Kde život náš je v půli se svou poutí přehled

13.03.2023

Absolutní pinákl a tak mnohovrstevnatá záležitost, že psát o ní znamená automaticky pouze něco vypíchnout. Tady se přeřazuje z dob, "kdy ještě většina lidé nepociťovala principiální rozdíl mezi Bretonem a socialistickým realismem", do obnažujících se dob padesátých let, od nuzného Žižkova po popelavý Litvínov, od básnických virtuozit po syrovou mluvu ubikace. Hlava nehlava, syžet nesyžet - ale není to jen tak ledabylý proud vědomí nebo tak něco, naopak pečlivě zkomponovaná polyfonní próza, jejíž fragmentárnost evokuje skutečnost téměř každé doby po světových válkách: nepřehlednou a nejednoznačnou. Už nelze jen tak vyprávět, už je třeba podat svědectví.
"ZAČÍT A SKONČIT je možno kdekoliv, neboť jsme neuzavřeli smlouvu s vítězstvím, ale s bojem" - tímto souvětím novela začíná a ihned se naznačuje, že reflexe procesu psaní zde jde ruku v ruce sebereflexi/bilanci životní situace. Psaní figuruje jako způsob záznamu existence, jako možnost uchovat paměť, případně také jako způsob k nalezení životnému směru, když je vypravěč zaseknut v půli se svou poutí. "Zde vše jest naprosto a bez omezení", píše Jedlička a naznačuje tím možná, že v období rozběsněných a vymknutých padesátých let lze najít útočiště a svobodný prostor akorát tak na kusu papíru, a tvoří tím opozici k napjatému veřejnému prostoru, kde je podezřelý i nepříliš zřetelný úsměv. A v neposlední řadě zde literatura hraje roli v nespočtu intertextových odkazů - od již titulního Danta přes teoreticky spřízněného Šklovského po máchovské a biblické aluze v každodenních a bizarních situacích. A opět čtenář se snad nemůže chytnout všeho, autor někdy poměrně nápadně naznačuje, na co naráží, jindy však jen nevtíravě cituje a nepochybuji, že mi mnoho odkazů uniklo. To ale vzhledem k bohatství rovin nikterak nevadí.
Prostorově se kniha točí kolem deformované krajiny severních Čech, konkrétně kolem Litvínova, úplně nejkonkrétněji kolem Kolektivního domu, symbolu socialistické naděje a budovatelství. Toto působiště, kam se dostalo s rozdílnou motivací tisíce lidí, však nemá téměř žádné generační základy. Vlivem nacistického teroru a následného hromadného budování dochází k vymýcení podlaží, k odsunu Němců i zvěře ("dávno už se odtud odstěhovali ptáci a nad mrtvým motýlem, kterého sem občas zavane vítr, stojí děti v němém úžasu"), zpočátku opakující se motiv divokého králíka je smeten, historie se už vyhrabává jen s trčícími kostmi z úrodné půdy a nenápadnými dozvuky: Děti tam loví plankton pro zlaté akvarijní rybky a občas vyhrabou nevybuchlou bombu. Lidé si slibují nový začátek a hýří nadšením, ale záhy se ukazuje, že kulisy se od dob protektorátu příliš nezměnily: "znovu byl závod obehnán ostnatým drátem a znovu byly na jeho obvodu postaveny dřevěné hlídkové věže (...)" Vše zahaluje popílek, vše načichává svítiplynem, ráno průhledy do mlhy a na narvané trolejbusy, které míří na směnu do chemických závodů.
Počáteční "hype" a vyhlížení šťastných zítřků se mění v ovzduší sešlosti, nefunkčnosti a bídy. Utopie mládí taje ve každodennosti dospělosti a ideál naráží na realitu: "(...) skříňky na donášku potravin použili na uskladnění starých bot, a na místě projektované knihovny zřídili novou stanici SNB. V přednáškové síni vystupuje občas kouzelník anebo tam lékaři odpovídají na dotazy několika starších žen, které se bojí rakoviny." Hesla nenaplňují potenciál, už zbyly jen "ztracená slova solidarity". Vznešené chvíle, při nichž se mísí rádobyvysoké s nízkým (výročí hlásané rozhlasem narušeno incidentem s pračkou), vyznívají už spíš trapně než pateticky. Suverenitu socialistického zřízení podrývají obrazy mladíků na internátu, kteří tuší bezperspektivnost, i promluvy prokecávajících se lidových vypravěčů. Kritika zřízení zde není vykonávána nějakým nadřazeným Božím okem, ale zezdola, z konkrétních prožitků všedního života.
S tíhou a vědomím marasmu promlouvá vysoce subjektivizovaný vypravěč, který po únorovém nadšení brzy prozřel a nyní svědčí o událostech již bez iluzí. I přes naléhavost se však vyvarovává explicitnímu hodnocení, budovatelskou rétoriku podrývá spíš ironií a svoji neduživou životní situaci reflektuje s hořkostí. Neustále se zde oslovuje jakýsi neviditelný adresát - někdy dávné lásky, jindy syn, jindy snad dochází pouze k sebeoslovení. Toto obracení se chvíli jeví jako snaha svěřit se někomu, kdo by souzněl, koho by osud zavanul podobně, jindy spíš jako vymezení, jako odříznutí se od rétoriky davů. Vypravěč podává svědectví o dalších postavách, ale nikdo jiný o něm nesvědčí, figuruje jen jako odposlouchávač a posluchač, ani podobně osamělým osobám (smířená Hermína S., jíž přicházejí telefonáty pouze omylem) se však nedokáže přiblížit. Vstřebává neustálý tlak a to jak ten vnější, který je způsobován třeba sousedstvím s bývalým policistou, nedovírajícími se dveřmi i dotírajícími normami a příkazy ("Také jsem si zvykl chodit i potmě s tváří bodrou a usměvavou, protože člověk si nikdy nemůže být jist, nebude-li náhle jeho portrét vyříznut ze tmy kuželem kapesní baterky."), shrnutý opakujícím se motivem "obležení", tak ten vnitřní - pochybnosti o svém osudu, vědomí ztraceného času, konfrontace s předchozím naivním vnímáním.