Koho vypijou lišky
Lidmila Kábrtová
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově.... celý text
Přidat komentář
Trochu jsem zavzpomínal na své dětství (teď myslím ty úyryvky z novin a to prostředí :)) Zajímavá forma vyprávění - krásná mozaika. Tohle můžu.
Kombinace osvěžujícího formátu s tíživým příběhem, to je kniha Koho vypijou lišky a je naprosto famózní!
Každá kapitola ze života malé El má přesně padesát slov. Může se to zdát málo, ale tahle hra se slovy toho má i hodně mezi řádky.
Československo sedmdesátých let a příšerné domácí prostředí jsou realitou malé El a jejího těžkého dětství. Jednotlivé střípky a fragmenty si čtenář skládá z krátkých kapitol, které často řeknou víc a působí naléhavěji než tisíc slov. Pro dokreslení atmosféry jsou jednotlivé části prokládány titulky z dobových deníků.
Je to minimalistické, originální a určitě to stojí za přečtení!
Krásné slohové cvičení, které dokáže na malém prostoru vytvořit houstnoucí atmosféru. Škoda jen finále, čekal jsem nějaké grandiózní rozuzlení, ale to jaksi nepřišlo...
Stručně, ale věcně! Nápaditě vypointované 50ti slovné kapitolky o smutném dětství malé El s vtipnými prvky z doby socialismu. Ještě že měla El aspoň dědu. Mně se to líbilo.
Velmi originální způsob zpracování. Vývoj titulků v dobových denících je střídán krátkými kapitolami, které skládají mozaiku života děvčátka milovaného dědečkem, ale chladně přezíraného matkou. Dětská nevinnost v kontrastu s charaktery jednotlivých postav (ani dědeček totiž není jednoznačným hrdinou) a "štěky" novinových titulků působí smutně až beznadějně. Po knížce zůstává spíše pocit než příběh.
Až neskutečné, jak mi tento strohý text dovedl oživit sedmdesátá a osmdesátá léta. Bylo tam vše: céčka, Živé květy, krvavé koleno a dokonce i nahá Švorcová!
Promyšlené věty dokázaly vzbudit emoce, malou, smutnou El si musí každý zamilovat.
Lidmilu Kábrtovou si po druhé knížce přidávám do oblíbených autorů.
Koho vypijou lišky přináší příběh jednoho neradostného dětství a dospívání v Československu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století podaný prostřednictvím jednotlivých vzpomínek malé El, které mají vždy jen padesát slov. Tyto krátké útvary tady vytváří románový celek.
Atmosféru tehdejších let navozují texty z Rudého práva. Vyniká tady kontrast mezi dětským pohledem a hesly komunistické propagandy z tehdejších novin a rozpor mezi tím o čem a jak se mluvilo doma a jak se o tomtéž všude jinde mluvit nesmělo.
Působivé vylíčení traumatického dětství, kterému napomáhá originální zpracování, vytváří dost bezútěšný obraz. Mně se tato netradiční forma příběhu líbila a bavila mě.
Nápad dobrý, zavzpomínala jsem si a jsem ráda, že je ta doba pryč, ale asi za pár dní nebudu vědět, že jsem tuto knížku četla a o čem byla.
Forma knihy je naprosto úžasná, alespoň já jsem nic podobného nikdy nečetla. Každá kapitola má "pouze" padesát slov a na takto krátkém formátu se autorce podařilo vykreslit život hlavní hrdinky dokonale. Právě protože je forma tak úsporná a strohá, běhal mi mráz po zádech. Příběh je sám o sobě také silný, ale musím se přiznat, že si knihu asi za pár dní pamatovat nebudu. Dala bych čtyři hvězdičky, ale závěr mě donutil jednu hvězdu ještě ubrat.
Přečteno v jednom zátahu. Úryvky ze života, které vytvoří obraz. Smutný, nespravedlivý, leč snad s dobrým koncem. Moc povedené, emocionální. Vybrané nadpisy ze soudobých novin působící dnes groteskně a děsivě zároveň. Knihu jen tak nezapomenu.
Na této knize jsem pak byla fascinována hlavně tím, jak málo stačí slov k tomu, aby si člověk vytvořil vlastní obraz dané scény. Díky tomu příběh působil spíše surově, byl přímý a mířil velmi konkrétně. Odstavce u konkrétních roků, skládající se z novinových nadpisů, čtenáři skvěle vytvoří obrázek politických událostí a konkrétní atmosféru.
Byl příběh malé El příběhem samotné autorky? Pokud ano, vůbec jí to dětství nezávidím. A pokud ne, ztvárnila ho nesmírně přesvědčivě, a to jí na to stačilo pouhých padesát slov na kapitolu. Výjimečný literární počin.
