komentáře trochu "uležet". Byla jsem na ni hodně zvědavá, hodnocení jsou vzácně shodná. (Navíc s gustem znovuobjevuju svět českých spisovatelek, přečetla jsem si vposledku Annu Bolavou a Viktorii Hanišovou a byla jsem nadšená. Tolik jen pro ilustraci, že nečekám nutně selanku).
No, nevedlo se mi... Obdivuhodná invence a zručnost, s jakou je knížka napsaná, zaručuje čtivost, to určitě. Mně vadily dějové zkratky, stane se - nestane, už nikdy - už vždycky.., a vlastně celý závěr. Asi proto, že mě vlastně vůbec nezajímala strohá popisnost toho, co se s kým stalo, a to proto, že z mého pohledu se nestalo vůbec nic. Nikdo se nikam neposunul, nikdo se o nic nepokusil, všichni zůstali ve svých šuplících. A tak i ta poslední naděje pro aktéry, kterou skýtá otevřený konec, přišla vniveč :-).
Raději čtu knížky s míň komplexním popisem marnosti...
Ale o autorku jako je Petra Soukupová by měl čtenář určitě zabojovat. Zaujalo mě Pod sněhem, tak se těším...
Myslel jsem si, že tahle kniha bude pitomost a přiznávám, neměl jsem pravdu. Proč jsem si to myslel? Ten název a hlavně obálka vůbec nesedí k tomu, o čem kniha je - a přitom je to vážně dobrý text. Jen je místy škoda, že občas až příliš fragmentální a zkratkovitý. Na jednu stranu se mi líbí, jak autorka postihuje všechny vedlejší linie a jde za ně, na nějakých dvou stech stranách vylíčí celé životy poměrně velkého počtu postav, jenže některé osudy jsou líčeny zbytečně detailně (ano, detailně a přesto zkratkovitě). Naštěstí, těm nevěnuje až tolik prostoru. A o čem to je? Podle anotace je kniha podobná románu K majáku od Woolfové, a je to částečně pravda. Obě knihy mají tři části, které by bylo možné shrnout jako představení postav, zdánlivě všední příběh a rozpad. Podrobností je v drobných detailech o něco více, avšak přesto jsou ty knihy hodně jiné, samotným příběhem. U Soukupové sledujeme rodinu (ale v mnohem širším slova smyslu, včetně přátel, milenců, atd.), která se nám ale tak nějak rozdělí na dvě, neboť otec dvou dcer se rozvede, ožení znovu a má další dvě dcery. A tahle pětice shodou okolností jede neplánovaně na společnou dovolenou k moři. A tam se stane mnohé, co později ovlivní budoucnost každého z nich, ačkoli nikdo si to neuvědomuje, oni prožívají zkrátka jen poměrně nudnou a nevydařenou dovolenou. Vševědoucí vypravěč ale za všedností nachází mnohé. K moři je hlubší vhled do otázky "příčina a následek" a oceňuji, že většinou se autorce podařilo najít míru, kdy je ještě únosné představovat další spojitosti a další následky (ačkoli těch by mohlo být zmíněno nepatrně méně, jak jsem už naznačoval). Výsledek samozřejmě vede právě ke stručnosti a zkratkovistosti děje, hlavně v první a třetí části. Ale ono to až tolik nevadí, je to povedená kniha a nakonec jsem rád, že se ke mně dostala...
Bavilo mě to. Jedná se v podstatě o popis života několika lidí vzájemně propojených rodinnými pouty. Jsou to lidé blízcí a přitom tak neskutečně vzdálení. V podstatě jedna rodina, ale přitom každý bojuje pouze za to svoje. Bravurně napsáno. Vyhovuje mi styl autorčina psaní. Je to syrové a bez příkras. Na české poměry rozhodně výtečné.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Knihu jsem přečetla rychle, zvláštně strohý styl, v němž mnohdy není místo ani pro slovesa, mě ze začátku trochu rušil, ale brzy jsem si na něj zvykla. Obsah je trošku depresivní, nicméně v souladu s větnou stavbou a tak nějak mi to k sobě hrálo. Nejsem sice úplně uchvácena, ale další knížku této autorky si v blízké době určitě plánuji přečíst. A navíc oceňuji vzhled knížky, ten se mi líbí moc a v knihovně jí to sluší!