Kočičí host
Takaši Hiraide
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296542/bmid_kocici-host-FLe-296542.jpg
4
487
487
Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti života a o tom, jaké to je prožívat ho po svém. Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku. Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , HostOriginální název:
Neko no kjaku / 猫の客, 2001
více info...
Přidat komentář
Nádherná kniha, která pohladí na duši. I když "děj" plyne pomalu kniha se krásně čte, možná je to tím jak krásně si autor si hraje se slovy a nenásilně popisuje věci tak všední jako je zahrada nebo ulička.
Krásný pomalý text, o lidském plynutí, o soužití s kočkami, s přírodou je citlivě zasazen do japonských reálií. Kniha se četla jedním dechem a zůstane po jí milý pocit, kéž bych takhle pomalu uměla žít.
Knížky o kočkách mám rád stejně jako kočky samotné, proto jsem přijal kočičí téma pro letošní výzvu s radostí. Ani tato mě nezklamala. Je to pěkný příběh o kočičím návštěvníkovi u běžné japonské rodiny s trochu smutným koncem ale nadějí do budoucna. Kdo měl jednou doma kočku, pochopí. My jich měli jednu dobu i sedm, takže chápu moc dobře.
Knihu jsem přečetla kvůli výzvě.
Ač to není úplně můj oblíbený žánr, knížka mě zaujala.
Vyprávění je úplně jiný styl než jsem zvyklá, spíše poetický, nedořečený. A hodně melancholický. To se mi líbilo.
Poetická knížka a ano, pak se něco stalo a příběh běžel jinou cestou. Kdo čeká akci, drama, emoce, tak jsou tam, ale je to na vás.
Sice milá knížečka o tom, jak si autor a jeho žena oblíbili kočičku Čibu ze sousedství, ale žádné úžasné umělecké dílo. Pořád jsem čekala na nějakou zásadní událost, kterou slibovala anotace, ale ono nic.
Trochu zvláštní knížečka. Mé první seznámení s japonskou literaturou. Nejprve jsem ji po pár stránkách odložil. Pak jsem se k ní vrátil. V průběhu čtení jsem rovněž několikrát přemýšlel, že ji nedočtu, ale nakonec jsem se úspěšně dobral konce Přece jenom je opravdu krátká a chtěl jsem vědět, jak to celé dopadne. Nejpřínosnější mi na závěr přišel doslov, kde bylo vysvětleno spoustu reálií z knihy, které mi během čtení vrtaly hlavou.
Toto dílo je nenápadným skvostem na knižním trhu.
Krásný jazyk českého překladu vyzdvihuji, čtení bylo potěchou ve všech směrech. Ta přirovnání, popisy domu, okolí, vztahů, událostí! Japonská obraznost, vyjadřování prosté krásy všedních dnů, poetika... Dalším bonusem je překrásná obálka, což je ostatně pro Host typické.
Jsem z knihy unešená a doporučuju ji každému na potkání.
Masterpiece mezi knihami co jsem zatím četla z Japonska. Doporučuji si ji přečíst.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Malý klenot, skrývající ve své jednoduchosti velké čtenářské potěšení.
Malý skromný "slice of life" příběh psaný jakoby formou deníku. Příběh o tom, že v jednoduchosti je krása a že ke spokojenému životu nejsou třeba žádné velké věci, ale úplně stačí různé všední maličkosti. Popisné, kostrou jednoduché až vyloženě banální a přímočaré, nedramatické, ale s milou melancholickou atmosférou. Jen tu zmiňovanou poetiku, vyjma přesvědčivého vykreslení prostředí, v tom zas až tak úplně nevidím, obsahově i jazykově je to fakt strašně strohé.
Trochu jednoduchý příběh, děj se posouvá pomalu kupředu, zdá se, že téměř bez emocí, vše je popsáno věcně a všedně… Prokládáno popisy okamžiků z pobytu na zahradě, dlouhá líčení starého domu a detailů křivolaké uličky, fascinace pobytu v opuštěné starodávné usedlosti majitelů plné starožitného nábytku… Je toho dost na knihu?
Vše je podřízeno fenoménu wabi sabi, který nás učí nalézat krásu v jednoduchosti, žít současností a přijímat život i sebe samé, takové, jací jsme, se všemi chybami a nedostatky. Z estetického hlediska je pro Wabi Sabi typická asymetrie, neúplnost, skromnost a neokázalost. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása.
