Pád Hyperionu
Dan Simmons
Kantos Hyperionu / Hyperion série
< 2. díl >
Druhá kniha hyperionského cyklu. Simmons je fenomenální talent. Od doby, kdy publikoval svůj první román Píseň Kálí, jenž získal cenu World Fantasy, prokázal schopnost psát i horor, důmyslnou beletrii a výtečnou sci-fi v nejlepší tradici Franka Herberta, Larryho Nivena a Davida Brina. Nyní nás Simmons v úchvatném pokračování Hyperionu vrací do daleké budoucnosti, kde se otevírají záhadné Hrobky Času; tajemství, které se v nich ukrývá, odhalí, že nic - nic v celém vesmíru - už nebude jako dřív.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1997 , Laser-books (Laser)Originální název:
Fall of Hyperion, 1990
více info...
Přidat komentář
Uzavření příběhů poutníků je nečekané, osud Hegemonie lidstva možná předvídatelný, ale hlavně možná i děsivě reálný a to už i v dnešní době.
Celkem nuda. Ke konci prvního dílu jsem si říkal: Paráda, tak teď to konečně začne! Jenže nezačalo. Stovky stránek, ve kterých se nic nedělo, ve kterých hrdinové neustále umírali, aby mohli zase nějak obživnout a které jsem si řekl, že dočtu, protože nerad nedočítám. Ke konci to začalo být zajímavé, ukázalo se, že to celé není úplný blábol a že to autor promyšlené má. Ale ne, nenechám se nachytat jako u předchozího dílu a do dalšího se nepustím.
Druhý díl zaujme novými postavami. Tak jako se setkáváme se všemi poutníky tak přibívá kybrid a VA v hlavních vedlejších rolích. Kniha je výtečná, neomalená a na dobu kdy to Simmons napsal tak je to masakr. Je vidět hodně odkazů na hodně filosofií, filmů a jiných autorů. Všechno ale míchá do drinku událostí, které se nedaj vymyslet jen tak. V první třetině se seznamujeme s novými postavami tak jako pokračujeme s postavami poutníků. (SPOILER ALERT) V druhé třetině již zažíváme konfrontace poutníků se štírem a jeho překvapivé objevování. Konec je opět, jak má Simmons ve zvyku takový hodně rychlý, utnutý.Horzně se mi nelíbí, jak je příběh pěti poutníků ukončen, bez jakékoliv budoucnosti. Jasně, Sol je s Rachel a Monetou v budoucnosti, Konzul letí do Sítě, Brawne čeká Tu, jež učí ale Martin se viditelně nikam nehrne. Třetí díl se navíc odehrává skoro 250 let po pádu Jádra. Výtečná kniha, kterou jsem měl problém nečíst, ale ten konec je klasicky hroznej.
Pád Hyperionu velmi úzce navazuje na knihu Hyperion a bez její znalosti, nemá podle mého názoru, smysl knihu vůbec číst.
Děj v podstatě sleduje příběh poutníků, kteří dorazili k Hrobkám času a nyní tam celkem zmateně pobíhají jako sněhuláci na autobusovém nádraží. Do příběhu navíc přibude několik dalších postav - především vrchní administrátorka (cosi jako president galaxie) zmíněna v úvodu Hyperionu a poté další kybrid Johna Keatse prostřednictvím jehož snů se dozvídáme co se děje u Hrobek času.
Asi největším problém celé knihy je, že hned v úvodu ztrácí veškeré napětí a tempo, které vybudoval předchozí díl. Další problém vidím v tom, že v podstatě banální zápletka je vylíčena zbytečně složitě a komplikovaně, takže spoustu věcí na poprvé nepochopíte, protože prostě nedávají smysl, což u takhle rozsáhlé knihy považuji za problém. Když nakonec došlo k odhalení pointy, tak už mi bylo celkem jedno jak to vše dopadne, protože jsem byl rád, že už je konec.
Jediným pozitivem celé knihy tak pro mne zůstává originalita světa, ve kterém se příběh odehrává.
