Kde život náš je v půli se svou poutí
Josef Jedlička
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472752/mid_kde-zivot-nas-je-v-puli-se-svou-pou-P88-472752.png
4
79
79
Autobiografická prvotina českého autora, vydaná poprvé roku 1966, brilantně evokuje deziluzi z poúnorového vývoje v Československu. Próza je rekapitulací první poloviny života intelektuála z Litvínova a evokace atmosféry první poloviny padesátých let. Litvínovský rodák, narozený v roce 1927, v krátkých črtách vzpomíná na důležité události, které ovlivnily jeho život. (Zdroj: Městská knihovna v Praze)... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2019 , KarolinumOriginální název:
Kde život náš je v půli se svou poutí
více info...
Přidat komentář
(Pokračování předchozího komentáře)
Navzdory dominantnímu řízení prózy vypravěčem se jeho nejosobnější prožitky textem spíše jen míhají, i přes to, že je součástí tohoto vykloubeného světa, spíš nahlíží do soukromých (a hranice mezi soukromým a veřejným je zde stejně často smývaná, např. teatrální soudní zkoumání manželského rozvratu způsobeného) událostí spoluobyvatel. Náhled je to trudný, tragikomický a jen málokdy katarzní - poměry jako by posilňovaly neschopnost se naplno přiblížit v partnerských vztazích, odcizenost, frustraci. Nenaplňují se vlastní ambice ani očekávání kladená na druhého (bizarní scéna s pračkou), mladistvé vztahy dostávají jakýsi groteskně mytický nádech (Dafnis a Chloe). Svět se soustředí na vše hmatatelné, a tak se vytrácí jakékoliv prahnutí po duchovním přesahu, po něčem, co by narušilo stereotypní ráz maloměstských životů.
Banální chvíle se v novele spojují se světovými událostmi, což jako by přehazovalo váhu z jedné na druhou: "Chodit mě učili na béžové strakonické pokrývce s meandrem toho listopadového večera, kdy se zhroutila newyorská burza." Vůbec fungování času je specifické a jeho plynutí je absolutně v moci vypravěče: ten jej přetváří ve flexibilní skutečnost, linearita je tu tam, navazuje se nikoliv chronologicky, ale na základě asociací. Maďarské revoluční události se vlévají mezi všední cestu litvínovského zaměstnance, sen prosakuje realitou. Osobní čas předkládaný v knize má sice vypravěč pod kontrolou, ale zároveň si uvědomuje dunící blízkost smrti, třebaže ji komunistická společnost odsunula na samý okraj (postava bývalého majitele pohřebnictví, který se dostává do paradoxní situace potřebnosti a odsunutí). "Stárnu s epochou," píše vypravěč a je zjevné, že plíživosti smrti se nelze vyhnout, ani když se potuluje hřbitovem ve snaze "vstoupit do času, který není jeho."
Hlásané výborné zítřky a naděje budoucnosti dosahují v době, kdy je část Litvínova de facto vyloučenou lokalitou a stupňuje se tam sociální napětí, ještě větší hořkosti než v Jedličkově ironickém reflektování. I to svědčí o tom, že se nejedná o knihu pevně fixovanou na určité období, ale o nadčasový text o životní rozklíženosti, osudovosti, deziluzi či neodlučitelnému spojení času-jednotlivce a času dějin.
Nejdřív je to tragický mollový akord smyčcového ansámblu nad jednotlivými údery kotlů. Krajina pustá a rozrytá, s disonantními cellovými motivy komínů. Všechno. Všechno. Po silnici se blíží auto, v jehož světlech šumí déšť. V opačném směru, klopýtavě retardujíce, táhnou dva shrbení lidé čtyřkolový vozík. Pak složitá tónová architektura zvolna klesá až na prapůvodní a překvapující melodii sladkého zvlnění krajiny Jako dlouhé oblé tóny fléten a hobojů vyznačují dráty elektrického a telefonního vedení její hrubý obrys, znejasňovaný smyčcovými glissandy kouře a mlhy. Stále a stále se to opakuje. Kaluže, marně a neukojitelně svolné zrcadlit hvězdy. Žesťová světýlka povrchového bagru. A náhle je zřejmé, že smyslem toho původního tragického akordu není ani tma, ani to retardující klopýtání muže a ženy vedle žebřiňáčku, ale po půltónech stoupající hmota tmavých zavlhlých baráků za tou branou s nápisem Domov Stalinovců. Obnažen tiskne ten motiv prapůvodní sladký obrys kraje. A kaluže marně civí jak generální pauzy. Pak se vše sráží v nepřehlednou a tísnivou kakofonii, zachraňovanou jen o vlas kolektivním lidským pulzem tympánů.
