Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38931/bmid_kdo-chyta-v-zite-2OP-38931.jpg
4
4188
4188
Jeden z nejpopulárnějších amerických poválečných románů od klasika moderní literatury. Příběh vyprávěný sedmnáctiletým Holdenem Caufieldem je vlastně popisem necelých tří dnů jeho cesty domů (po opuštění přípravky v Pencey) předvánočním New Yorkem, kdy se Holden konfrontuje s řadou lidí (spolužáci, venkovanky ze Seattlu, prostitutka a její pasák, rodiče, učitel...). Více než putováním prostorem je tato cesta však spíše putováním od nevinnosti k vědoucnosti, od sebeneznalosti k sebeuvědomění, od izolace k pocitu sounáležitosti s okolním světem. Černý humor, jímž je tento svět nazírán, je jednou ze zbraní proti němu: člověka, který není schopen se světu smát, brzy jeho zoufalství zahubí...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Knižní klubOriginální název:
The Catcher in the Rye , 1951
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejúžasnějších knih, kterou jsem kdy četl. Chtělo to druhý pokus, ale našlo si to místo v mém srdci.
To mě umrtvilo. Vážně. Jestli něco nesnáším, tak jsou to knížky, kterým neporozumím. A tahle knížka to byla, vážně. Vadí mi to asi tak stejně, jako když někdo v muzeu napíše na sklo červenou tužkou "KU*VA". Vážně. Já asi nejsem konzument pro tento typ knih. Mám z toho nervy v tahu. Vážně. Všichni kolem mě jsou ignoranti a imbecilové. Tomu nerozumím. Já vám to začala chvílemi i nenávidět :-).
Po pár stránkách jsem si říkala, že to bude asi nakonec zklamání, ale překonala jsem to, zbytek dočetla už nečekaně rychleji a nakonec..vlastně jo, je to všechno uvěřitelný a pár lidí ze svýho okolí jsme ve většině představ našla. Nakonec jsem ho pochopila.
Tak "DJ" Salinger šel dost mimo mě. A) jsem moc stará já, B) je to moc starý překlad, C) je to dnes už zastaralá snaha popsat svět realisticky mladýma očima. Nejspíš to bude mix všech variant - na nějaké vciťování do věčně deprimovaného zbohatlického floutka jsem neměla náladu a překlad (s výrazy jako nášvih, psina, prokrindapána, flinkat se) mi to právě neulehčoval. Chápu, že to měla být sonda do duše rozháraného dospívajícího mladíka, který ještě nepoučený životem začíná brát rozum sledováním druhých (které hodnotí jako šašky, tupce a imbecily, protože on je přece něco víc, jakkoliv nesnáší prestižní školy), jenže i tak bych očekávala nějaký ucelený příběh, nejen krátké a značně nahodilé epizodky a vzpomínky. Děj se vlastně táhne odnikud nikam, až vyšumí (s hrozbou smrti z rukou otce) úplně... Bolestínství, egocentričnost, naivitu i povýšenost jalových let se tady autorovi zachytit podařilo. Pro dnešního čtenáře bych ovšem rozhodně doporučila spíš moderní alternativu Ten, kdo stojí v koutě, jejíž zcela nepopiratelný předobraz bych hodnotila 2 hvězdami, nebýt několika celkem trefných postřehů.
Kniha mě vůbec nezaujala, doufala jsem, že je to mým nízkým věkem ale po pár letech jsem přišla na to, že to tím není.
Není to tím, že bych nedokázala pochopit tu dobu nebo slang, ale tím, že hlavní postava má v rukávu asi tři hlášky a ty omývá stále dokola. Pořád jsem čekala, kdy začne nějaký příběh ale nezačal. Hlavní postava mi po čase přišla značně otravná.
