Koho vypijou lišky
Lidmila Kábrtová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160509/bmid_koho-vypijou-lisky-TfV-160509.jpg
4
317
317
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově.... celý text
Přidat komentář
Příjemně vzpomínkové a rychlé čtení, které mi zpestřilo jeden den při jízdě vlakem.
Nápad na pojetí knihy dobrý, ale ve výsledku se to nedalo. Podle mě to snad bylo jen o tom, že autorka si někde na papírek napsala seznam všech hesel, která charakterzují socík a řekla si, že napíše něco, ve kterém se tohle všecno bude vyskytovat. To se jí povedlo. Ale to je celé.
Zkazky z RP tam byly asi jen proto, že studovala žurnalistiku. Jinak vše ostatní stálo za nic.
Skvělé. Někdo by počítal slůvka a otrocky se snažil vecpat myšlenky do počtu padesát. Paní Kábrtová nikoliv. S naprostou lehkostí plynou mikropříběhy, které mají zároveň velkou hloubku a vše do všeho zapadá, kdo chce, vidí tam tu dobu, konkrétní lidi, konkrétní vzorce uvažování, lhostejnost, přízemnost, ale i naději, přemýšlivost... Mě to oslovilo velmi a chci si knihu hned přečíst znovu, protože mě kromě jiného moc oslovil i jazyk, stylistika, některé věty, které jsou přímo citáty, některé pointy, ze kterých až zamrazí.
Neobvyklé zpracování, surový náhled do života malé holky, která za spoustu věcí vůbec nemohla a přesto se jí děly.
50 slov může být někdy až moc ... takovou rodinu asi nikdo nechce. Sice jsem o trošku mladší než El, ale spoustu věcí si živě pamatuji, na některé jsem už málem zapomněla - vajíčka balená do novin a schovávání pytlíků od mouky či cukru nebo vitacit. Velmi zajímavé vyprávění, občas vtipné, častěji trpké a hořké - rychle přečteno, ale rezonuje i za pár dnů ...
Po dvou knihách od Ireny Douskové jsem nevěřila, že by se mi vyprávění o socialismu optikou dětí mohlo v jakékoliv podobě líbit. Tato kniha mi dokázala, jak moc jsem se mýlila.
Není to vůbec příjemné a pohodové čtení, ale o to větší má vypovídající hodnotu. Pro mě zatím čtenářský zážitek tohoto roku. Filmové i knižní debuty vždy hodnotím o hvězdičku výše, v tomto případě, ale nemám už ani kam výše jít. Oceňuji zejména originální formu se závazkem padesáti slov na kapitolu, jež na autorku klade obrovské nároky. S tím se Lidmila Kábrtová poprala se ctí a znamenitě.
Líbil se mi název a celkem vtipná mi přišla i forma. Ale to je asi tak všechno. Příběh vlastně ani žádným příběhem není. Smysl vsuvek sestavených z titulků vypsaných z Rudého práva jsem nepochopila. Domácí násilí je domácí násilí a dítě ho bude prožívat úplně stejně nezávisle na tom, v jakém režimu se narodilo. Občas jsem měla pocit, že ty zmínky o bývalém režimu jsou tam jen proto, že je to teď zrovna celkem v kurzu. Žádný jiný smysl totiž neměly. Za mě promrhaná příležitost. Myslím, že nápad na krátké komentáře o padesáti slovech je výborný. Bohužel ho autorka nedokázala využít.
Jedna z těch knih, kde bohužel forma předčí obsah. Forma je totiž bezpochyby zajímavá, má své kouzlo, ale tak trochu jí chybí důvod a hlavně naplnění. Ovšem úžasná je absurdnost, ve které dokáže autorka chodit, za to jsou ty tři hvězdy.
Co lze říci přesně padesáti slovy? Obyčejná číslovka přinutí pečlivě vybírat. Mockrát jsem se vrátila do dětství. Trefně zobrazené minulé časy s celou jejich absurdností, s nostalgickými vzpomínkami na to hezké a hořkými na to těžké. A stejně jako za dob minulých se dalo žít i s hloupými pravidly, tady píše autorka s omezením padesátkou. Až sraz po letech už je svobodný, neomezený.
Vitacit, pracovní soboty, branná cvičení, modrý trenky na tělocvik, prvomájové průvody, kousavé pletené svetry a fronty na banány... Co příběh, to vzpomínka a scénka vystřižená z doby, která je naštěstí pryč. Ke knížce jsem se dostala úplně náhodou a moc mile mě překvapila. Vrátila jsem se do dětství a báječně jsem se bavila. Navíc oceňuju velmi originální nápad - co kapitola, to 50 slov. Tenhle minimalistický styl mi naprosto vyhovoval a byla to po několika přečtených pětisetstránkových knihách zase příjemná změna. Možná se k ní ještě někdy vrátím a určitě budu doporučovat dál.
Mi to teda přišlo dost geniální a na konci jsem měla takové to příjemné smutno...
Kniha je velmi odlišná od ostatních. Velmi mě zaujalo, že každá kapitolu má 50 slov. Nemyslela jsem si, že 50-ti slovy se toho dá tolik vyjádřit, navíc u této knihy opravdu využijete svou představivost a každý si může příběh vyložit po svém.
O knize vím již dlouho, ale teprve včera jsem se rozhodla si jí koupit. A jsem za to ráda! Byla mou společnicí na hodinu a půl čtvrtečního večera. Moc se mi líbila. Neuměla jsem si představit, jak se z padesáti slov jedné kapitoly dá sestavit celý příběh, ale autorce se to podařilo bravurně!
Po formální stránce velmi originální kniha, která mi zároveň prozářila jedno odpoledne. Koupila jsem ji náhodou a rozhodně jsem nelitovala!
Štítky knihy
česká literatura Československo dětství normalizace (1969-1989) socialismus domácí násilí psychická traumata dětský hrdina matky a dcery české rományAutorovy další knížky
| 2013 |  Koho vypijou lišky |
| 2021 | Čekání na spoušť |
| 2018 |  Místa ve tmě |
Miniaturní kapitolky mi připomněly důvěrně známá znamení doby, která mám z dětství uložena někde v podvědomí.