(s. 38)
Absolutní pinákl a tak mnohovrstevnatá záležitost, že psát o ní znamená automaticky pouze něco vypíchnout. Tady se přeřazuje z dob, "kdy ještě většina lidé nepociťovala principiální rozdíl mezi Bretonem a socialistickým realismem", do obnažujících se dob padesátých let, od nuzného Žižkova po popelavý Litvínov, od básnických virtuozit po syrovou mluvu ubikace. Hlava nehlava, syžet nesyžet - ale není to jen tak ledabylý proud vědomí nebo tak něco, naopak pečlivě zkomponovaná polyfonní próza, jejíž fragmentárnost evokuje skutečnost téměř každé doby po světových válkách: nepřehlednou a nejednoznačnou. Už nelze jen tak vyprávět, už je třeba podat svědectví.
"ZAČÍT A SKONČIT je možno kdekoliv, neboť jsme neuzavřeli smlouvu s vítězstvím, ale s bojem" - tímto souvětím novela začíná a ihned se naznačuje, že reflexe procesu psaní zde jde ruku v ruce sebereflexi/bilanci životní situace. Psaní figuruje jako způsob záznamu existence, jako možnost uchovat paměť, případně také jako způsob k nalezení životnému směru, když je vypravěč zaseknut v půli se svou poutí. "Zde vše jest naprosto a bez omezení", píše Jedlička a naznačuje tím možná, že v období rozběsněných a vymknutých padesátých let lze najít útočiště a svobodný prostor akorát tak na kusu papíru, a tvoří tím opozici k napjatému veřejnému prostoru, kde je podezřelý i nepříliš zřetelný úsměv. A v neposlední řadě zde literatura hraje roli v nespočtu intertextových odkazů - od již titulního Danta přes teoreticky spřízněného Šklovského po máchovské a biblické aluze v každodenních a bizarních situacích. A opět čtenář se snad nemůže chytnout všeho, autor někdy poměrně nápadně naznačuje, na co naráží, jindy však jen nevtíravě cituje a nepochybuji, že mi mnoho odkazů uniklo. To ale vzhledem k bohatství rovin nikterak nevadí.
Prostorově se kniha točí kolem deformované krajiny severních Čech, konkrétně kolem Litvínova, úplně nejkonkrétněji kolem Kolektivního domu, symbolu socialistické naděje a budovatelství. Toto působiště, kam se dostalo s rozdílnou motivací tisíce lidí, však nemá téměř žádné generační základy. Vlivem nacistického teroru a následného hromadného budování dochází k vymýcení podlaží, k odsunu Němců i zvěře ("dávno už se odtud odstěhovali ptáci a nad mrtvým motýlem, kterého sem občas zavane vítr, stojí děti v němém úžasu"), zpočátku opakující se motiv divokého králíka je smeten, historie se už vyhrabává jen s trčícími kostmi z úrodné půdy a nenápadnými dozvuky: Děti tam loví plankton pro zlaté akvarijní rybky a občas vyhrabou nevybuchlou bombu. Lidé si slibují nový začátek a hýří nadšením, ale záhy se ukazuje, že kulisy se od dob protektorátu příliš nezměnily: "znovu byl závod obehnán ostnatým drátem a znovu byly na jeho obvodu postaveny dřevěné hlídkové věže (...)" Vše zahaluje popílek, vše načichává svítiplynem, ráno průhledy do mlhy a na narvané trolejbusy, které míří na směnu do chemických závodů.
Počáteční "hype" a vyhlížení šťastných zítřků se mění v ovzduší sešlosti, nefunkčnosti a bídy. Utopie mládí taje ve každodennosti dospělosti a ideál naráží na realitu: "(...) skříňky na donášku potravin použili na uskladnění starých bot, a na místě projektované knihovny zřídili novou stanici SNB. V přednáškové síni vystupuje občas kouzelník anebo tam lékaři odpovídají na dotazy několika starších žen, které se bojí rakoviny." Hesla nenaplňují potenciál, už zbyly jen "ztracená slova solidarity". Vznešené chvíle, při nichž se mísí rádobyvysoké s nízkým (výročí hlásané rozhlasem narušeno incidentem s pračkou), vyznívají už spíš trapně než pateticky. Suverenitu socialistického zřízení podrývají obrazy mladíků na internátu, kteří tuší bezperspektivnost, i promluvy prokecávajících se lidových vypravěčů. Kritika zřízení zde není vykonávána nějakým nadřazeným Božím okem, ale zezdola, z konkrétních prožitků všedního života.
