Kompendium sociální nauky církve

„Osobu nelze nikdy myslet výhradně jako absolutní individualitu, která by vyrostla sama ze sebe a stála na sobě samé, jako kdyby její vlastní charakteristiky nezávisely na ničem jiném nežli na ní samotné. Není možné ji pojímat ani jako pouhou buňku organismu, který by byl nanejvýš ochoten uznat pouze její funkcionální roli uvnitř nějakého systému. ... Jednotlivci sami sebe nechápou jako vzájemně oddělené jednotky, jako zrnka písku, nýbrž spojené v organických, harmonických a vzájemných vztazích, ale člověka nelze ani považovat za nástroj a molekulu společenského organismu. Církev se tedy starala o to, aby tvrzení o přednostním postavení osoby nevedlo k individualistickému anebo masovému vnímání člověka.“

Sociální nauka katolické církve na mě působila velmi uměřeným a vyváženým dojmem. Rozumně znějící hlas ve světě, kladoucí důrazy na správné věci a opatrně se vyhýbající extrémům na obou pólech názorového spektra. Když pominu kapitolu o rodině (kde si prostě mé srdce nedokáže pomoct a musí protestovat proti přísnosti katolického konzervatismu), mohl bych se beze studu podepsat snad pod každý bod. A věřím, že se mnou i mnoho nevěřících lidí, kteří sice církev „moc nemusí“, ale na osudu světa jim bytostně záleží.
Je mi sympatický význam, který katolická církev klade na solidaritu, subsidiaritu a společné dobro (jen kdyby to bylo trochu víc vidět, prosím, kéž je to trochu víc vidět!). A líbí se mi, že je v tom v církvi dlouhodobá shoda (oproti občas prezentovanému názoru, že to do Vatikánu přitáhl až papež František, jakožto „typický jihoamerický levičák“ :-). Právě důraz na potlačení vlastního sobectví a ohleduplnost k okolí, která mi při čtení dělala radost, mi umožňoval překonávat místy poněkud zdlouhavě a nemastně-neslaně formulované pasáže.
Úplně největší radost jsem měl z pasáží o lásce, která je základním zdrojem dobra v nám svěřeném světě – to se prolíná celou knihou a vrcholí v poslední kapitole. A kdybych tušil, že úplně závěrečné slovo této poslední kapitoly bude mít svatá Terezka, tak bych k poslední stránce mířil s ještě větším potěšením. :-)

„Hodnoty pravdy, spravedlnosti a svobody pramení z vnitřního zdroje lásky. Lidské soužití je spořádané, bohaté na dobro a odpovídá lidské důstojnosti, když se zakládá na pravdě; když se naplňuje podle spravedlnosti, tedy ve skutečném respektování práv a ve věrném plnění patřičných povinností; když se uskutečňuje ve svobodě příslušející důstojnosti lidí, kteří jsou vedeni požadavky rozumem obdařené přirozenosti k tomu, aby na sebe brali odpovědnost za své vlastní jednání; když je oživováno láskou, která člověku dává pociťovat potřeby a požadavky druhého jako své vlastní a která prohlubuje udílení duchovních hodnot i péči o materiální potřeby.“