Krajiny vnitřní a vnější
Václav Cílek
Krajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů přírodních, ale i některých humanitních věd. První polovina textů se týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany. Druhá část je věnována vnitřním krajinám duše – fenoménu genia loci, postavě Zeleného muže, keltským bohům v druhohorách atp. Celek uzavírají Poutníkova pravidla putování po posvátných místech a obsáhlý soupis literárních i hudebních pramenů, které jsou pro vstup do krajiny potřebné. Hlavním motivem knihy zůstává nutnost chránit krajinu kvůli jí samé, kvůli živlům, skalám, vodám a životu, ale také kvůli sobě a vlastní duši. 2., doplněné vydání... celý text
Přidat komentář
Pokud se orientujete v horninách a zajímají vás, kniha je pro vás přímo stvořená. Já jsem její velkou část tápal a nedokázal ocenit vyprávěný příběh. Moc se mi líbí autorův přístup nejen ke krajině, ale i k životu a jeho hledání spojitostí mezi krajinou a například krásnou literaturou. Nejvíc se mi líbila závěrečná kapitola, některá popisovaná místa musím navštívit a vidět na vlastní oči :)
Pana Cílka si moc vážím. Většinou souzním se vším, co píše, ale tohle mě moc neba. Čtu to už moc dlouho a nemůžu to překousat. - Tak nakonec jsem to vzdala. Možná nebyl ten spravnej čas.
Knihu jsem četl poprvé asi před patnácti lety a v té době na mě silně zapůsobila. Teď už na mě sice neměla tak silný efekt, ale myšlenky obsažené v knize jsou i nadále nadčasové, byť to na mě někdy působilo nesourodě a nahodilo, na významu či správnosti to však neubralo.
Má první kniha od pana Cílka a.. NÁDHERA. Nemám k tomu víc co dodat, četla jsem ji dlouho a pomalu, neboť jsem si ji patřičně vychutnávala. Tolik naučných myšlenek a tolik k zamyšlení.. Má duše zaplesala.
Cílku Cílku, tentokrát to bylo slabší
Cílek mě baví. Takový pohodový dědeček, který mluví rozumně a zároveň se nebojí mluvit i emočně. Těším se, když má někde rozhovor, protože většinou v něm zazní docela zajímavá informace, která dokresluje společenské téma. Příklad:
Jak se řeší Zelená dohoda v unii, v jenom rozhovoru dal k dobru hned dvě zajímavosti. Česká republika nemusí být součástí energetického kartelu unie, ale může jet podle vlastní trajektorii – ne že by to dávalo smysl :D – a druhá, že všemi proklínaný Nord Stream 2 bude mít zhruba o 6% větší účinnost, nakolik v starém potrubí dochází k velkým únikům plynu. Co mi připadá, že je docela zásadní fakt, když se tolik řeší každá tuna plynu.
Ale zpátky ke knížce. Tato knížka mi jednoduše nesedla. I když se zde opět přichází různé postřehy a zajímavé fakty, jejich kombinace s hebkostí slov, jak je knížka prodávána, se nespojila pro mě ideální kombinaci.
Nesnáším, když se k dočtení knížky musím nutit a zde to tak bohužel bylo. Tak snad příště. :)
Nemá smysl se rozepisovat o této knize, vše podstatné je již řečeno v předešlých komentářích. Obohacuje novým poledem na krajinu. Byla to první kniha, kterou jsem od pana Cílka četla. Mohu jen říci, že jeho rozhled je obrovský (ať jsou citáty pravdivé či ne:)), odbornost hluboká... nicméně text, ten text zní malebně jak hudba či se vznáší jak lehké tahy štětce. Kniha je pravou potěchou pro duši.Nádherné čtivo....
Měla jsem obavu z takovéto odborné knihy, ale začetla jsem se, i když mi to trvalo tentokrát déle. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavého, autor je nejenom odborník , ale i lyrik. Tím je mi bližší.