S tíhou a vědomím marasmu promlouvá vysoce subjektivizovaný vypravěč, který po únorovém nadšení brzy prozřel a nyní svědčí o událostech již bez iluzí. I přes naléhavost se však vyvarovává explicitnímu hodnocení, budovatelskou rétoriku podrývá spíš ironií a svoji neduživou životní situaci reflektuje s hořkostí. Neustále se zde oslovuje jakýsi neviditelný adresát - někdy dávné lásky, jindy syn, jindy snad dochází pouze k sebeoslovení. Toto obracení se chvíli jeví jako snaha svěřit se někomu, kdo by souzněl, koho by osud zavanul podobně, jindy spíš jako vymezení, jako odříznutí se od rétoriky davů. Vypravěč podává svědectví o dalších postavách, ale nikdo jiný o něm nesvědčí, figuruje jen jako odposlouchávač a posluchač, ani podobně osamělým osobám (smířená Hermína S., jíž přicházejí telefonáty pouze omylem) se však nedokáže přiblížit. Vstřebává neustálý tlak a to jak ten vnější, který je způsobován třeba sousedstvím s bývalým policistou, nedovírajícími se dveřmi i dotírajícími normami a příkazy ("Také jsem si zvykl chodit i potmě s tváří bodrou a usměvavou, protože člověk si nikdy nemůže být jist, nebude-li náhle jeho portrét vyříznut ze tmy kuželem kapesní baterky."), shrnutý opakujícím se motivem "obležení", tak ten vnitřní - pochybnosti o svém osudu, vědomí ztraceného času, konfrontace s předchozím naivním vnímáním.
Prozaik, publicista a esejista Josef Jedlička (1927–1990) je autorem pouhých dvou beletristických děl – novely Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) a rozsáhlé románové kroniky Krev není voda (1991), v níž zachytil historii vlastního rodu od poloviny 19. století do druhé světové války i smysl své životní cesty –, přesto patří k nejvýznamnějším českým poválečným spisovatelům.
Z české literatury byl dvakrát vyhoštěn, nejprve po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany a byl vyloučen ze studií estetiky a etnografie na Univerzitě Karlově (pracoval pak jako dělník, učitel, vychovatel a etnograf a od roku 1953 žil v Litvínově); podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu (žil v Německu a pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa a oženil se tam s básnířkou Violou Fischerovou).
Je autorem literárněvědných studií (např. o Kafkovi) a řady esejů, z nichž nejznámější je soubor České typy (1992), v němž s fejetonovou lehkostí ironicky analyzoval typické české vlastnosti demonstrované na známých literárních postavách (Babička, otec Kondelík, Jan Cimbura, Jan Ratkin, Švejk aj.).
Jedličkova prvotina s dantovským názvem (jedná se o první verš Dantova Pekla) vznikla v Litvínově v letech 1954–57, vyjít však mohla až o desetiletí později. Miroslav Zelinský ji pokládá za „jedno z nejpronikavějších a zároveň nejnemilosrdnějších svědectví o prvních letech budování socialismu v naší zemi“ (Slovník české prózy). Podle Jiřího Zizlera zde Jedlička „poúnorovou realitu spodobnil s nesmírnou kondenzovaností, syrovostí i výsostnou lyrikou“ (V souřadnicích volnosti).
Když próza v roce 1966 vyšla, ptalo se Rudé právo, jak je možné toto psát a toto vydat? Esejista Peter Urban o německém vydání (1969) uvedl, že nezná v české literatuře po roce 1948 knihu, „která by s takovou koncentrací, s takovou intenzitou a agresivní melancholií a přitom tak věrohodně zobrazila ono tristní bezčasí těch, kteří – bez budoucnosti – měli být integrováni do nejistého světa její vize a kteří se tomu vzpírají, vědomě – a z dobrých důvodů.“
Reflexivní novela nemá celistvý příběh, vypravěč se zamýšlí nad svým životem od války do 50. let a zaznamenává tragické či tragikomické příběhy většinou litvínovských občanů (třeba osamělé stařeny rozprodávající knihovnu se zastaralými lékařskými knihami po manželovi a čekající na jakýkoli telefonát; nebo hádku, jíž vrcholí jedna manželská krize: po večerech studující manžel zanedbává manželku a když ta mu vytrhne knihu o Máchovi, on ji bije v rytmu pětistopého rozměru verše).
