Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59620/bmid_konec-civilizace-bh1-59620.jpg
4
1709
1709
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2011 , MaťaOriginální název:
Brave New World, 1932
více info...
Přidat komentář
V Konci civilizace se nevyskytuje žádný hlavní hrdina bojující za záchranu lidstva, Huxley popisuje několik různých lidí, kteří žijí v tomto světě, se všemi je ale velice těžké ztotožnit se. Žádná z postav mi nebyla extra sympatická. Kniha se mi líbila, obsahuje hodně zajímavých myšlenek a je rozhodně nadčasová. V dnešní době umělých oplodnění, darování vajíček a pokusů o klonování, působí tato kniha až děsivě.
"Á, Bé, Cé a vitamínek Dé..."
Jsem sám zvědavý, která z těch knižních budoucností, které jsem v posledních letech četl, nastane. Orwell, Zamjatin, Huxley, Haldeman, Bradbury, Feldbakken. Asi to bude takový mix.. Někdy bych si taky měl přečíst něco utopistického, takhle ze mě optimista nebude. Nutno říci, že zde je to přeci jen o něco mírnější, pohled na společnosta její vývoj jako celek je sice tragický, ale jednotlivci skutečně jsou spokojeni.
Kdysi, na přednášce světa-zcestovalého stopaře, se mi do hlavy zakouslo jeho moto: "Nejlepší věci na světě jsou zadarmo". Tenkrát jsem si to uvědomil a od té doby to prostě vím. Možná že také od té doby ve mně počala růst averze vůči spotřebnímu způsobu života a mnohému, co se k němu váže, zvláště pak k jeho symbolům. Např. bych se sám před sebou asi zastyděl, kdybych se octl v multikině chroupajíc krabičkovej popkorn a ve speciální přihrádce, jež je součástí sedadla, bych měl odloženou půllitrovku koly - nikomu to neberu, jen se v tom prostě necítím.
Huxley spotřebu definoval jako prostředek k tomu, aby lidé neměli čas se zastavit a rozjímat. Mohli by tam při tom totiž objevit Boha, krásu, svobodu ducha, silný prožitek apod., což jsou hodnoty Huxleyho civilizaci narušující a destabilizující, protože mohou vyvolat hlubší emoce a ty následně obecnou mezilidskou neshodu.
Podobně jako Orwell se vizionářsky věnuje způsobu ovládání mas v totalitním systému, Huxleyho prst bezostyšně ukazuje na neduhy současného světa nejen demokratických společností západního střihu, ve kterých je taktéž prožitek nahrazen zážitkem, a názorová různorodost podléhá vyprodukované uniformitě, která sice v našem případě není produktem genetického inženýrství, ale dejme tomu neschopností zorientovat se v přesyceném informačním světě a podléhat tak zjednodušujícím a často zcestným tezím. Smutný rozdíl vnímám ale také v tom, že zatímco v Huxleyho civilizaci je vše již od narození konstruováno a řízeno genetickými inženýry, my jsme si naše povrchně prožívané spotřební životy dobrovolně zvolili sami. Znáte to? "Většina lidí chodí do práce, která je nebaví, aby si vydělali peníze, které utratí za věci, které nepotřebují."
Knížka mě doslova nadchla, tak jako v případě 1948 je děj dokonale promyšlený. Žádná hluchá ani nudná místa nečekejte. Během čtení člověk balancuje mezi dvěma názory, zda život prožitý v naprostém štěstí a pohodě je výhra v loterii, nebo katastrofa.
Výborná a nadčasová kniha. Chtěla jsem si ji zadat v rámci výzvy, až pak jsem si uvědomila, že jsem ji četla. Byla skvělá.
Podobně jako v případě 1984 se jedná o antiutopický román. Huxley však k tématu přistupuje trochu jinak než Orwell. Huxley spíš zkoumá otázku, jak by vypadala civilizace, která by odstranila všechno utrpení a ponechala lidem jen štěstí, uspokojení a nekonečný konzum požitků a zábav. V této dystopické společnosti už neexistuje rodina, lidé jsou industriálně produkování v inkubátorech, hned od narození jsou predestinováni, tj. psychologicky i fyzicky programování pro určitou společenskou roli, aby v ní byli spojeni. Z života lidí je odstraněn stres, odstraněna smrt, odstraněna samota, odstraněny jakékoliv překážky. Lidé si donekonečna navozují pocit štěstí sledováním virtuální reality nebo braním drogy zvané soma. Jedná se vlastně o tyranii věčného štěstí, kterého bylo dosaženo za tu cenu, že bylo nutné obětovat svobodu, pravdu atd. Když ze života odstraníme bolest, život se stane mnohem chudším. Kniha měla několik zajímavých myšlenek. Čtyři hvězdičky dávám proto, že nebyla dle mého dobře napsaná, špatně se četla a neměla moc dobrý příběh, nebyly tam žádné kladné postavy a ty postavy co tam byly se chovaly nelogicky.
