Kniha o tichu
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/449889/bmid_kniha-o-tichu-8ha-449889.jpg
4
218
218
Nejosobnější kniha autora. Přestože není primárně o něm, ale o jeho blízkých, věcech mezi nebem i zemí a tichu. Sám autor jako anotaci ke knize napsal: „Je jiná než moje ostatní. Je o klidu. Je jinak psaná. Sama se poskládala podle toho, koho jsem potkal. Stal se ze mne obyčejný vypravěč neobyčejných příběhů opsaných od života.“... celý text
Přidat komentář
Po filmu Dvě slova jako klíč jsem si potřebovala přečíst nějakou knihu od pana Formánka a v knihovně měli jen tuhle. Je naprosto skvělá, taký doplňkový materiál k filmu , který jsem ještě potřebovala nasát . Pohladí na duši, ukáže bolavá místa v nás a dá nám ponaučení. Určitě ji koupím i mým synům ,asi si ji přečtou až za pár let ,až víc prožijí a doufám že v ní najdou stejný klenot jako já.
Kniha se dotkla mého ticha, jak autor nazývá ten klid v nás, který je za vším, i když ho zrovna necítíme. Je to ten klid, který je stavem co nejde popsat, protože promlouvá jen tichem.
Tahle kniha o tichu není, snad je o bolestné zkušenosti, která vede k touze po tichu, ale z těch střepů, ze kterých se skládá, to vlastně ani není poznat. Úvod je nádherný!! Probudil ve mně touhu číst knížku v meditačním ústraní, ještě do půlky jsem to nevzdával, ale ve finále se jen těšil, až to skončí... Připadá mi psaná tak nějak za každou cenu. Snad je to jen můj názor!!
S panem Formánkem jsem se dosud míjela. V knize (mimochodem velmi uklidňující název) popisuje své prozření a cestu, kterou musel ujít, aby se vyrovnal se svým osobním selháním a našel opět sám sebe. Není jednoduché se podívat do vlastní hlavy a nelhat si. Knížka je pozitivní, inspirativní, četla se sama.
Tu si koupím, tu chci mít doma, byla moje první myšlenka, když jsem začala číst. Jsou tu dechberoucí příběhy lidí, spousta myšlenek o nalézání vlastní laskavosti a míru v sobě, blízkým, přírodě a Bohu.
"Navíc jsem si v životě již vyzkoušel. že nejlepší reakce na negativní akci vůči mě je .... úsměv a nereakce."
" Umínil jsem si, abych na to už nikdy nezapomněl, že si pokaždé, když se probudím a též když vyjdu ven z domu, zopakuji podle prstů na své pravé ruce pět slov: pokora, laskavost, čistota, klid a mír."
Jak se změní můj život, když tak budu žít den co den? Co se bude dít?"
Velmi silná kniha o poznání sebe sama. Budu ji mít dlouho v myšlenkách ...upřímně, hodně mi dala...
Po dlouhé době kniha českého autora, která mě skutečně oslovila - svojí lidskostí, klidem a vyrovnaností, hlubokými myšlenkami, tichem, hrou se se slovy i prostým prožíváním...
Příběhy z autorova života, o lidech, které potkal, kteří ho něčím zaujali nebo inspirovali. O jeho přátelích, ale i o cizích lidech, kteří mu vstoupili do života. Příběhy smutné i úsměvné, ale hlavně ze života. Tato kniha může být cesta k Tichu, cesta k Bohu, ale také jen příjemné zastavení v dnešním světě.
Před časem jsem četla autorovu knihu Umřel jsem v sobotu, která se mi moc líbila, ale tato ji ještě několikrát překonala. Příběhy lidí, se kterými bych se hned ráda potkala. Spoustu z nich to mělo v životě těžké, ale dokázali se zvednout a jít dál, včetně autora.
Příběhy, které nás donutí k zamyšlení a vyvolají spoustu emocí. Tak krásně napsané a popsané, kolikrát jsem se u čtení usmívala a zároveň mi tekly slzy dojetí. Toto je rozhodně kniha, kterou si v životě ještě několikrát přečtu.
Nesmím zapomenout na ilustrace, které nám ještě více přiblíží jednotlivé lidské příběhy.
Za mě je toto jedna z nejsilnějších knih, které jsem četla, ač jsem to vůbec netušila, že by mě mohla takto zasáhnout. Děkuji.
Nezapomeňte na úsměv a laskavost
Přečetla jsem všechny autorovy knihy, tato byla překvapivě asi nejslabší. Začátek byl velmi dobrý, měla jsem pocit, že mezi řádky objevím "NĚCO" zásadního, ale očekávání se nenaplnilo, text se v druhé části rozplizl do podivných historek bez nějakého většího přesahu a dějové gradace. "Kniha o tichu" dostála svému názvu, přestože je velice osobní, zapůsobila na mne dojmem, že toho neměla příliš co sdělit. Aspoň teda mně a v tomto okamžiku, možná, pokud bych se k ní vrátila v jiné životní etapě, tak by se rozpovídala...Kdoví?
Na doporučení kamaráda jsem si tuto nejnovější knihu od Josefa Formánka přečetl (jinou jsem od něj zatím nečetl). Zhruba první čtvrtina mi stylem a obsahem připadala, jako by ji napsal Charles Bukowski (kterého zrovna nemusím). A nebyla to nejspíš náhoda, protože Bukowski je podle všeho jeden z autorových vzorů a několikrát jej v knize zmiňuje.