Beznadějná krajina města s chemickými závody a ubikacemi přestavěnými z bývalého německého koncentráku je pozadím filozofických i zvláštně lyrických pasáží: „Ano, moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta: nepíšu příběh, ale vydávám svědectví. A říkám, že je to pravda, že tomu tak bylo, říkám to teď, zde, kde život náš je v půli se svou poutí (…)“
"Hledám motivaci svého osudu."
tragikomická obraznost, mnohdy až cynický detail a silně zhuštěná intertextová provázanost, próza klade na čtenáře vysoké nároky, na jeho kulturní rozhled, znalost historického kontextu i na soustředění, zejména kvůli návratnosti metafor a obrazným i sémantickým analogiím
Kniha obsahuje 4 hodně silně filozofické příběhy ze socialismu... bohužel mi to moc nesedělo ... nespíš to nebyl můj šálek čaje (nejspíš mi neseděly přímé řeči v podání pomlček ...)
Začátek téhle lyrické prózy může člověka zmást, až odradit. Kdo ale vydrží, dostane svou odměnu. A možná uvidí 50. léta jinak, než se ukazují v hodinách dějepisu. Ne snad nějak vyleštěná a zkrášlená, spíš naopak, ale v mnohem živější, uvěřitelnější a víc zasahující verzi.
"Nejdřív je to tragický mollový akord smyčcového ansámblu nad jednotlivými údery kotlů. Krajina pustá a rozrytá, s disonantními cellovými motivy komínů. Všechno. Všechno. Po silnici se blíží auto, v jehož světlech šumí déšť. V opačném směru, klopýtavě retardujíce, táhnou dva shrbení lidé čtyřkolový vozík. Pak složitá tónová architektura zvolna klesá až na prapůvodní a překvapující melodii sladkého zvlnění krajiny. Jako dlouhé oblé tóny fléten a hobojů vyznačují dráty elektrického a telefonního vedení její hrubý obrys, znejasňovaný smyčcovými glissandy kouře a mlhy. Stále a stále se to opakuje. Kaluže, marně a neukojitelně svolné zrcadlit hvězdy. Žesťová světýlka povrchového bagru. Ale náhle je zřejmé, že smyslem toho původního tragického akordu není ani tma, ani to retardující klopýtání muže a ženy vedle žebřiňáčku, ale po půltónech stoupající hmota tmavých zavlhlých baráků za tou branou s nápisem Domov Stalinovců."
Lyricko-epická novela zasazená do Litvínova (kdo tam alespoň chvíli žil, jako já, ještě více k textu přilne) padesátých let plná matafor, obrazotvornosti, alegorií a parabol, filosofických úvah mísících se s obnaženými epizodickými příběhy lokálních postav.
Opomíjená česká próza, ne vždy lehká na čtení, svědectví doby budování průmyslového socialismu ve znovu přiřknutých Sudetech, kondenzovaná a syrová. Název díla odkazuje k úvodním veršům Pekla Dantovy Božské komedie.
Spíše filozofický pohled na éru padesátých let, kdy se překotně budovalo, ať to mělo smysl nebo ne. Opožděné reportáže od Mňačka jsou syrovější a konkrétnější.
Úžasná kniha ,která je bohužel pozapomenutá jako sám autor. Kniha velice zajímavě ukazuje realitu padesátých let.
Výborný román poněkud pozapomenutého autora. Chce-li člověk poznat pocity lidí padesátých let, kdy nechybělo budovatelské odhodlání téměř při žádné činnosti, a přesto vše nebylo tak růžové, pak doporučuji tento román.
Díky uživateli milan.valden za přesnou charakteristiku... Hořkosladká novela - či spíše novela, která stránku od stránky intenzivně hořkne - o padesátkách v Litvínově. Autor je výsostný intelektuál, takže vedle stokrát káceného lesa, sirovodíkového zápachu, panenství ztracených vstoje u klandru, rvaček ze závisti kvůli pračce klade obrazy z klasické literatury, od antického Dafnise/ -da a Chloe přes Dantovu Božskou komedii po Utrpení mladého Werthera... Vznešenost a nízkost, krásu a hnus, veřejné a soukromé... Je to svědectví nejen doby, ale možná i deziluze života - kterou probublává trochu bezradná, trochu pobavená naštvanost.