Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59620/bmid_konec-civilizace-bh1-59620.jpg
4
1703
1703
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2011 , MaťaOriginální název:
Brave New World, 1932
více info...
Přidat komentář
Huxleyův Konec civilizace tvoří s Orwellowým románem 1984 a se Zamjatinovým My kultovní trojici antiutopických děl. Všechny tři jsou kritikou společnosti, vztyčeným prstem nad lidstvem, které může dopadnout velmi obdobně, pokud si nedá pozor. Konec civilizace a 1984 jsou v tomto ohledu nejvíce zneklidňující, některé skutečnosti popsané v románech, totiž pro naši společnost už platí. V Huxleyho příběhu si lidé zvolili za nejdůležitější pohodlí a štěstí pro všechny. Zaplatili za to pravdou, krásou, vědou a individualitou.
Smutné, že sa súčasnosť k tomuto "svetu-civilizácii" nebezpečne približuje. A ako inak, väčšina si toho vlastne ani nevšíma ... a nikdy nevšimne.
Tato kniha je mistrovské dílo jednoho vizionáře. Sice se četla o něco hůře než Orwellovo 1984, ale to mi nevadilo. Je to přece jen (a to je pouze můj názor) o něco komplikovanější vize, než měl Orwell. Např. u Orwella bylo naprosto jasné; kdo byl zlý a kdo hodný. Kdežto zde to bylo daleko, ale daleko komplikovanější a vlastně doteď nevím, jestli civilizace byla špatná nebo ne…
•••
Sečteno podtrženo. Tuto knihu bych doporučila těm, kteří se chtějí dozvědět z čeho vznikly dnešní dystopie.
„Konec civilizace“ je dalším mezníkem na mé cestě skrze dystopickou literární krajinu. Systematicky si znovu či nově pročítám tzv. klasická díla žánru a tak nějak si je srovnávám a urovnávám, aniž bych měl potřebu sestavovat žebříček nebo cokoliv na ten způsob. Spíš mne zajímá, na co autoři reagovali a co bylo tím strašákem, jehož se báli.
Huxleyho kniha má zvláštní postavení. Není vystavěna na autoritářství a despocii typické pro jiná díla. Ukazuje člověka, jenž se vzdal své přirozenosti, kterou obětoval životu bez starostí v komfortu. To však platí jen pro část populace. Její jiná část byla o svoji přirozenost připravena, aniž by měla možnost si to uvědomit.
Pokud tak přemýšlím o naší současnosti, mám pocit, že způsob kolapsu civilizace, jenž nastínil Huxley, je nám asi nejblíže. Ne proto, že by si to nějaký diktátor vymyslel a uvrhl nás do něho, ale protože jsme ho schopni dosíci přirozenou cestou v demokratické společnosti. Je jen otázkou, co se stane somou, která nemusí mít nutně podobu „pilulek“.
Z literárního hlediska mi to moc nesedlo. Text je velmi fragmentovaný a nesouvislý. Měl jsem pocit, že se mi všechny postavy jen mihly před očima. Koneckonců i příběh jako celek je v podstatě jen jakýmsi fragmentem v životě společnosti. Fragmentem, který se stejně jako část fraktálu může opakovat v různé době, aniž by se dalo usoudit, v jaké etapě se na drogách držená společnost vlastně nachází. Výsledný dojem si každý čtenář skládá sám jako puzzle.
No nic, na své cestě půjdu dál. Čeká mne připomenutí „Zpěvu drozda“.
vela myšlienok nadčasových , mne osobne nesadol štýl písania bol v tom trochu chaos
nech sa okolo seba pozerám, ako a koľko chcem, mám pocit, že ľudstvo to dokázalo aj bez predestinačného brainwashingu a zvláda to aj bez pravidelných dávok somy...