Autorovo nalezení Boha
No naštěstí pro mě, zbytek knihy už Bukowského nepřipomínal (možná zase spíš Eat, pray, love, ale tím si nejsem jistý, protože tu jsem nečetl). Vzato kolem a kolem, Kniha o tichu je zajímavé dílo, které nabízí mnoho podnětů k zamyšlení. Josef Formánek popisuje střípky ze svého života a nabízí čtenáři své vnitřní pocity a přesvědčení, která se týkají jeho (asi vcelku) nově nalezené víry v Boha. V důsledku toho je kniha docela ezoterická a spirituální. Na můj vkus možná až příliš, ale zase musím uznat, že autor své myšlenky nebo názory ohledně víry nikomu necpe. Předně popisuje své spojení s Bohem tak, že jej nevidíme, ale cítíme. Je to jako s matematickou funkcí f(x), kterou můžeme sledovat i přesto, že (x), tedy to, z čeho je funkce odvozená, nám zůstává skryté. Z projevu autora pak také vyplývá jeho pojetí Boha jako něčeho vyššího, nepoznaného a nepochopitelného; něčeho, co nás přesahuje. Netrvá ani vždy na označování toho nečeho jen jako Boha a na mnoha místech užívá například označení „Stvořitel“, „Vesmír“, „Universum“ nebo „Alfa Omega“. Zřejmý je také autorův otevřený postoj k ostatním náboženstvím, v jejichž středu je beztak ten stejný Bůh, byť se může nazývat různě (vedou k němu různé cesty). Stejně tak se autor na několika místech v knize hlásí k myšlence, že Bůh je ve skutečnosti v každém z nás jednoduše proto, že Bůh je součástí světa, ve kterém žijeme (nepsal tohle původně Komenský?). Právě díky těmto neagresivním názorům nabízí kniha navzdory svému spirituálnímu a náboženskému kabátu celkem nerušivým způsobem podnět k zamyšlení o životě bez ohledu na náboženství.
Nakonec mě to zkamalo. Začátek - celá ta úvodní úvaha - je skvělý a navnadí na něco, co nepřijde. Kniha není o konverzi, o nalezení sebe a objevení jiného světa. Rozpadá se na historky dvou přátel, nevěřícího a věřícího. Přičemž věřící posmetal historky všude kolem sebe, a pak sepsal i historky toho nevěřícího. Postupně to přestává být o víře, a když už jsem dvacet stran pročítal podrobné popisy bordelů v USA, posraných tlustých indiánek, smějících se kurev, honění apod., přestalo mě to bavit. Doufal jsem, že jde o nějaký záměr a v závěru z toho vypadne nějaké rozuzlení, ale ne, i tam se píše o chlastu (ne autora, různých lidí kolem a historek z toho vyplývajících), ta jadrná mluva sice ano, snaží se být jako že ze života, ale neznám moc lidí, kteří jsou až tak sprostí, nu a protkáno je to vzpomínkami na rodiče a kamarády. Pár úvah o tichu tam sice nakonec je, ale přišly mi povrchní, jako od kavárenského intelektuála, který se něčeho dotkl a chce tím být zajímavý. Ale každého cesta k Bohu je jiná, takže sem zapisuju jen svůj subjektivní dojem z knihy, bez jakéhokoliv dalšího hodnocení autora. Třeba věděl, co chce říct, a chyba je na mé straně, že mne to velké moudro minulo. (Mimochodem, dočetl jsem současně s touto knihou také další dvě: vzpomínky muzikanta Sahuly, a těm se tahle kniha podobala daleko víc, než knize konvertity Frossarda také o jeho obrácení k Bohu. Což mi přišlo samo o sobě hodně zvláštní.)
Nádhera... První stránky knihy byly dechberoucí. V knize naleznete lidsky napsáno to, co mnohým z nás běží hlavou, když se dostanou do krize, to, nad čím uvažujeme, když se snažíme z té krize dostat. Civilní styl psaní, bez poučování a zbytečných příkras (neubránila jsem se trochu srovnání se stylem Petra Casanovy, který o velmi podobných věcech píše trochu jinak). Sdělování osobních zkušeností, se kterými někdo souzní, jiný ne. A ano, napadlo mě, že meditovat a rozjímat o tichu na plážích nebo v čisté přírodě, kdy člověk opustí ty starosti všedního dne, je jistě snazší než v bytě, ale o laskavost k lidem kolem sebe, k rodině i sobě samému, se člověk může snažit vždy a všude. I když to lehké rozhodně není.
Mám ráda Formánka a miluju ticho, ale první půlka jeho Knihy o tichu mi moc nesedla a ta uváděná spousta setkávání s různými více či méně inspirativními lidmi ze všech koutů světa mě spíš rušila. Ale pak se to najednou, u kapitol Přístav a Dopis, otočilo skoro o 180 stupňů a já jsem po většinu zbylých stránek s textem souzněla, běhal mi mráz po zádech nebo jsem měla slzy v očích, často i všechno dohromady.
Kniha mi přišla natolik osobní, že jsem se necítila na to, abych ji hodnotila.
Josefa sleduji už pěknou řádku let a líbí se mi, jak se vyvíjí. V knížce zaznělo hodně dobrých myšlenek, některé mi pomohly v rozhodování o určitých věcech...
Příjemné čtení.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Autor si chce stále častěji napsat, že vlastně je vše , jak má být ale je to jeho úhel pohledu. Protiřečí si. Nechce lidem zasahovat do osudu a dělá to. Proč několikrát přesvědčuje alkoholika aby přestal chlastat? Je to přece jeho svobodná volba a pokud ho tím nezatěžuje, proč tomu člověku ztěžuje život? Mám z něj dlouhodobě pocit, jakoby by mermomocí chtěl přetlačit své pravé JÁ. Takže 50%, s přeskakováním pasáží se to dočíst dalo...:-)