Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
top, top, top!
Hned na úvod se přiznám, že po tomto díle jsem sáhl poprvé v roce 2021. Začal jsme to číst s nadšením, hltal každou stránku a vychutnával si magický realismus. Cca. za polovinou příběhu jsem skončil, doteď nevím proč, knihu odložil a sáhl po ní až teď. V roce 2023. A je to až zvláštní - ale bez problému jsem pokračoval dál a pamatoval si celý předchozí děj. Jsem byl ty dva roky taky v nějaké iluzi?
Bavilo mě všechno. Místo dění, postavy, vtipné jména koček, nemožný věci, které jsou v knihách od Murakamiho možné atd., atd...
Děj žijete s postavami, nedokážete se od něho odtrhnout a na to, že nějaké to "fantasično" nečtu, tak tohle je jedna z mých nejoblíbenějších knížek!
Silná kniha. Nedá se přestat číst. Dojem dlouho zůstává. Výrazné postavy, s kterými čtenář "žije", i když knihu odloží. Děj je poplatný žánru magického realizmu. Mně to nevadilo, protože mám rád i fantasy.
Můj první Murakami a první magický realismus. Velmi zvláštní kniha, nikdy bych nevěřila, že mě to bude tak bavit. Skvělé počtení. Hošino a pan Nakata, nejoblibenější postavy.
"Člověk ujde sotva pár kroků a věci nadobro ztrácejí zdání opravdovosti. I to, jaký jsem byl já sám ještě před docela malou chvilkou, mi už připadá neskutečné."
Murakamiho filosofie a stylistika, surrealistické scény, ve kterých se zhmotňovaly duševní boje a prožitky jednotlivých postav, kontrast mezi mladým Kafkou a starým Nakatou a velká spousta symboliky. Nejen díky tomu je tahle kniha skvělá.
Kafka na pobřeží se v mnoha ohledech podobá ostatním Murakamiho knihám. Často jsem se nad nějakou větou zastavila a říkala si, že už jsem podobnou myšlenku četla třeba v Kronice ptáčka na klíček apod. Zároveň je ale něčím úplně jiná.
Během čtení mě bavilo nacházet skryté odkazy na mytologii, knihy a podobně. A vždycky jsem pak přemýšlela o tom, jak velkou část se mi nepodařilo odhalit.
Jednu hvězdu ale strhávám za ty detailní scény, ve kterých Kafka spí se svou matkou a sestrou.
Kafka na pobřeží není zrovna jednoduchá kniha, ale určitě za přečtení stojí, pokud rádi a ochotně čtete srdcem. V tomhle případě to tak určitě platí, protože na mnoha místech logiku nelze uplatit - jinak by tu knihu bylo těžké hodnotit, přijímat, chápat. Aspoň tak se mi to zdá.
V Kafkovi Murakami uplatňuje velkou dávku fantazie a magična, některé věci odehrávající se v knize by se v reálném světě odehrát nemohly, ale to vůbec nevadí. V literatuře jako by bylo možné vše, pokud je člověk otevřený a nenechává se svázat přísnými zákony fyziky a materiálního, hmatatelného světa. Abstrakce tu hraje velkou roli, metafory, symboly, magický realismus, filozofie. Mne tahle témata v literatuře většinou baví, jen na to člověk musí být podle mne správně naladěný.
Zajímavá zápletka je tvořena více dějovými linkami, které mne v první polovině knihy dokázaly do sebe neuvěřitelně sině vtáhnout - nutilo mne to číst dál a přemýšlet nad tím, jak a v čem se to všechno spojí. Přiznávám ale, že postupně mi některé pasáže daly trochu více zabrat, hlavně v druhé části knihy jsem měla občas problém udržet pozornost - hlavně z tohoto důvodu ubírám jednu hvězdu. Některé věci podle mne zůstaly ne úplně vyřčené či dořešené, z čehož jsem trochu rozpačitá, ale předpokládám, že to byl autorů záměr. Pointa knihy je na konci příběhu jasně zřetelná a to je to hlavní.
Nabízí se mi srovnání s Norským dřevem, které jsem z Murakamiho produkce četla první. A je pravda, že Norské dřevo mne zasáhlo o něco víc než Kafka. Ale i tak si myslím, že Kafka stojí za přečtení.
