Kafka na pobřeží

01.02.2011

Kafka je pro mě jednoznačným vyvrcholením Murakamiho tvorby. Moderní pojetí oidipovské osudovosti, kterou HM obohacuje o paralelní světy, jež dávají "nejdrsnějšímu 15tiletému klukovi na světě" více prostoru, aby svému zdánlivě nezvratnému osudu čelil. Vnitřní proměna, kterou Kafka Tamura prochází a světy druhých, se kterými se během své pouti setkává, vytvářejí několik rovin (geniálně rozlišených i formálně a stylisticky), které se v románu proplétají a dohromady vytvářejí nezaměnitelný, lehce surreálný svět Murakamiho paralelních vesmírů, ve kerých - po vzoru velkých existencialistů - je úzkost a nejistota běžným průvodcem každodennosti vnitřího já.

02.01.2011

Tahle kniha je prostě... divná. Je to možná lehce alibistické tvrzení, ale výstižnější termín mě pro ni ještě nenapadl. První Murakami, který se mi dostal do rukou, 550 stránek jsem přelouskal poměrně rychle, ale již od úplného začátku jsem vytušil, že tohle bude nevšední zkušenost. Jenže se pořád neumím rozhodnout, jestli spíše v tom pozitivním nebo negativním slyslu slova. Protože se nemůžu zbavit dojmu, že sám Murakami knihu tak docela nepromyslel a snad se o to ani nesnažil. (Je to skoro jako proud vědomí, ale vůbec to není proud vědomí). Jenže to se mi asi ozřejmí až v okamžiku, kdy se seznámím i s jeho další tvorbou. V některých momentech je naprosto jasné, že to je člověk, který umí psát, má své myšlenky, a ví, jak je přenést na papír. Ale skoro bych řekl, že převládají pasáže, ve kterých Murakami sám ví jen to, jak to všechno dopadne, ale netuší, kam by jeho příběh měl směřovat na další straně. _____ Kniha je striktně rozčleněna - sudé kapitoly patří patnáctiletému klučinovi, jedná se o jeho iniciační příběh, v němž se ten chudák snaží najít své místo pod Sluncem. Asi k tomu nelze napsat víc, aniž bych prozrazoval zápletku... Liché kapitoly patří starýmu dědkovi, který prochází... asi také nějakou iniciací. Kdo ví... protože všechno v téhle knize se naprosto vzpírá zařazení, kategorizaci, pojmenování... Každopádně něčím prochází, to určitě. Alespoň to říct mohu. Mám z toho ale pocit, že ani sám Murakami nevěděl, co vlastně píše... miliony myšlenek, které nejsou nijak uzavřené, ani náznakem, prostě jen nadhozené a opuštěné, to mi nedává prostor pro jejich jakékoliv promýšlení. Je to, jako bych si z tohohle nedokázal nic vzít, připadám si, jako bych poprvé spatřil mimozemšťana, a nevěděl, jak reagovat. Kdyby alespoň některé motivy byly uzavřené! Ale nejsou. To i ten mimozemšťan by se mi možná zkoumal lépe. Nejen styl psaní je podivný, ale i obsah. A nejde o to, že se zde v podivném surreálném mixu střídají scény neskutečné brutality, nebo naopak těch nejběžnějších každodenních čiností, třeba s incestní erotikou. Jde o to, že kniha působí jako literární videoart. Zkoumání možností média, a vlastně ani ne tak zkoumání, jako spíše cílené obracení "normálních" postupů. Co mě o knize ještě napadá? Murakami se vyžívá v opakování. Rád nechává své postavy činnosti opakovat, ať už je to vykonávání stejných každodenních úkonů (nudle udon v kantýně), nebo opakování jednotlivých promluv a myšlenek, rád je opakovaně popisuje, působí to, jako by měl ve vlastním životě rád podobnou pravidelnost a opakování. Což mě vede k tomu, že se celkově nemohu zbavit dojmu (zřejmě mylného? doufám...), že Murakami při psaní asi vycházel z nějakých vlastních zážitků či představ (ačkoliv který spisovatel tohle nedělá). Jenže v případě Kafky na pobřeží to působí obzvlášť děsivě. Občas jsem se fakt nestačil divit, co ta jeho hlava vymyslela. Stejně, jako je pro toho patnáctiletýho klučinu, i pro starýho dědka, příběh v knize iniciací, tak takovým způsobem asi její psaní působilo na spisovatele. Ačkoliv podle doslovu už dříve napsal knihu s některými podobnými motivy a myšlenkami. Jako kdyby si chtěl něco vyzkoušet...

30.11.-0001

Haruki Murakami v příběhu o proměně člověka splétá sérii motivů a myšlenek. Nejedná se o žádnou přímočarou knihu, naopak o myšlenkově nabité dílo, které se snaží čtenáře na každé stránce knihy přesvědčit o nutnosti změny. Hlavní protagonista Kafka Tamura se pod hrozbou oidipovského prokletí, které na něj uvalil vlastní otec, vydává na dlouhou cestu, ale postupně zjišťuje, že osudu a zároveň prokletí se nevyhne. Přes poměrně složitý příběh naplněný prvky tajemna, surrealismu stírající jakékoli hranice reality a neskutečně tíživé a ponuré atmosféře na samém konci dochází až k neskutečnému uvolnění a snad i samotného čtenáře donutí k úsměvu. Je jasné, že písečná bouře odezněla a nadchází nový život.
Moje třetí Murakamiho kniha (Na jih od hranic, na západ od slunce; Norské dřevo) na mě zanechala opět velkou stopu a já už jsem se naprosto utvrdil v tom, že Murakamiho knihy jsou tak trochu i o mně...

30.11.-0001

Druhá kniha Harukiho, kterou jsem přečetl. Docela mě vyděsil příběh pana Nakaty a celkové vyznění knihy, protože po Norském dřevu to bylo šokující. Vůbec jsem nevěděl kdo je Murakami, byl to pro mě zkrátka člověk, který napsal sakra dobrou knihu. Knihu o reálném příběhu. Nádech fantaskna a sci-fi mi vyrazil dech a to jsem ještě netušil, že si budu "muset" zvyknout. Výborný příběh hledání sebe sama v podání Kafky Tamury, nezbývá, než doporučit.