Tento román už je sice starší a možná jsou tu i lepší romány , které dávají smysl všem , nemyslím si ale , že by se měl považovat za něco , co není aktuální. Holden je ve věku , kdy mladí lidé částo přemýšlí nad smyslem života , hledají někoho, kdo by pro ně byl dobrým vzorem a ukázal jim , že můžou z adolescence vkročit do dospělosti beze strachu či nechuti. To ale Holden u lidí ,jako byli jeho učitelé či rodiče nenašel a proto se myšlenkami stále ubírá na svou mladší sestru , která je ještě ve věku, kdy jsou děti většinou nevinné. Chce ji zachránit , chce ji zachránit od světa dospělých ,od streotypů, lží a předsudků. Není to zrovna veselé dílo ,ale je to dílo realistické , které pojednává o tématech nad kterými se lidi dokážou jen málo zamyslet. Sakra, ještě aby nebyl postava ‘pesimistická’ když prožívá deprese. Pokud jsem někoho od téhle knihy odradila mým komentářem ,tak to účel nebyl. Román si rozhodně přečtěte.
Asi stárnu. V mládí se mi tahle knížka líbila a jistě bych jí dal tak čtyři hvězdičky. Nyní po třiceti letech jsem se od začátku nudil a hlavního hrdiny Holdena jsem měl brzy plné zuby, což se do konce nezměnilo. Stejně mě štvala i geniální sestřička Phoebulka, i když za to nemohla. Navíc mi prostředí amerických škol přijde čím dál víc afektované a kýčovité. Dnes pro mne kniha nemá cenu, takže ty dvě hvězdičky jsou za hezkou vzpomínku z mládí, kterou jsem si teď bohužel pokazil. Některé knížky bych asi neměl znovučíst, ale jen na ně vzpomínat.
Ještě poznámku: V šestnácti jsem byl taky pěkný hajzlík, ale VŽDYCKY mne něco bavilo a mněl jsem spoustu lidí rád.
Myslím, že v době, kdy tady kniha vyšla, to mohl být trhák. Ale na dnešní dobu tak nějak nuda.
Bolestivě nedospělý teenager bloumá New Yorkem poté, co ho vyhodí ze školy, utrácí, pije, toulá se bez sebemenšího ponětí, co se svým životem dělat dál, a co je horší, bez ponětí, že by s ním něco dělat měl. Téměř všichni lidé jsou v očích Holdena falešní, nudní, omezení, pod jeho úroveň. První třetina knihy vypadala stravitelně, dokonce jsem měla podezření, že se mi přese všechen slang a dětská moudra bude zčásti líbit, ale jakmile si mě autor hezky zatáhnul do příběhu jako do pavučinky, pustil Holdena ze řetězu. Obvyklé výroky jsou tedy: "a dostal jsem z toho depresi", "nemohl jsem snést, jak jsou falešní", "odejdu", "poručil jsem si whisky se sodou, ale číšník mi přinesl colu".
To jediné a jediný, koho má Holden rád, je jeho mladší sestra. Jinak je to nesnesitelně pesimistická postava, a to jsem zvyklá na leccos. 2 hvězdičky za to, že je to alespoň vcelku krátké a že mám alespoň představu o tom, jak může mysl spratka fungovat.
Posloucháno jako audiokniha, namluveno p. Třískou. Když pominu slovník mladých, který se od těch dob změnil, klackovitost, vzdor a nesnášení autorit k puberťákům prostě patří a je to stále stejné. Až bude můj syn ve věku Holdena, určitě si na knížku často vzpomenu.. :)
Ztráta času, maximálně mi to doplnilo číslo v seznamu povinné četby. Nuda, zápletka žádná. Kniha popisuje mladíkovo problémy, trable s dívkou, vyhazov ze školy, strach z reakce rodičů, proto chodil po barech, pil alkohol a potuloval se. Jeho touha být dospělým mne vážně neuchvátila, sám na to nakonec doplatil. Líbil se mi jeho vztah k sestře.
