Kentaur
John Updike
Román amerického autora je jedním z nejkrásnějších děl o vztahu syna a otce, jedním z nejkrásnějších vyznání lásky k člověku. V průběhu tří dnů promítá autor v retrospektivě život podivínského učitele, člověka v praktickém životě neúspěšného, ale milovaného svými žáky, kteří v něm ctí člověka charakterově ryzího a laskavého. Děj příběhu zachycuje události ve městě a ve škole i učitelův poměr k vlastní rodině. Příběh samotný je podložen paralelou o moudrém kentauru Cheironovi, jehož osud srovnává autor s lidským osudem svého hrdiny.... celý text
Přidat komentář
Z tohoto textu jsem skutečně blázen. Předně nevím, mám-li brát první kapitolu jako jakési autorovo surreálné blouznění, protože dále mi přišlo, že čtu úplně jinou knihu, o úplně jiných lidech, navíc knihu neskonale nudnou a za mě až nesmyslnou. Např. návštěva lékaře byla opravdu "fantastická": z doktora nevyšlo nic o stavu pacienta, pročež byl do ordinace povolán i jeho (pacientův) syn (!!), místo toho následoval lékařův několikastránkový senilní výlev, kde vzpomínal na své mládí, což i autor sám komentoval, že to nikoho nezajímalo... Asi v polovině s tímto oceňovaným veledílem končím. Jestli tohle má být úžasná kniha na téma "vztah otce a syna", tak nevím. Možná jsem měl postřehnout (kdesi mezi řádky) vysílání subtilních telepatických signálů mezi rodičem a jeho děckem? Fakt nevím.
Knihe som neprišiel na chuť, možno som ešte nedozrel, možno pre mňa Updike nie je.
Krásná kniha, která tak klidně plynula a vlastně se mi nechtělo ji odložit. Hltala jsem stránku po stránce. Ta řecká mytologie mi tam - a to mě mrzí, že musí říct- přišla až moc, stačilo by pár náznaků / symbolů. Ale i tak mě to neodradilo od čtení. Autor mě vtáhnul do té doby a já cítila ten leden - byť mrazivý, tak jej rozehříval vřelý vzah syna a otce...Bylo tam tolik detailů, které stálo zato nepřeskočit, ba jsem se k některým vracela. Kniha mi určitě utkvěla, i její postavy a jen tak nezapadne.
Brilantně popsaný vztah otce a syna na každodenních maličkostech, všechny detaily tam do sebe zapadaly, v tom propojování s řeckou mytologií jsem se maličko ztrácel a místy to působilo spíše rušivě.
Kdo má rád anglosaskou literaturu a zároveň řeckou mytologii (jako já), nechť toto dílo vyzkouší. Sice mnohé odkazy na mytologické postavy odhalí až podle závěrečného rejstříku a z neznámých důvodů Artemis s Afrodítou nahradil jejich starořímskými jmény (Diana a Venuše), nicméně příběh stárnoucího učitele alias Cheiróna a jeho syna Petra (aka Prométhea) za přečtení stojí.
Updike ma nikdy nesklamal, je to stálica. do Kentaura som sa začítaval ťažšie, ale potom to šlo jedna radosť. pekné prirovnanie - súčasný učiteľ ako kentaur - akoby nepatril do tohto sveta a jeho všedných starostí...
Mám rád knihy od Johna Updikea, jednak kvůli tomu o čem píše, ale hlavně kvůli tomu jak píše. Dokáže o všedních věcech psát nevšedním způsobem, každodenním situacím dokáže svým uměním propůjčit neopakovatelnou atmosféru.
Popisovat obyčejné maličkosti jako Updike dokáže málokdo. V Kentaurovi navíc zvedá pomyslnou laťku motiv řeckých bájí, který se s příběhem neustále prolíná a to takovým způsobem, že místy splývají v jedno. Ději, který se odehrává v několika málo dnech, to přidává na poutavosti. Je to nevšední a velmi osvěžující.
Neopomenutelná jsou autorova originální přirovnání, nad kterými nepřestávám žasnout.
-V dálce se pořád ještě modře a hnědě rýsovaly zalesněné pahorky, ale barvy byly vybledlé jako na leptech zhotovených už jen kvůli očištění desky.
-Nad námi, po nebi dosud příliš blankytném, aby se na něm udržely hvězdy, táhla na západ řídká, bledá oblaka tak bezhlesně, že to vypadalo, jako by jim zdání pohybu propůjčovalo otáčení země.
-Opoceným oknem hledí Minor na silnici, uzrálou auty, jež se ženou domů – podobá se obtěžkané větvi se světélkujícími plody.
-Jeho pohyby prozrazovaly tak cílevědomou a promyšlenou snahu zůstat nenápadný, že přivábil pozornost nás všech.
Kentaur patří k tomu nejlepšímu, co jsem prozatím četl.
Príbehovo útle dielko, no za to až do prasknutia naplnené myšlienkami a emóciami.
Pri čítaní Kentaura som mal občas pocit, že kniha nebola ani písaná, ale že bola na stránky vyliata, tak mohutný a neustávajúci je prúd obrazov a myšlienok, ktorý sa na čitateľa valí.
Zdrojom týchto obrazov sú pri tom takmer výhradne každodenné momenty a situácie, pri ktorých som mal často krát pocit, že verne opisujú mnou samým zažité momenty. Za všetky spomeniem scénu, kde hrdina (aké zvláštne pomenovanie pre ktorúkoľvek postavu tejto knihy) opisuje pocit, keď si jazykom prechádza po čerstvej rane práve vytrhnutého zubu. Autorova schopnosť živo opísať podobné momentky je nevídaná.
Či už sa na knihu budete pozerať ako na štúdiu vzťahu otca a syna, na opis života v neľahkých podmienkach, či prehliadku pocitov, emócií (a taktiež pachov, chutí, ba až zrakových vnemov), každý si v nej niečo nájdete. Kentaur je priehrštie čriepkov života, v ktorom si každý nájde ten svoj.
Ps.: Dík za ďalší skvelý typ Tóru.
Zdánlivě všední příběh získává na hloubce právě srovnáním s mytologickými postavami. Důmyslné! Ráda bych se ke knize ještě vrátila, protože se v ní jistě pro mě skrývá ještě mnoho ukrytých významů.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Čarodějky z Eastwicku |
| 2005 | Králíku, utíkej! |
| 1967 |  Kentaur |
| 1990 | Králík je bohatý |
| 1984 | Milenci a manželé |
Kdo má rád anglosaskou literaturu a zároveň řeckou mytologii (jako já), nechť toto dílo vyzkouší. Sice mnohé odkazy na mytologické postavy odhalí až podle závěrečného rejstříku a z neznámých důvodů Artemis s Afrodítou nahradil jejich starořímskými jmény (Diana a Venuše), nicméně příběh stárnoucího učitele alias Cheiróna a jeho syna Petra (aka Prométhea) za přečtení stojí.