Tahle knížka je při své kratičké délce neobyčejně bohatá. A nedává žádné "rozhřešení", neříká, kde je dobro a kde zlo, jen nabízí dvě možná uspořádání světa, která se vzájemně vylučují a netolerují.
Neodbytně z ní člověk ale získá pocit, že jsme někde na půli cesty, přičemž je ale vyloučeno, abychom se do té úrovně dostali, ledaže ... a na to se snad i bojím pomyslet.
Mno, tuhle knihu rozhodně nemůžu nesrovnávat s 1984... Obě jsou to ikonické scifi knihy 20.století a jsou si v lecčems podobné, avšak právě Konec civilizace mi přišel trochu víc (mnohem víc) přátelštější, jelikož nepůsobí tak depresivně, ba naopak, jak děj postupuje, tak si začnete říkat, že svět, který Huxley vytvořil, není až tak strašný jako v Orwellovi ( v '84 je je pouhá představa onoho světa naprosto děsivá).
Kniha je poutavá a příběh dost zajímavý, ihned mě to vtáhlo do děje a knihu jsem měla rychle přečtenou. Takže palec nahoru, tenhle kousek stojí za přečtení!
Prostě velmi aktuální antiutopistický román - po přečtení jsem si dalších několik let všímala, jak se jeho vize fakt naplňují, a to velkou rychlostí. Stojí za přečtení a zamyšlení. Z hlediska porozumění tomu, kam dnešní svět směřuje mi to přijde skoro jako povinnost tuto knihu znát. Dávám ji k různým příležitostem jako dárek přátelům. Není vůbec dlouhá ani náročná na čtení, stylem psaní může sednout celkem širším masám. Z hlediska myšlenek aktuálních pro dnešní dobu dávám 5 hvězdiček, ale přiznávám, že kdyby tam nebyla ta aktuálnost a měla bych to hodnotit jenom po literární stránce - bylo by to cca 3 a půl hvězdičky - dobré, čtivé, zajímavé, ale ne úplně nějaká bomba.
A čo je vlastne šťastie, pán Huxley...? Ani peyotl, ani ayahuasca vám ho nemohli dať, a tak ste sa rozhodol byť veľkým skeptikom a vizionársky napísať Orwellovmu 1984 dokonalé libreto. A učinil ste dobre... Útle dielo, ostatne ako mnoha iných dystopií, dnes skultovnelo a takpovediac - ožilo. Ešte síce nie sme tak blízko genetickému "šľachteniu", triedne rozdiely si však vieme odlíšiť hravo samy. A zbytok je už len smutné prikyvovanie - sebareflexia a hĺbanie nad spoločnosťou nás činí nešťastnými; xanax, valium a iné chemikálie raz odoznejú a my sme znovu nešťastní; socializovanie sa s partajou intelektuálne zakrnelých "súdruhov" nás od subjektívneho pocitu osamelosti nevylieči... Prekrásny nový svet akoby chvíľami pripomínal neskoršie Sartrove myšlienky, akurát nutne laicky. Sme odsúdení k slobode, - ale predsa tvrdohlavo lipneme na zastaralom modely Spoločnosti plnej zákazov a príkazov, ktoré pre nás vytvorili ľudia, ktorí už sú dávno mŕtvi a ktorý úzkostlivo presadzujú iní, ktorým je jedno, kto príde po nich. Návrat ku koreňom (Príroda) sa môže vzhľadom k neustálemu opakovaniu témy v dielach iných autorov javiť ako klišé, no s istotou sa dá povedať, že nič lepšie už nevymyslíme a čím skôr sa zmierime s nevyhnutným, tým lepšie pre nás. Homo homini lupus z roku 1932, akurát korektne a účelovo.