Po dočtení této knihy jsem přemýšlel, zda se mám pustit do volného pokračování Endymionu, ale nakonec jsem se rozhodl, že tak neučiním. Podle mne se dá najít plno jiných mnohem čtivějších autorů.
Druhý díl se mi v některých směrech líbil více než první, především konec. Možná jsme naivní nebo neumím moc předvídat děj, ale konec mě opravdu tak nějak překvapil a vážně hodně se mi líbil. Ale hodně se mi líbilo i objasňování toho, co se děje a proč se to děje (v prvním díle jsme se dověděli jenom kusé příběhy).
Jediný problém mám s první polovinou knihy, která zdá se mi poněkud zdlouhavá, především části, ve kterých se vyskytují poutníci. A poměrně dlouho trvá, než se začne něco více objasňovat. I tak ale dávám pět hvězdiček.
První díl byl pro mě rozhodně lépe čitelný i zajímavější..Děj mi připadal zbytečně složitý. Při prvním čtení jsem spíše pochopila základní děj. Někdy jsem jen stránky prolétla, abych pochopila kostru, detaily jsem vypouštěla, protože mi nedávaly smysl. Dost věcí mi v knize přišlo nevysvětlené- proč, kdo, jak?Buď je kniha složitě napsaná nebo jsem houby čtenář :) Druhé čtení by mi nejspíše pomohlo více pochopit, ale na to mě ta kniha tolik nebavila. Nicméně jsem ji dočetla a musím obdivovat autorovu fantazii :)
Říkám tomu Libušin problém. Podle slavnostní opery Bedřicha Smetany. Tři hodiny se v podstatě nudíte, občas pěkná árie, děj vás moc nebere a pak, na závěr, přijde Libuše a zazpívá své proroctví. A vy z divadla odcházíte s pocitem úžasného zážitku. A takhle na mne působí celá série Kantos Hyperionu. Snad vyjma první části.
Pád Hyperionu bolo moje prvé stretnutie so Simmonsom ako autorom sci-fi. Dlho ma tá kniha trápila, trištvrte obsahu som sa s dejom zžíval. Nakoniec som mu podľahol a neľutujem toho.
První kniha Hyperion mě naprosto pohltila, přečetla jsem jí téměř na jeden zátah. Pokračování už mě tolik nezaujalo, byla jsem hlavně zvědavá, jak to celé dopadne...Obdivuji ale autora, že dokázal vytvořit opravdu úžasný svět a propracované postavy.
Stejně bezchybné jako Hyperion a taky o něco náročnější. Bezchybný děj + obrovská fantazie + bravurní vykreslení všech postav + neuvěřitelně zajímavé a podmanivé prostředí planety + Simmonsův neuvěřitelně bohatý a květnatý jazyk = nejlepší sci-fi, které jsem zatím četl.
Štítky knihy
space opera Locus Poll Award (ocenění)
Autorovy další knížky
2007 | Terror |
1996 | Hyperion |
2012 | Temné léto |
2010 | Hladové hry |
2010 | Kantos Hyperionu |
Výchozí rozestavění postav na šachovnici Hyperionu dávalo tušit, že se stanou velké věci. A opravdu se jich dočkáme. Oproti prvnímu dílu se ale příběhy již prolínají, takže s postupujícím vyprávěním neustále skáčeme z jednoho místa na druhé. Na jednu stranu je to napínavé, protože daný díl skládačky většinou končí v momentě, kdy by čtenář ještě rád pokračoval, na stranu druhou je těch rozvětvení někdy až příliš. K tomu všemu se urputně snažím pochopit, jak můžou Hrobky cestovat proti proudu času, jak mohou člověku z budoucnosti ubíhat dny pozpátku do minulosti, a trochu mne z toho vypjatého přemýšlení bolí hlava. Ne že bych neměl rád všelijaké hrátky s časem, ale v tomto příběhu je jich tolik, že už je to celé ukrutně překombinované. Aspoň že se konečně jasně ukázalo (i když vnímavý čtenář tušil již v prvním díle), kdo na jaké straně stojí a že pro správnou věc je někdy nutné učinit velké oběti a obtížná rozhodnutí, která mohou téměř vše zničit, ale díky nimž to podstatné může existovat dál.