Na mě toto příliš strojené, okázalé, postavy úplně bez života (kromě Hošina, ten byl milý), pořád nějaké odkazy na západní kulturu, jako by se Murakami nějak chlubil nebo co. Myslím ze Kafka na pobřeží se bude hezky hodit do seznamu povinné četby studentů gymnázií, aby si trochu potrápili mozkové buňky, ale pro dospělého čtenáře bych volila spíš ty často zmiňované originály. Ženská psychologie zde mimochodem chybí úplně, což u díla s takovými ambicemi a věhlasem není přípustné. Slečna Saeki, oplakávající mrtvého milence, vždy však perfektně upravená, modrý svetřík, podpatky, perličky v uších, sexy atd, jako hlavní ženská postava fakt nestačí! Také nechápu, proč Kafkovi bylo 15, se vší tou sečtělostí, chladnokrevností a sexuálními touhami mi to vůbec nešlo k sobě. Třeba to byl autorův záměr, ale to ostatní záměrně být nemohlo. Takže za mě ne, ale na 3*** to samozřejmě stačí, to jsou na pultech jiné hrůzy.
Myslím si, že ľudská rozdielnosť vo všetkých aspektoch sa dá vyjadriť aj inak, ako to predviedol autor v tejto knihe.
Rozhodne nepatrím k tým čitateľom, ktorí majú potrebu vyvýšovať toto dielo do nebies.
Nemyslím si, že je potrebné prezentovať pravú ľudskú podstatu pri takých scénach, kde je napríklad brutálne opísané týranie zvierat, alebo v porno scénach podčiarknutých incestom, či dokonca pedofíliou. Vyvolalo to vo mne dojem, že som opäť natrafila na autora - úchylaka.
Postavy mi prišli úplne bezduché a bez emócií, akoby to boli iba mechanické figúrky bez srdca a lásky v akejkoľvek podobe, poháňané väčšinou iba svojim "chtíčom".
Idem proti prúdu, ale nemôžem si pomôcť, tak to proste cítim.
Murakami je skutečně mistr. Nejprve mne dostal Norským dřevem a Kafkou to následně překonal. Na začátek musím říct, že je to opravdu zvláštní příběh a asi nebude pro každého, obecně jako většina děl magického realismu. Čtenář se tak střetává se dvěma protagonisty, jejichž kapitoly se střídají - patnáctiletý Kafka na útěku, jemuž otec vyřkl věštbu jeho budoucnosti a dále pana Nakatu - starého blázna, který má zvláštní dar. Abych nic moc nevyzrazoval, tak Kafka na pobřeží nabízí jednu z nejvíc psycho scén, jaké jsem v životě četl (nebo v kultuře zažil obecně) a snad se mi ještě nestalo, abych od knihy odvracel oči. Něco takového dokáže napsat málokdo a Murakami je skutečně mistr.
První literární střet s maratoncem Harukim. Tedy..., asi mi je souzeno opět trochu vybočovat od silného percentilu.
Kniha je konceptuálně (pro mě ale ne už tolik autorsky) vynikající, dává čtenáři možnost projektovat se do příběhu jako málokde, explicitně neodkrývá dále apod. Jenže je zde pro mě spousty rušivých elementů, a jakmile tam cítím jen trošku lichou, nemůžu to na sebe nechat padnout v plné palbě.
V první řadě mě věčné filozofování o životě a, řekněme tomu, "velkých pravdách", stálé odkazování se na alegorii žití, začaly tak od půlky díla připadat příliš četné a zbytné. Pomyslná berlička autora, tak začíná být mentorštější, než do jaké míry jsem schopen tolerovat. Odkazy k reálím západní kultury (nejen) a vlastně spíše evropské, z úst rozličných postav, mě uvrhlo v pokušení položit si otázku, jestli si máme dělat obrázek o kulturním antibarbarství Pana Óšimy (a dalších) nebo obdivovat Murakamiho všeobecný rozhled. Pro mě to mělo punc strojenosti a umělé naroubovanosti. Promiňte mi to, je možné, že se pletu, hm... nicméně...
Ale abych jen nekritizoval - zkomoleniny pana Nakaty mě příjemně pobavily a podobnost japonských mononoke s hlavním ztělesněním zla mile potěšily.
Snad je to fakt jen můj problém, že mám rád cynické hrdiny a temnější autorský styl. Kafka na pobřeží na mě byl, i přes ony naturální výjevy, nejspíš jen moc laskavou knihou, "kočičky" a taky ty - "všichni je máme rádi" - postavy jako pan Nakata a renesanční kočka Mimi. To ne.
Nevím, jak procentuálně hodnotit. Nemám rád kulty, před nimiž sám bezmezně nemlátím hlavou o zem (asi jako každý), prásknul bych sem klidně ty 4****, ale myslím, že moje 3*** Kafkovi, a už vůbec Murakamimu, nijak neublíží. A radši si přečtu něco dalšího od toho Franze.
I nejpevnější hradba lze překročit, ať už odděluje svět od světa, či člověka od světa. Strach ukázat světu své skutečné já pramení z nepřijetí sebe sama ve své celosti. Je útěk hon za vlastním stínem?