Očekávala jsem klasickou dystopii, se zkaženou společností a hrdinnými jednotlivci, kteří budou bojovat za změnu, a místo toho jsem dostala TOHLE. Neskutečně trefné a efektní zamyšlení se nad lidským charakterem, dokonalou společností a nad tím, co že to vlastně chceme. Ať už je to zdejší moderní civilizace, divošská rezervace nebo odloučené ostrovy s intelektuály, obyvatelé se na odlišné lidi dívají srz prsty (když už je považují za lidi) a tíhnou k podobně smýšlejícím.. a ke štěstí a pohodlnosti. Ať si John říká cochce, v důsledku je stejný jako ti hnusní blíženci. Známý citát, když John inspektorovi uraženě odpovídá "Tak tedy ano, požaduji právo být nešťastný.", považuji vůbec za geniální.. John, cizinec v obou společenstvech, do kterých se dostal, chce, aby lidé přijali jeho hodnoty, chce někam patřit. A nepatří, poprvé ho vyřadila společnost, podruhé on vyřadil ji - její principy a hodnoty jsou úplně odlišné od těch jeho, a tak ve svém Neštěstí prohlásí svou touhu.. a odejde pryč z té ohavné civilizace, přesněji - 15 min od nejbližšího obchoďáku. A tak žije ve své samotě, odříkání a neštěstí, což ho těší, ale když si tento pocit uvědomí, zbičuje se důtkami. Jaký to bludný kruh - i on je, svým hodnotám navzdory, naprogramován ke štěstí..
Táto kniha značne predstihla svoju dobu, ale to už všetci vieme... Nebyť toho konca, ktorý bol asi na knihe najlepší, dal by som len priemerné 3 *
Co k tomu dodat, stále aktuální. Každý si v románu najde své téma. Osobně mi přišla nejděsivější vize umírajících lidí, kterým systém nedovolil zestárnout. Nedá se samozřejmě nesrovnávat s Orwellem, jehož vize budoucnosti je ale mnohem drásavější...
Nosným tématem románu je instantní štěstí, jehož snadná dosažitelnost dovedla společnost až k branám pekelným. Huxley předběhl svou dobu a jako zkušený tripper správně vytušil skutečný potenciál halucinogenních látek v kombinaci se sociálním inženýrstvím. Tímto románem nám ukázal, kde už možná jako konzumní společnost vězíme až po uši. Je to už několikátá kniha poukazující na to, že instantní štěstí "sex, drogy a rock'n roll", chcete-li "chléb a hry" jsou hluboce integrovanou součástí sociálního systému naprosté kontroly našich životů. Svoboda vypadá jinak a pokud boj o ni vzdáme, probudíme se jednoho dne v totalitě.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Směle řadím tento román po boku děl Jacka Londona, Tulák po hvězdách a Démon alkohol. Je to skvěle napsané, čtivé, zábavné, poučné. Správně načasované citáty ze Shakespeara mě hluboce zasáhly. Člověk, který tohle dokázal napsat, musel o životě už jó něco vědět. Ty tuny poctivě přečtených a pochopených knih, ty tisíce procestovaných mil, ty naplno odžité roky... to nezvládne každý. Na ramenou takových titánů pak můžeme stát my, když studujeme jejich dílo a bereme si z něj ponaučení, abychom aspoň svými životy pohnuli o něco lepším směrem, než je nám úředníky matrixu predestinováno.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Lidé často říkají, že některé věci popisované v knize jim připomínají něco ze současnosti, že existují už dnes apod. Někteří se dokonce táží, jestli je takový svět, jak je popsán v knize, opravdu tak strašný, když v něm nejsou války. Podstatný rozdíl mezi báječným novým světem a soudobou realitou ovšem je ten, že byť existují ekvivalenty somy, byť lidé tráví čas v nákupních centrech, činí tyto věci z vlastní vůle, tj. nikoliv z rozhodnutí někoho shora, samozvaného mesiáše, který sám sebe považuje za povolaného k organizování lidských životů. Kdo má vůbec právo stanovit, co je pro každého člověka nejlepší, resp. co mu přinese štěstí?
Postava Mustafy je další ukázkou toho, jak to může dopadnout, když jsou něčí kroky vedeny úmyslem dosažení obecného blaha. Při rozhovoru s Divochem Mustafa staví hodnoty jako umění, věda a náboženství na jednu stranu a pojem štěstí na stranu druhou, přestože štěstí pramení právě z uvedených hodnot. Obyvatelstvo civilizace není šťastné ve smyslu pociťující štěstí; důvodem, proč Mustafa svět takto řídí, je zajištění stability, hladkého běhu dnů a života vůbec, nikoliv aby bylo šťastné. Toho je ovšem dosahováno absolutní nalajnovanosti každého lidského života, jejímž výsledkem je degradace lidských bytostí na své zvířecí předchůdce. Po přečtění této knihy si víc cením práva každého (mezi těmi všemi dnešními právy opomenutého) být nešťastný.