Docela se mi líbil způsob formy textu - krátké kapitoly o 50 slovech. Celkově byl příběh docela dost depresivní.
Zkrátka příběh o nefunkční rodině v nefunkční době. Úvody do jednotlivých let formou titulků z Rudého práva byly též zajímavé a dle mého názoru měly představovit náladu doby.
Souhlas s komentáři nefernefer a Brutus Necrogur. Formálně dokonalé dílko, sdělením plytké antikomunistické cosi. Jak píše Brutus Necrogur, taky jsem prožil dětství za socíku a také jsem je nevnímal jako dobu temna a útlaku. Tihleti hrdinové 30 let po pádu komunismu jsou mi poněkud nesympatičtí, asi jako by někdo v roce 1918 varoval ve své knize statečně před Habsburky. I těch padesát slov mohlo vyjádřit hlubší myšlenky a hlubší příběh, spousty dalších a zajímavějších aktivit, ale nejsou zde.
Přestože Koho vypijou lišky působí velmi osvěžujícím dojmem a jednotlivými kapitolami doslova prolétnete, téma i atmosféra jsou velice tíživé. Lidmila excelentně zvládla vytvořit mozaiku malých příběhů, která se splétá v příběh velký, dojemný a extrémně za srdce beroucí. Strohost vyprávění podtrhuje hrozivé dětství malé hrdinky, věty typu: "Ze slov nenávistí se stala ukolébavka" nebo "když se honí, proč má tati v ruce nůž?" díky tomu nezapadnou v záplavě dalšího textu, ale vyzní s plnou silou a zaryjí se do čtenáře hodně hluboko. Nikdy bych nevěřila, že z tak mála slov se dá poskládat tak hutný příběh. Tleskám autorce a po velmi dobré povídkové sbírce Místa ve tmě si ji zařazuji na svůj piedestal skvělých českých prozaiček.
Pětka hvězd bez mrknutí oka. Vymyslet a vypointovat v mikropříbězích souvislý děj, to je umění. Tleskám nápadu, provedení i obsahu, nečekaně svěží vítr současné české literatury. Kniha je rovněž krásně vypravena, obálka dokazuje, že v jednoduchosti spočívá zkrátka síla.
Vcelku zajímavý počin. Je cítit snaha vyvážit formu i obsah na stejnou úroveň. Některé minikapitoly jsou těžké, jiné veselé, hravé, úsměvné, každá však končí trefnou pointou. Úvodníky novinových článků sesbíraných z těch nejdůležitějších dobových událostí (opět na 50 slov) do příběhu také skvěle zapadají. Jen konec byl na můj vkus tak nějak zbytečně urychlený (honem, honem, ať už je El velká a můžem konečně dopsat tu poslední finální tečku). Líbí se mi i obálka s Alicí Liddellovou, ten odkaz na Alenku je tu celkem příhodný. Za originalitu, vypointování a vůbec za zpracování knihy jako celek dávám 4*.
Myšlenka 50 slov, které mají vystihnout vše podstatné, se mi opravdu líbila. Myslím, že - jakožto experimentální próza - je tato kniha přístupná široké škále čtenářů. Pokud někdo chce zkusit toto odvětví literatury, směle do toho.
Štítky knihy
česká literatura Československo dětství normalizace (1969-1989) socialismus domácí násilí psychická traumata dětský hrdina matky a dcery české rományAutorovy další knížky
2013 | Koho vypijou lišky |
2021 | Čekání na spoušť |
2018 | Místa ve tmě |
Bezpochyby čtivý text...
Zajímavá forma vyprávění.
Povídková próza? Ale proč? Snaha odlišit se od ostatních?
Zaujmout netradičním pojetím?
Kniha se dá přečíst za hodinu.
Výňatky z komunistických novin spíše nudí, než aby poháněly čtenáře vpřed. Možná bych si dovolil napsat, že jsou i zbytečným mementem.
Při čtení cítíte lítost a smutek, že takový život může mít malé dítě. Přesto kniha nijak neoslňuje, krátké kapitoly na mě dojem neudělaly.
Příliš krátké na silný obsah.
Diskutabilní kvůli anekdotickým okamžikům, které na mě působí spíše pateticky.
Snad neznevážím dílo autorky, když jej přirovnám k pouťové atrakci, která vás sice příjemně zhoupne, ale po pár minutách vyplivne, aniž byste si ji doopravdy užily.
A jen doufám, že nám autorka nepopisuje vlastní dětství.
Tato domněnka musí napadnout každého důvtipného čtenáře...