Koho vypijou lišky
Lidmila Kábrtová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160509/bmid_koho-vypijou-lisky-TfV-160509.jpg
4
317
317
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově.... celý text
Přidat komentář
Hodnocení na padesát slov
Autorka má můj velký obdiv. Vystačit si s padesáti slovy na to, aby napsala příběh, kterému nechybí pointa, takovým způsobem, že mu čtenář plně porozumí hned po prvním přečtení, je zkrátka obdivuhodné.
Zajímavým zpestřením byly i úryvky z Rudého práva.
Hledáte-li knihu napsanou neobvyklým způsobem, dejte šanci příběhu malé El.
Jednotlivé části knihy jsou prokládány dobovými úryvky z novin. Mezi těmito proklady se odvíjí příběh holčičky El, popsán v padesáti-slovných kapitolkách de facto v náznacích, přesto jasně a srozumitelně.
Kniha mne svou netradiční formou nadchla - přečetla jsem během jediné noci...
Tato knížka mě zaujala na stories u cestina na pohodu. Půjčila jsem si ji tedy v knihovně a mile mě překvapila! Každá kapitolka obsahuje pouze 50 slov. Není to málo? Není. Hodně se toho totiž dá vyčíst i mezi řádky. Kniha vypráví silný příběh malé El, jejíž rodiče nemají zrovna dobré vztahy. K tomu na vás dýchne atmosféra 70. let a retro věci jako Vitacit, fronty na banány nebo vzácnost Coca Coly. Vsuvky tvoří články z Rudého práva, které mě osobně při čtení rušily a nebavily mě. Za to strhávám hvězdičku, jinak doporučuju knížku zkusit! Forma je velice zajímavá a autorka se s ní poprala skvěle.
Originální román, jehož každá kapitola má pouhých 50 slov a každý rok v životě hlavní hrdinky je nastíněný jen pár těmito krátkými kapitolami. Přes tato omezení dokáže autorka vytvořit tísnivou atmosféru nešťastného a nemilovaného dětství hlavní hrdinky, která se pokouší najít své místo na světě. V záplavě knižní produkce, kde rostou počty knih v sériích a každá další kniha má více stránek než ta předchozí, mi minimalistické a strohé vyprávění připadalo nesmírně osvěžující, i když samotná jeho atmosféra byla smutná až beznadějná.
Jedinečná, zajímavá, smutná, přečtena s pachutí vzhledem k současné situaci a na dva zátahy. 50 slov opravdu stačí a vypoví mnohé! Bravo, Lidmilo!
Tak krásný!! Tak bolestivý. Úspornej styl minipříběhů na 50 slov nakonec řekne mnohem víc, než rozsáhlej román. Jsem nadšená z formátu, z obsahu, z toho, že jsem objevila další vynikající českou autorku!
V 50 slovech a ani ne 200 stranách děj lepší než v kdejaké knize.
Strohé, úderné, jasné, poutavé.
Rychlé, strohé, bez vytáček...a přesto llne citu a lidskosti....
A jen 50slov....Velký potlesk
Obsah na mě "blikal" jako tušená žárovka za stínítkem lampy - pravda, kterou zastřeně vidíte - a forma bavila svou jinakostí - hravost, která kontrastuje s vážností tématu i doby. Vsazená intermezza z novinových titulků mi "oprášila" i část vlastního života a v celku knihy působila jako kontrast objektivního makrosvěta se subjektivním mikrosvětem El. Za sebe hodně chválím - paní Kabrtová :)
Kniha složená z příběhů na padesát slov. Může to fungovat? Myslím, že dost dobře. Všechno je jen naznačené, přesto se děj poskládá dohromady v jedno smutné vyprávění.
Po dobově nepřesvědčivé knize Lada u ledu, kterou jsem dočetla předevčírem, tady na člověka dopadne tíha sedmdesátých a osmdesátých let naplno. Titulky z Rudého práva neruší, spíš dokreslují.
Wow, to mě hodně bavilo! Nevěřila bych, že se dá z tak “malé” knihy vytěžit tak silný a smutný příběh.
Tato prvotina Lidmily Kábrtové mě nemohla minout. Po přečtení nejnovější knihy Čekání na spoušť jsem neváhala a knihu objednala. Především jsem se nechala zlákat originalitou. Každá kapitola totiž obsahuje pouze 50 slov. Ano, přesně tak. Ne, nepočítala jsem je. Místo toho jsem hltala kapitolu za kapitolou. Bylo mi z toho smutno a těžko. Příběh El mě zasáhl.
Autorka dokázala vtěsnat neskutečně moc emocí do tak malého množství slov.
Knihu doporučuji, je nádherná, ale budu si ji muset přečíst ještě jednou, aby mi do sebe všechno kompletně zapadlo.
Klobouk dolů. 50 slov a taková síla. Někdy je zamlčené a nedořečené řezavější.
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, dostatečně vychválit knihu Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky? Rozhodně málo, ale zkusím se trefit:) Jedinečné, úchvatné, dokonalé. Krásné i strašné. Smutné a vtipné. Poetické, ale drsné. Pravdivé. Bohužel. V neposlední řadě krásné zpracování! Budu mít letos ještě v ruce tak dobrou knihu?
"Víly právě přestaly tančit. Lišky zavětřily."
Není škoda přečíst to na jeden nádech? Když každá stránka je jako úder srdce?
Jemnost.
Cit.
Rytmus.
Dívenka každou stránkou starší a zraněnější.
Neskutečně živoucí fragmenty.
Střípky života nesmazatelně vryté v paměti člověka.
Dětství, jaké by nemělo být. Dětství, které pominulo.
Shledávám knihu jako nesmírně silnou a emocionálně zatěžující.
Nesmí mi chybět mezi těmi, kterým se častým čtením poláme hřbet a odrbou stránky.
Klenot...
Štítky knihy
česká literatura Československo dětství normalizace (1969-1989) socialismus domácí násilí psychická traumata dětský hrdina matky a dcery české rományAutorovy další knížky
| 2013 |  Koho vypijou lišky |
| 2021 | Čekání na spoušť |
| 2018 |  Místa ve tmě |
Kniha je opravdu dechberoucí. Původně jsem ji pouze chtěla prolistovat, ale během pár minut jsem postupovala dál a dál a nemohla přestat. Kniha v sobě skrývá neuvěřitelnou jemnost a zároveň krutost, je surová i něžná. A především neuveřitelně čtivá. Výborná volba slov zaručuje napětí, jež čtenáře pohltí. Je to jedna z těch knih, na kterou po dotčení zíráte a potřebujete vědět víc. Opravdu skvělé.