Václav Cílek pozoruhodně kombinuje role střízlivého geologického výzkumníka a „nedělního filozofa“, který „ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5–7 %“. Desítky let českou krajinu vnímá všemi smysly, čte a píše o ní, chodí a žije v ní – a výsledkem toho všeho je tato kniha, jejíž pestrost až nesourodost je spíše silnou stránkou. Takový zkrátka Cílek je, čtenáři předkládá myriádu postřehů o krajině, doporučuje místa k návštěvě (namátkou třeba Emauzský klášter, kouřící vrch Boreč nebo menhirový kruh u Rumburku) nebo dává tipy, jak si vybrat místo pro dům a jak jej zařídit v duchu „českého feng-šuej“. Především si ale všímá proměn společnosti a jejího přístupu ke krajině. Má za to, že od přelomu milénia se nacházíme na rozhraní úplně nové kultury, formované digitálními technologiemi, v rámci které bude třeba najít nový vztah k okolnímu světu. Nezdědili jsme jej ve zrovna dobrém stavu, člověk za staletí „boje o půdu“ vysoušel mokřady a meandry, těžil skály a balvany, napřimoval řeky a stavěl přehrady, od 20. století pak krajinu zabírají rozlehlé městské periferie a nevzhledné haly u dálnic. K tomu ještě připočtěme velkoplošné a chemické zemědělství, které snižuje schopnost krajiny zadržet vodu (proto jsou častější povodně i sucha) a vytváří kilometrové lány řepky, které k procházkám zrovna nevybízejí. Přitom tradiční charakter krajiny je pro naši kulturu stejně určující jako hudba, literatura nebo jablečný štrůdl (to vše sdílíme i se zeměmi někdejší podunajské monarchie a snad proto se tam cítíme tak příjemně). Zajímavý je postřeh, že mnohdy je daleko lepším argumentem pro ochranu krajiny její kulturní hodnota, než nějaký bobr nebo drobnokvítek. Kromě vyvarování se necitlivých zásahů je důležité zachovat i „právo na krajinu“, tedy omezení soukromých vlastníků v oplocování lesů a luk. Něco podobně neblahého se děje i v ulicích měst – tam, kde před desítkami let korzovali lidé a užívali si náhodná setkání, dnes stojí rušné dopravní tahy a parkující auta, chodci jsou zaháněni do podchodů na úzké pásy chodníků znečištěné od psů… To všechno jsou témata, která Cílek pojmenoval už před dvaceti lety. Něco se změnilo více, něco méně, něco k lepšímu, leccos k horšímu. Každopádně tato kniha příliš nezestárla a přímo vybízí k opakovanému otevírání a vytváření si vztahu ke krajině, přemýšlení o ní. Pro toulky po okolním světě jsou inspirativní Poutníkova pravidla – třeba v uvědomění, že k pochopení některých míst je třeba se k nim pomalu přibližovat a pak se na ně vracet. (10/10)
Čtivé přemýšlení o člověku a jeho formování skrz vnější svět. Spousta úvah je nadčasových a čtenáři přináší zcela nové nahlížení na český kontext v národním i osobním měřítku. I přesto, že některé pasáže jsou naopak poměrně zastaralé, kniha má stále co nabídnout.
Přidám se v tom směru, že první polovina je opravdu trošku nesourodá, témata spolu téměř nesouvisí, přesto je to zajímavé. Jen jsem musela změnit "režim čtení" a číst to jako samostatné články. Nicméně líbí se mi a přečtu si i další knihy pana Cílka.
Celkem překvapivě s knihou nesouzním. Jedná se o sbírku článků, které autor v průběhu let psal, a které zatím knižně nevydal. A jelikož je autor tak velmi zvídavý a ví všechno, je to také o všem, jen volně spojeno tématem krajiny. Zaujalo mě, jak skvěle dokáže laikovi vysvětlit odborné věci.
