Kokrhání kohoutů, pláč psů
Wojciech Tochman
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/496261/bmid_kokrhani-kohoutu-plac-psu-mo9-496261.jpg
4
69
69
Sledujete, jak mizí vaši příbuzní. Mučí a vraždí je vaši sousedé nebo známí. Záminka může být jakákoli. Potom to všechno skončí. A teď se naučte s bývalými dozorci a popravčími opět žít. Vítejte v Kambodži. Wojciech Tochman prozkoumává ve svých reportážích temná místa. Do Bosny, Rwandy nebo Kambodže se nevydával za senzací, ale chtěl se dotknout toho, čeho se bojíme, co se v lidech někde hluboko skrývá. Pol Pot a jeho příběh přitahují pozornost, ale člověk připoutaný řetězem u rozpadlé chatrče? Ostatně, kdo může svého nemocného příbuzného zavřít do klece? Jedině zlý člověk. To je jednoduchá odpověď. Tochman strávil v Kambodži, jedné z nejchudších zemí stále ohrožených přírodními katastrofami, dostatečně dlouhou dobu na to, aby jednoduché odpovědi nehledal. Doprovázel psychiatričku Sody Ang, která se pokouší vysvětlit rodinám, co skutečně trápí jejich nemocné příbuzné, a začít je skutečně léčit. Protože zatím jsou místo léčby psychóz zavíráni do klecí nebo přivazováni za nohu. Narušené duše, i takové jsou výsledky řádění Rudých Khmerů. Kambodžská společnost se rozložila, přišla o vzájemnou důvěru, zapletla se do sítě strachu a pověr. Zlí duchové – tak by to Kambodžané popsali. Když je jednou vypustíte, dlouho netrvá, než jsou zase zkroceni.... celý text
Literatura světová Cestopisy a místopisy Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 2022 , AbsyntOriginální název:
Pianie kogutów, płacz psów, 2019
více info...
Přidat komentář
Má druhá Absyntovka v pořadí. Splnila to, co jsem od ní očekával - reportáž z Kambodže... Někteří kritizují, že chybi nějaký historický kontext...Taky jsem měl velkoj neznalost o kmenu Rudých Khmerý, ale co jsem chtěl, tak jsem si dohledal a pokračoval v tomhle krutém čtení, které nám ukazuje jak se žije jinde. V podmínkách, které jsou pro nás nepředstavitelné...
...Autorovi vytýkám, že nezakomponoval do své knihy nějaké fotky, které by, některé příběhy lépe znázornily...
Od knihy jsem si mnoho sliboval, zvláště poté, co jsem si přečetl anotaci. Očekával jsem knihu o životě společnosti, která přežila katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Anotace ostatně naznačuje, že by se autor v textu měl zabývat vzájemným soužitím mezi bývalými oběťmi a vrahy. Kniha se tomuto tématu věnuje pouze ve třech posledních kapitolách.
Autor v této knize sepsal svá pozorování života chudých Khmerů, přičemž jejich bída má své kořeny v Pol Potově hrůzovládě. Ve svém pozorování není zcela objektivní a jím uváděná čísla nejsou dnes již zcela platná. Nicméně faktem zůstává, že Kambodža patří mezi nejchudší země světa a Pol Potovo systematické likvidování inteligence khmerskou společnost výrazně poznamenalo.
Jak jsem již napsal, od knihy jsem očekával trochu více, proto ji hodnotím spíše podprůměrně, vzhledem k vysokému standardu, kterou absyntovky normálně drží.
Nicméně za zmínku stojí autorovo krátké srovnání schopnosti společnosti v Bosně, Rwandě a Kambodži vyrovnat se s traumatickými důsledky genocidy. Zatímco v Bosně bývalí vrazi a oběti nedokázali žít v jednom státě, v Rwandě našli způsob, jak si vzájemně odpustit a jít dále. Kambodža je někde mezi, protože místní lidé se odmítli genocidou zabývat a nikdy nedošlo k jakémusi smíření s minulostí. Smutný konce smutné historie.
Série knih od prokletých reportérů se opět ukázala jako nepřekonatelná. Kokrhání kohoutů, plac psů je mou třetí přečtenou knihou z této série a opět mě nenechala na pochybách o kvalitě a síle vyprávění. O Kambodži už jsem nevěděla před jejím přečtením úplně málo, ale způsob, jakým autorka/z autorů přibližují příběhy obyčejných lidí moje znalosti posunul úplně na jiný level.
Vynikající je právě to, že kniha představuje Kambodžu skrz autentické zážitky místních obyvatel. Oceňuji autorovu schopnost zachytit atmosféru a emocionální podtext událostí, což tvoří jádro síly téhle knihy.
Je však třeba souhlasit s názorem některých recenzentů, že pokud čtenář očekává podrobný historický diskurz o Kambodži, mohl by být zklamán. Tato kniha se spíše zaměřuje na odhalení hloubky lidských duší kambodžského lidu. Ačkoli nenabízí encyklopedické informace, přináší nesmírně cenný pohled na každodenní život a vnitřní boje lidí v této zemi.
Určitě to není poslední autorova kniha, co jsem četla.