šialená distopia. o to šialenejšia, keď si uvedomíme, kedy bola napísaná. čítal som ju kedysi v prvom vydaní v slovenčine, ale v teľacom veku človek ešte nemá dosť skúseností a vedomostí, aby si celú tú hrôzu vychutnal...
najviac ma šokovalo, ako jednoducho dokázal Huxley odôvodniť, prečo rebelov nebude stádo počúvať.
prihováram sa za návrat povinného čítania. sedemnásťročnému ekoteroristovi a bojovníkovi za práva zvierat by táto kniha nemala uškodiť, ba práve naopak, mohla by mu aspoň trochu pootvoriť oči.
a tak trochu pre pamätníkov - aj vy ste mali pocit, že slávny poľský film Sexmisia bol voľne inšpirovaný týmto dielom?:)
Nás už zachrání jen soma.....
Zvláštní jak člověk vnímá. Poprvé jsem jí četla jako téměř zakázanou spolu s MY a 1984 a smála se utopii. Teď po čtyřiceti letech už mi to jak sranda moc nepřijde
Kniha o tom, jak vlivem předurčení může systém v těchto lidech vyvolat iluzi svobody, vlastní vůle a samostatného rozhodování. To bude aktuální vždy...
První polovina přílišný popis světa bez velkého důrazu na postavy, druhá polovina značně lepší, postavy rozebrané detailněji. Nečernobílost, náhled do hlubších otázek, než jen rozbor utopického světa
Dobrý.
Za mě dobrý.
Půlka knihy takové lehké nijaké, popis světa.
Konec se mi líbil.
Řešení v knize je snadné, protože SOMA je řešením
(SPOILER) Všechno a všichni patří všem, emoce jsou nežádoucí, lidé se stali jednou velkou masou, jejíž vývoj a množení řídí vědci v laboratoři - na pásu, po celých řadách a v přesně stanovených kategoriích. Je potřeba být produktivní. Svět je pro všechny tyhle civilizované lidi krásný, protože musí být, vlastní uvažování si zachovávají pouze nikým neovlivnění a přirozeně se rozmnožující divoši v rezervacích, kam civilizace nedošla. Jednou se tyto dva světy setkají a pak to křísne. Je docela neuvěřitelné, že knížka už je skoro sto let stará, působí jako současná vize nedaleké budoucnosti a zároveň reflexe nedávné socialistické minulosti. Doporučuju.
Pravda a krása nebo pohodlí a štěstí? Dát tyto dvě volby do protikladu se po přečtení Brave New World rozhodně nezdá divné. Dostal se mi do ruky výtisk z roku 1970 se zajímavým doslovem M. Holuba. Knížka dává miliony otázek a nabízí pár odpovědí. O čem je civilizace? Co je víc - jednotlivec nebo celek? Masy určitě je potřeba řídit, ale tady je to teda z gruntu. Určitě se ke knížce někdy vrátím, i po devadesáti letech má co říct.
V první půlce jsem tápal, jakoby až moc roztříštěné a neosobní. Potom už jasnější příběh, i jasnější poselství. Záblesky geniality a vizionářství tam jsou. Zároveň bez mučení přiznávám, že se nezařadí mezi moje nejzásadnější milníky literatury.
Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší.
Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme.
Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.
Zase jednou knížka, kde anotace nedokáže ani zdaleka vystihnout obsah.
Teprve až o tom teď přemýšlím, napadá mě, kde se asi vzala inspirace pro Sexmisi.
Tohle je její děsivější předchůdce.
Obzvlášť oceňuji, že je knížka napsaná tak, že neutrpěla její aktuálnost ani po 90 letech po napsání a nenarazila jsem tam na žádný úsměvný moment, vzhledem k aktuálnímu stavu technického pokroku.
Za sebe hlásím "zásah, potopená".
U kolika knížek člověk až nějakou chvíli po přečtení pochopí poselství díla, její hlubší význam. Tady tedy, že ideální svět neexistuje a ani v něm nemůžeme být šťastní a svobodní. Protože bylo to opravdu ideální? Na první pohled možná ale jakmile nahlédneme pod pokličku, už tak úžasné to není a naopak je to až děsivé. V díle je taktéž zajímavé sledovat, koho mají určité lidi napodobovat, představovat, čeho je vlastně dílo kritikou...
Na to, v kterém roce to bylo napsané (1931) a vydané (1932) je to až neuvěřitelné. Závěr už jsem četla jedním dechem. Aldous Huxley byl jeden z těch opravdu skvělých spisovatelů!