Geologie, sopky, turistika, láska k vlasti, umění, duchovno, relikvie, přírodní pohromy, feng-šuej, Indie, rorýs, lidová slovesnost, jakýsi zážitkový seminář na pozemku kláštera. Samo o sobě samá zajímavá témata, dohromady mi to ale neladilo. A k tomu ten formát knihy, který mi připomínal naučnou literaturu z dob komunismu, zřejmě těmi černobílými fotografiemi.
Tak k tomu ještě něco málo připíšu. Kniha je výborná... tedy, skutečně první polovina mě zcela nadchla a byl jsem nadšen, pan Cílek umí nabudit, že by člověk vyrazil hnedle do přírody a hledal krásné krajiné kouty svatých míst-ch; bo dokonce i upravoval kouty své znejmilejší, do čehož jsem se pustil a nyní čekám až mi úříznou v kamenolomu krásný pískovcový sloupek, jímž si označím starou cestičku u nás na chalupě Via Sancti Adalbertus. Nicméně druhá polovina, byť samozřejmě taktéž velice dobře napsaná (a člověk může žasnout nad šíří páně Cílkova vědění, i když je jenom sem tam 10 - 15%), je skutečně až moc mystická. Ne - já proti tomu nemám až tak moc vážnějších námitek, bo sakrální a profánní se stéká denodenně v každém našem kroku, ale přeci jen taková ta keltsko-druidsko-germánská mystika je mi krapítek cizá (to už spíš ta přepjatá a leckdy hysterická mystika křesťanská - byť jedno nelze oddělit od druhého); prostě a jednoduše v krásném postaveném kameni vidím spíše perfektní doladění krajiny, místo, kde se mohu zamyslet, odpočinout, pokochat se, než se rozplývat nad tím jedná-li se o menhyr, který vysílá do svého okolí magickou sílu celého vesmíru, teď trochu zlehčuji, ale jak psal jsem výše, toto nazírání (a vlastně tak trochu prvotně Jungovské) světa je mi vzdáleno. Ovšem jinak - klobouk dolů, kniha skvělá a inspirativní.
Nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila, spíš jsem do ní ještě nedorostla a nedokážu plně ocenit sumu znalostí pana Cílka. Kvalitní poznatky, krásné myšlenky,...uvidíme za pár let, zda to bude pro mě jako čtenáře schůdnější.
„... krajina nás učí samozřejmým a nenápadným věcem – totiž zdravému rozumu. I ten má svá omezení, ale k tomu, abychom jej mohli překročit a jít dál, jej nejdřív musíme mít.“
Ve velmi krátké době je tohle už druhá knížka, u které jsem nebyla ani v polovině a věděla jsem, že si ji chci koupit, protože ji rozhodně nečtu naposledy. Je pravda, že druhá půlka na mě byla už příliš velká „duchařina“. Ne snad proto, že bych nebyla nakloněna věcem mezi nebem a zemí a duchovním prožitkům, jako spíš proto, že jsem spoustě z toho jednoduše nerozuměla. Nestydím se to přiznat. Duchovní vjemy mají různé úrovně a ne všechny jsou pro každého. Ale první polovina mě uchvátila. Krásným jednoduchým často vtipným jazykem psané někdy až vizionářské postřehy a zhodnocení věcí kolem nás.
„Evropa vždy byla spíš oním ‚koncertem národů a regionů‘ než jakýmisi ‚spojenými státy evropskými‘. Její civilizace je víc kulturou individualit, které jsou schopny se mezi sebou domluvit, než souborem jednotných pravidel obrovského impéria. Tříštění evropských států, kdykoliv to okolnosti dovolovaly, do menších či větších regionů je toho důkazem. Potvrzuje to i naše nedávná historie.“
A největším kladem této knihy je pro mě to, že po jejím přečtení se kolem sebe budu dívat jinak a budu se snažit chodit po světě se srdcem a očima otevřenýma a vnímat věci, které okolo mě do té doby proplouvaly, aniž bych je vůbec zaznamenala.