Po knihe Pol Potov úsmev, od ktorej som čakala viac, som si chcela prečítať niečo ďalšie o Kambodži. A voľba padla na túto knihu. Čítanie je to rozhodne poučné, ale taktiež to nie je tak úplne to, čo som čakala. Prišlo mi to veľmi jednostranné - v knihe boli hlavne príbehy obyvateľov, ktorí teraz žijú v tej najväčšej chudobe na okraji spoločnosti. Asi som dúfala v aspoň trošku viac histórie a možno väčší záber. Ale napriek tomu sa mi kniha páčila. Aj keď to nie je úplne správny výraz - dobre sa mi čítala a zaujímalo ma to, ale osudy v nej vykreslené sú strašné. Tých ľudí mi bolo veľmi ľúto. Žiť priviazaný na nejakej reťazi kvôli psychickému ochoreniu, ktoré sa dá už liečiť a to preto, že v krajine pôsobí asi päť psychiatrov a ľudia stále veria v akýchsi zlých duchov... Alebo žiť vedľa toxickej hory odpadkov, ktorá sa môže hocikedy zrútiť a tí ľudia to považujú za slušné bývanie... Ani si to neviem predstaviť, že takto tam skutočne žijú. Rozhodne je to poučné čítanie a určite si prečítam aj ďalšie autorove reportáže.
Toto je první kniha, kterou jsem četla že série prokletých reportérů. Měla by to být povinná četba ve školách. Lidé si uvědomí, jak se vlastně tady máme dobře. Hrůza, co v 21. století může někde být normální.
Velmi čtivá kniha,od tohoto autora už jsem četla Jakobys jedla kámen.
Není to klasické vyprávění, spíše takové útržky.
Na tuhle novou knihu Wojciecha Tochmana jsem se tuze těšila a vyhlížela ji bedlivě na pultech knihovny. Nedávno se tam konečně objevila. Bohužel jsem z knihy zklamaná.
Anotace praví: "Sledujete, jak mizí vaši příbuzní. Mučí a vraždí je vaši sousedé nebo známí. Záminka může být jakákoli. Potom to všechno skončí. A teď se naučte s bývalými dozorci a popravčími opět žít. Vítejte v Kambodži."
Očekávala jsem tedy, že autor ve své knize propojí historický kontext se současnou situací v zemi, nabídne nějakou reflexi. Bohužel jsem místo toho dostala zkratkovité portréty Kambodžanů na okraji společnosti. Některá témata by mohla být zajímavá jako samostatné reportáže do novin, ale jako kniha to moc nefunguje.
Knihu jsem si ke čtení vybrala, protože jsem o Rudých Khmerech sice slyšela, ale nic bližšího jsem o tomhle období nevěděla. Jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak hrozné věci se v Kambodže děly. Je to srovnatelné s holokaustem u nás a mrzí mě, že se o tom neučíme ve školách. Kniha byla skutečně dobře napsaná, protože ve mně vyvolala velké množství emocí.
Co se mi na knize nelíbilo, bylo to, že část věnovaná psychicky nemocným byla příliš dlouhá a případy byly všechny skoro stejné, což mě brzy začalo nudit. Taky mě mrzelo, že tam nebyly fotky, protože autor pořád dokola psal o tom, jak něco fotili, ale fotka tam nebyla ani jediná.
Celkově hodnotím velmi kladně, protože kniha byla poučná a zajímavá
Pokud někdo prahne po komplexním exkurzu do historie Kambodži, tak by měl sáhnout po jiné knize. Jako ilustrace toho, co se společností a lidmi udělá bezbřehá totalita, která vymlátí všechny intelektuály, je to skvělý. Nikdy neuškodí si připomenout, že jsou místa na světě, kde schizofreniky řetězem připoutají na desítky let, protože v celé zemi je asi tak pět psychiatrů. Nebo to, že za slušné bydlení se dá považovat i život vedle hnijící hory odpadků a lidských ostatků.
Oproti zevrubnosti knihy ze stejné série, tedy Ku-klux-klan: Tady bydlí láska, je opravdu tohle dílo jen zachycením určité části Kambodži, ale nesmíme zapomínat, že série Prokletí reportéři je pořád o fenoménech, které zachycují novináři a nikoliv historikové. Když se to někomu ve stravitelné formě podaří propojit, je to malý krásný zázrak. Tady je to spíš doopravdy reportáž.
O Kambodži se toho moc nedovíte, autor totiž rezignoval na jakýkoliv pokus o syntézu a na historický kontext mu stačilo pár odstavců. Vše to jsou jen "příběhy ze života". Pokud si nějaký obraz přece jen utvoříte, nebude objektivní, autor si totiž z Kambodže záměrně vybral jen to The worst of. Je to asi to samé, jako kdyby někdo představoval Českou republiku pouze na základě portrétů pražských bezdomovců, Romů z Litvínova a ostraváků závislých na pervitinu. Taky by to bylo silné, dramatické a dech beroucí; o našem státě by to ale asi moc neřeklo.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2017 |  Jako bys jedla kámen |
| 2022 | Kokrhání kohoutů, pláč psů |
| 2013 | Pánbůh zaplať |
| 2017 | Eli, Eli |
neuvěřitelně silně bolavé příběhy. myslela jsem si, že mam už vytrenovany žaludek a nic me tolik nerozhazi, ale osudy malickatych lidi, o kterých vláda v Kambodže ani nevi (nebo možná schválně před nimi zavírá oci), me zasáhly dost hluboko. byla bych moc rada, kdybych mohla panu Tochmanovi osobně rict, ze je videt prace, kterou knize věnoval. obdivuju ho, ze se do toho pustil. jsem strasne moc rada, ze jsem se mohla dostat k tak odvaznemu reporterovi