Nevím, co na téhle knize je tak zajímavého, že patří mezi nejslavnější světovou literaturu. Hlavní hrdina velmi negativní a nedokáže si stát za svým. Kniha je psána velmi silným slangem, do kterého jsem se nedokázala začíst. Nějak jsem z knih nedokázala vyčíst ani její poselství a celkově bych ji nedokázala ani nikomu doporučit. Za mě silné zklamání.
Nebyla to taková pecka jako když jsem ji četla na vejšce, ale co už:-) Možná už jsem na rebelii stará a voto de, ale i tak Holden zůstane na vyšších příčkách.
Moc hezké. Slovník mladých lidí je dnes sice uplně jiný, ale o to víc mně evokoval atmosféru doby, kdy kniha vznikla.
Snáď to bolo len tým katastrofálnym slovenským prekladom, ale každú chvíľu som neveriacky krútil hlavou nad použitými výrazmi.. Ako toto môže patriť do zlatého fondu svetovej literatúry.. Snáď naozaj len ten preklad.
Když jsem byl teenager, tak jsem tuhle knihu nesnášel. Nesnášel jsem ji tak nějak ... deklarativně. Zkrátka jsem chtěl, aby každý věděl, že mně se Kdo chytá v žitě nelíbí, že s tou knihou nemám nic společného, že nemám nic společného s Holdenem.
Při čtení dnes, po čtyřicítce, je jasné, proč jsem to tehdy bral právě takhle. Protože na Holdenovi je vidět, jaký jsem – do značné míry – byl. Dnes už si to přiznám vcelku bez potíží, ale když jsem byl v Holdenově věku, bylo pro mě smrtelně důležité, aby bylo každému jasné, že ten uplakaný, hysterický a často dost směšný spratek je úplně jiný případ, než jsem já. (Když už mi začalo být jasné, že mě okolí nebude vnímat jako Jamese Deana, toužil jsem alespoň po sebestylizaci do role Hanka Chinaskiho – někoho, kdo má všechno na háku a nic a nikdo ho nerozhází)
Možná je tohle obecnější, možná nás na Holdenovi právě tohle provokuje, že svým příběhem vyslovuje docela přesvědčivě něco o nás. Něco, o čem bychom byli raději, kdyby se nevědělo. Je trapné to přiznávat, ale každý z nás si někdy sebelítostivě představoval vlastní pohřeb a smutnící pozůstalé na něm. (A kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes :-). Myslím, že není férové se na Holdena zlobit jen proto, že on to o sobě ve svém příběhu říká nahlas.
Při nynějším opakovaném čtení mě zaujaly zejména dvě situace.
Jednak rozhovor Holdena a Sally, kdy je Holden tak plný emocí a touhy se „vykřičet“, že si jako adresáta svých stesků vybere někoho, u koho je opravdu minimální šance na vstřícné přijetí, čehož si je Holden racionálně dobře vědomý. Je v tom vidět zoufalství člověka, který tolik touží po sdílení se, že se pustí i do komunikace, která je předem odsouzena k nepochopení.
A nejsilnější moment je pro mě hádka s Phoebe. Holden ji miluje, k něžným myšlenkám o své mladší sestře se opakovaně vrací. Ale když pak dojde v muzeu na situaci, kdy za ni má převzít odpovědnost, kdy se z prezentované náklonnosti má stát reálná blízkost, tak Holden couvne. Vyleká se a je ochoten celý vztah zničit (nebo alespoň reálně zničení vztahu riskovat), zdá se, že není schopen unést novou realitu vztahu, který je teď živý, už to není jenom snění zpovzdálí, už to přináší nároky, už to přináší možnost něco pokazit. To je najednou pro Holdena příliš obtížné.
Stejně jako smazenaryba, i já si myslím, že by knize prospěl nový překlad. Současný mladý čtenář nutně musí cítit od Holdena odstup, když si čte že „honí mičudu“ nebo když se dozví, že v lokále je „nášvih“. Takhle už dneska opravdu nikdo nemluví.
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
| 1971 |  Devět povídek |
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Nonkomformismus v tom nejúžasnějším podání.