Knihu jsem si vybral v rámci Čtenářské výzvy 2022, kterou jsem v lednu začal a chci ji letos dokončit. Proto jsem chtěl dočíst i tuto knihu, i když to nebylo snadné.
Jsem založením jiný člověk, čtenář, který má rád jiné knihy. Proto to bylo moje první a asi na dlouhou dobu poslední seznámení s autorem. Jak jsem si přečetl, tak většina jeho knih je založena na podobném základě.
Takže je mi líto, ale v tomto případě se neztotožním s většinou čtenářů.
Výzva 2022 - kniha od držitele ceny France Kafky. A co jiného si vybrat, než Kafku i v názvu, že? :-)
Od pana Murakamiho jsem dosud přečetl jen Norské dřevo, a tak jsem byl zvědav, jestli se mi další autorovo počin dostane až tak pod kůži, jako ono první setkání. A myslím, že lépe jsem ve výběru udělat nemohl. Hodně surrealistické (čím blíže ke konci, tím víc), krapet švihlé, ale o to lépe, hřejivěji a útulněji mi při čtení bylo. Až jsem se dostal do fáze, kdy jsem si říkal "No ne, už zase musím dělat něco jiného? Nepočká to ještě pár desítek stran?"
Snad jen jediné matoucí mi tam přišlo oslovování slečny Saeki (padesátnice) a úctyhodného pána Óšima (který sotva přelezl druhej křížek).
Až jsem z toho všeho dostal chuť na ramen, rýži a uzeného úhoře:-)
Svět je jedna velká metafora, Kafko Tamuro...
Moc rád bych věděl, kde pan Murakami bere inspiraci ke svým knihám, asi abych toto veledílo pochopil, potřeboval bych navštěvovat stejného dealera jako zmíněný pán, za mě dvě hvězdičky, jedna za to že jsem to nakonec dokázal dočíst, druhá za inkoust a papír....
Toto me dostalo. Surealismus do ktereho je dobre primichano, ze obcas nekdo umre, psane porno, sem tam nejaky incest, povidani s kocickami, starec, kteremu sploucha na majak a zaroven dela vse logicky..no proste super.
Jelikoz jsem predtim cetl 1Q84, tak zde byli videt obrovske podobnosti, ale vem to cert... Kafka je lepsi a ma hlavne konec.
Tohle je chutny, jak Tunak Extra.... :))
Zajímavá kniha, která se četla opravdu moc hezky. Osobně mě zaujala mnohem více než Norské dřevo.
Velmi nevšední kniha. Skvěle napsána, ale nečekejte klasické vyprávění, kde vám bude vše naservírováno. I po přečetení zůstane spousta nezodpovězených otázek, nejasných příhod. Ale dostáváme v životě na vše odpověď? Nemusíme se i v životě občas smířit s tím, že důvod nebo původ něčeho neznáme? Zaujala mě velká vyzrálost 15-letého hrdiny. Po nějaké oddychovce se ráda pustím do další knihy tohoto autora.
Bavil mě styl i obsah knížky. Nemyslím, že je tak důležité dostat od autora odpovědi na všechny otázky, které v knize přicházejí. Vždyť čtení je hodně také o fantazii (co asi způsobilo hromadné bezvědomí?), ale také o introspekci (jak přemýšlíme o vlastním životě, co nás směřuje a kam?, jak nás ovlivňují životní události....), tomu všemu dává knížka velký prostor a proto je podle mého názoru tak cenná, ikdyž některé části jsou na četbu trochu náročnější. Po přečtení téhle knížky není konec, člověk začíná přemýšlet na mnohými otázkami a to mě na tom právě baví.
Napínavé od začátku až do konce. Bohužel chybí jasná odpověď na otázku, kdo a proč byl odpovědný za událost v Jamanasi během války,která beze zbytku změnila Nakatuv život. Takže na mém žebříčku Murakamiho knih patří Kafkovi na pobřeží třetí místo za Bezbarvym Cukuru Tazakim a 1Q84.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus převtělování World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
2005 | Norské dřevo |
2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
2010 | Kafka na pobřeží |
2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Určitě nejzvláštnější kniha, kterou jsem kdy četl. Přiznávám, že čtení bylo hodně chytlavé, děj probíhal v paralelních světech. Přesto jsem očekával , že na konci se ty paralelní světy protnou a záhady, kterými je toto dílo prošpikované, se vysvětlí. To se nestalo, naopak závěr zůstal otevřený. Rozhodně musím přiznat, že jsem si to přečetl se zaujetím, ale po další Murakamiho knížce už nesáhnu, tedy alespoň zatím. Nejsem ta správná cílovka.