„Neshromažďuji, raději zapomínám, aby v mysli bylo ještě místo na věci, které teprve přijdou.“
Cílka velmi obdivuji za jeho široký rozhled a umění spojit vše navzájem do souvislostí. Přečetla jsem už hodně z jeho díla a tato kniha je moje nejoblíbenější. Doporučuji každému, kdo chce zpomalit, zamyslet se nad tím, kde žije a proč. Přes monitory PC dnes do krajiny málem ani nedohlédneme, natož dojdeme... Přitom je to náš domov. Klidně si knihu nadávkujte po částech, určitě to nebude na škodu, spíše naopak... A třeba si pak při každém výletu k některým z našich sousedů stejně jako já vzpomenete na Areál jablkového štrúdlu.
Úžasné! Som tak vďačná, že sa ku mne táto kniha dostala. Osvetlila mi rôzne pohľady na krajinu, ktoré, ako jej tichý a úctivý návšetvník, cítim, len ich neviem pomenovať a dať do viet. Prostredníctvom nej som sa, mám pocit, napojila na niečo, čo mi je dôverne známe a čo mi tak dlho v mojom svete chýbalo... Nedá sa ani opísať, čo som pri čítaní vnútorne prežila...
"Cože, ty jsi ještě nečetla Cílka?" Odpovím "ne" a vyprovokuju tím pobouřené:
"A to si říkáš...xy (doplň podle situace: knihovnice, milovnice přírody, člověk s všeobecným přehledem)??"
Nejen abych umlčela tyhle šťouraly (vždycky se totiž najde něco, co jste ještě nečetli a měli), obstarala jsem si jedno doporučované dílko. Dopadlo to následovně:
Cílka jsem rozečetla, pak někam založila a vůbec mi nechybí.
Přestože hovoří o tématech, která mě zajímají, ten "okecávající" styl ála duchovno s filozofií mi vadil. Případně jsem do něj ještě nedospěla a možná ani nechci.
Připadá mi, že se jedná o typ autora, který budˇ"žerete", nebo se míjíte.
Koncentrované (spoluprožívané) štěstí z krajiny, architektury a mýtů, které se k nim vážou. A obdivuhodná úcta k přírodě i krásám do ní zasazeným člověkem, každý by si měl vzít příklad a nepřistupovat k nim se samozřejmostí, ale spíš postupovat opatrně a citlivě. To je ale jen obecný popis, protože slovy není možné vypovědět, jak kniha na čtenáře působí. Doporučuju dávkovat po menších porcích, při předávkování se může následně objevit kocovina projevující se buď apatií ke čtenému (zřejmě z přemíry krásna - člověk postupně ztrácí vnímavost k textu) nebo "přecílkováním" (obzvlášť v kapitole o meditaci v kláštěře a jeho okolí, která na mě byla, pravda, trochu moc ezoterická - patnáctiminutové otáčení kolem vlastní osy s pohledem upřeným na horizont ani meditace sloužící k navození prožívání ryby není můj šálek kávy).
Autorovy další knížky
2018 | Ruka noci podaná – Základy rodinné a krizové připravenosti |
2011 | Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur |
2007 | Krajiny vnitřní a vnější |
2019 | Česko na křižovatce |
2012 | Tři svíce za budoucnost |
Cílek je takový všehoznalý kámen. Kniha by se dala číst i na přeskáčku, informací, vjemů a spojitých kulturních nádob silně zakořeněných v přírodě je tam opravdu mnoho, někdy to ani člověk nestíhá zpracovat. Pak se vyjeví klidnější, stmelenější pasáž a zasáhne mě punctum. Obecně velmi oceňuji autorův vhled geologa a s jakou urputností a zaujetím se snaží přijít světu, nám, sahání na stromy, vnitřnímu životu i současnému umění na kloub.