Osobně tuto antiutopickou vizi vnímám jako silnější a pravděpodobnější odvar toho, co může jednou nastat. Huxley zde vyřešil jednu z nejstarších diskuzí psychologie lusknutím prstu → nativismus X empirismus (dědičnost/vrozenost X výchova). Lidé se rodí v danými genetickými predispozicemi a skrz výchovné kódy, hudbu, jednoduchou zábavu a konečně tlumící drogy naplňují prázdné nádoby těchto predispozic. Celá společnost je hierarchicky rozvrstvena a funguje na principu štěstí a slasti (stejně jako v Bradburryho románu 421 stupňů Fahrenheita). Nicméně kde Orwell boduje, Huxley tápe. V první polovině si Huxley vybral jednotlivé odstavce na sebe nenapojovat, což mě uvedlo trochu do rozpaků. Jeho věty za sebou tak trochu dřou a postrádají šťávu. To samé jsem pociťoval při čtení Brány vnímání.
6,5/10
Kdybych dělala pomyslný žebříček nejoblíbenějších a zároveň nejpůsobivějších knih mého celého čtenářského života, tak tato kniha je na bedně. Nevím jakou medaili by získala, ale rozhodně by jednu ze tří měla. A přitom jsem ji přečetla zcela náhodou, protože tento žánr vůbec nečtu. Bylo to na dovolené, když jsem dočetla své knihy a kamarád mi další půjčil. Přesně si vybavuji jak se mnou zacloumala hned první stránka a že jsem potom četla celou noc až do rána, protože jsem byla zvědavá, jak celý příběh dopadne. Trochu samozřejmě připomíná G. Orwella 1984, ale jen v obrysech.
Jak, proboha, člověk dostane takovýto nápad z budoucnosti a zcela přesně odhadne klonování, epidemie, závislosti na drogách, platidlo budoucnosti, život společnosti zcela bez ekonomiky a peněz jako takových a ještě způsob vypořádávání se s lidmi jinak smýšlejícími a těmi, kteří za žádnou cenu nikdy nepochodují s davem? To musel vymyslet buď génius, anebo jasnovidec.
Knížka mě šokovala před 25 lety a teď, v lockdownu, když jsem se k ní vrátila tak ještě víc.
Uvědomila jsem si, jak jsme za těch 25 let pokročili v technologiích, v myšlení lidí, v umělém oplodnění..... A uvědomila si, že teď už vlastně knížka nevyznívá tak moc futuristicky.
Naopak.
Dneska už by se plno věcí z ní klidně mohlo uskutečnit.
Nebo, už se uskutečňuje????
Skvostná a nadčasová kniha. Musím říct, že některé myšlenky jsou tak neortodoxní a prostě zvláštní, třeba blíženci nebo i „one night stand“, že mě to děsilo, ale zároveň přitahovalo. Určitě o knize bude ještě pár dní přemýšlet... Doporučuji
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
“Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedá, je tu soma. A vy si teď přijdete, pane Divochu, a vyhodíte somu z okna ve jménu svobody. Svobody! zasmál se.”
Konec civilizace je dystopické dílo z pera A. Huxleyho popisující vizi světa budoucnosti, kde se lidé nerodí, ale “klonují” a následně šlechtí v laboratořích, čímž jsou již od samého počátku předurčeni (predestinováni) k příslušnosti do náležitých kast. V rámci těchto kast pak po celý život vykonávají svoji přidělenou roli, díky čemuž je zajištěn hladký chod celé společnosti. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Jedinec nemá právo být nespokojený. Kdyby se tak přece jen stalo, je tu naštěstí soma - “Jeden gram vzít - lépe než klít.” jak ostatně naučeně recituje jedna z postav.
V kontrastu s tímto vším působí postava Johna, který je přivezen z rezervace “divochů” jako atrakce. John představuje vše, co je člověku přirozené, cítí lásku, touhu po svobodě a odmítá tupě nastavené pohodlí.
Kniha je často přirovnávána k Orwellovu 1984, podle mě jsou však tato díla odlišná - aneb jak jsem si dohledala: “Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.”
P.S.: Podle této knihy byl natočen i seriál s názvem Brave new world a je k dispozici na Netflixu.