Wabi původně znamenalo cítit se osamělý, ale v moderní době se stalo synonymem pro radost ze samoty stranou od materiálního způsobu života, tedy duchovní hodnotou. Sabi je výrazem pro proces stárnutí a zrání, tedy fenomén, který navazuje kontinuitu s minulostí, našimi předky. Wabi Sabi je tedy hlubším vnímání prosté krásy, často na první pohled ne zcela zjevné – musíte ji objevit svým nitrem (třeba ve starém nábytku či čajové soupravě po babičce), pojem je ovlivněn zenbuddhistickým vnímáním světa, tedy pouze smyslovými vjemy bez účasti racionality. Fenomén Wabi Sabi je v Japonsku prezentován čajovým obřadem, skládáním haiku (poezie okamžiku), prostou keramikou, kaligrafií, ikebanou…
V Kočičím hostu tak můžeme nahlédnout do japonské duše, ať už ji pochopíme více, nebo méně. Ne nadarmo se říká, že když má Evropan popsat motýla, začne vypočítávat, kolik má křídel, nohou, tykadel – Japonec pak řekne, že je to létající květ...
Kniha plná melancholie. Četla se velmi dobře díky krátkým kapitolám, přestože děj vlastně moc neubíhal. Zajímavé čtení, ani nemám moc co k tomu dodat.
Příběh ze života. Dění plyne poklidně, mírumilovně, čtenář skutečně cítí atmosféru onoho starého domu i čtvrti, do kterého rozvratně zasáhne developerská krize 90. let v Japonsku, parcelace pozemků, strhávání starého, které je nahrazováno novým, změny s tím spojené. To všechno kniha velmi dobře odráží.
Co mi však v knize trochu scházelo byl jakýkoli náznak vztahu mezi vypravěčem a jeho manželkou. Kdyby měl místo své ženy po boku prostě spolubydlícího, výsledek by byl stejný. Ani po dočtení knihy jsem stále netušila, co k sobě manželé vlastně cítí. Chápu, že jsem patrně ovlivněna stylem západní literatury, ale vztah manželů mi na rozdíl od jejich vztahu k cizí kočce připadal prázdný, dutý.
Nenucené vypravování ze života jednoho spisovatele. Psáno naprosto obyčejnou deníkovou formou. Po celou dobu četby jsem cítil nezajímavost a planost stylu, ale zároveň si uvědomuji, co autora i jeho manželku těšilo ve chvílích strávených společně s kočičím návštěvníkem. Měli jsme doma také takovou Čibi (ve skutečnosti Tifu), která nám jednoho dne sama nakráčela do bytu. Zůstala a přinesla s sebou mnoho zvláštních, zajímavých i veselých situací, ale taktéž jako kočka autorova, zmizela z našich životů po třech letech. Tato podobnost je pro mne fascinující. Skrz pasáže s Čibi jsem prožil mnoho vzpomínek.
Jako milovnice koček jsem se na knihu těšila, ale nijak zvlášť mě nezaujala. Velice melancholické...
Vystihnutie každodennosti so všetkými tými drobnými peripetiami, radosťami a starosťami išlo Japoncom vždy lepšie ako nám, západniarom. Zdá sa mi, že za to môže najmä rezervovanosť, až akási vzťahová rituálnosť, napríklad tu opísaný susedský vzťah, ktorá núti Japoncov interpretovať každý záchvev, každú zmenu hlasu, každý pohľad. Každodennosť je aj vďaka tomu vzrušujúca a zaujímavá, vťahuje do seba myslenie človeka a odvádza ho od grandióznych metafyzických systémov, či dramatických dejov. Človek je uzemnený v prítomnosti, v ktorej neustále interpretuje svoje (najbližšie) okolie a seba v ňom, prípadne i samotné obrázkové písmo, ktoré v rôznych kontextoch získava rozličné významy (podobne ako etiketa). Už len pre túto inakosť, pre toto odovzdanie sa mysleniu, ktoré pôsobí pokojným, nedramatickým dojmom, kedy akoby plávam po pokojnom mori, ale pritom cítim, že pod hladinou častokrát pôsobia mohutné prúdy a víry ústiace do zenistickej ničoty, čítam japonské knihy rád. Kočičí host mi príde presne ako tento typ knihy, ktorá pokojným plynutím maskuje ťaživé pocity osamelosti, straty, neistoty, frustrácie, ale aj netušenej lásky, otvárania sa, jemnej sentimentality a krásy. A hoci to asi nikdy nebude moja najobľúbenejšia kniha, z daného roku (2001) ma napríklad viac zaujala kniha Hiroki Kawakami (Podivné počasí v Tokiu), predsa len išlo o podnetné stretnutie s myslením, ktoré ukazuje úplne nové dimenzie sveta. Stačí sa len započúvať.
Kočičí host
Milá pomalá kniha pro milovníky koček a Japonska.