Kniha Jóbova
neznámý - neuveden
Kniha Job je jednou z hebrejských biblických knih přejatých křesťany a zařazených do Starého zákona a je obecně považována za jednu z nejtěžších, je těžko odhadovat jakými osudy a proměnami prošla v průběhu věků, než byla upravena v nám dostupný tvar. Toto vydání přeložili a přebásnili Vilém Závada a Stanislav Segert a tak se před námi rozvíjí příběh Jóba, vedoucího svou při s lidmi i Bohem, příběh, který je nadčasový.... celý text
Přidat komentář
Jób, prostě Jób... Když člověk tuto knihu čte ve vlastní krizi, začne mít pocit, že se mu až zas tolik neděje.. a také začne mít pocit, že co se přátel týče, prožívá to samé v bledě modrém. Určitě se k Jóbovi ještě vrátím, třeba v jiné verzi.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Bible |
| 1997 |  Epos o Gilgamešovi |
| 2013 |  Z rodinné kroniky Lady Fuckingham |
| 1986 | Píseň o Rolandovi |
| 2003 | Béowulf |
Pověst o Jóbovi se v literatuře objevuje natolik pravidelně, že jsem podlehl přání si ji přečíst také. Rozhodl jsem se pro tuto verzi, protože mi přišla jako upřímná snaha o přiblížení se originálu, bez zbytečných obav o ústupky překladatelů ve prospěch jakékoliv náboženské kosmologie.
Kniha sama je rozhodně zvláštní, jen dokazuje, jak velice různorodé mohou biblické texty být. Kvalita rozhodně stojí vysoko, lze se snad i ztotožnit s názory překladatelů, že na úrovni Miltonova Ztraceného ráje či Homérských eposů. Více než forma je na díle zajímavý jeho obsah. Vyprávění o Jóbovi je vlastně příběhem o nevypočitatelnosti absolutního hegemona, nezpochybnitelného panovníka (Boha) vůči věrnému služebníkovi, který se proti němu ničím neprohřešil a přesto není z žádného jiného důvodu než božího rozmaru trestán krutým osudem. Příběh nám tak přináší polemiku nad spravedlností takového zásahu a to jednak "ústy" Boha, Jóbových přátel a nakonec i samotného Jóba. Kdy Jóbovi přátelé tvrdí, že pokud Bůh trestá činí tak oprávněně a Jób se musel provinit ať už to ví nebo ne, trvají tedy na absolutní neomylnosti Boha. Jób se brání a žádá Boha, aby ho vyslyšel a vysvětlil mu, kde se prohřešil a pokud tomu tak bylo, tak sám na sobě vykoná oprávněný trest. Ale chápeme, že je o své nevinně přesvědčen. A nakonec samotný Bůh, který jako hegemon kritizuje Jóbovi přátele a přesto vyčítá Jóbovi, že není jeho právem, aby se po něm dožadoval vysvětlení, a to, že ho Bůh trestá je vše, co by mu mělo stačit.
Není možné si nepovšimnout, že Bůh zde vystupuje spíše jako tyran, vykonávající trest vůči věrnému podřízenému čistě, aby Satanovi dokázal své tvrzení a nechá tak Jóba bezdůvodně trpět. Přístup Boha mi trochu připomíná názor T. Hobbese na vladaře a jeho skoro až absolutní vládu nad poddanými, kterou může prolomit jen snaha vladaře o život poddaných, ale jakékoliv ostatní utrpení musí být snášeno jako oprávněné (viz Leviathan). Jde bezpochyby o zvláštní alegorii, jejíž hlubší význam mi uniká a je otázkou, vzhledem k rozdílným výkladům textu napříč dějinami, zda neuniká i jiným. Pro zajímavost bych doplnil, že se o textu zmiňuje i Christopher Hitchens ve své knize Bůh není veliký.