Král Oidipús
Sofoklés
Divadelní program Národního divadla obsahuje kromě textu hry také stati o dramatikovi, o hře, mytologických námětech či inscenační historii hry na českých jevištích.Národní divadlo Praha, autor: Sofoklés, režie: Jan Frič, premiéra: 5. 12. 2019.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2019 , Národní divadlo (Praha)Originální název:
Οἰδίπους Τύραννος, -429
více info...
Přidat komentář
Díky ČV jsem se opět dostala k dílu, po kterém bych jinak nesáhla. Četlo se velice dobře, ale končí smutně. Určitě si ještě seženu další autorova díla, především Antigonu.
Kniha vybraná skrz čtenářskou výzvu, která mě i nadále přivádí k zajímavým titulům, jako je Oidipus - i navzdory svému stáří je jeho příběh stále aktuální.
-Nehodnotím, povinná četba ve škole.-
Musím uznat, že se to velice dobře četlo. Měla jsem překlad J. Pokorného, a nad písněmi sboru jsem málem plakala, jakožto básnířku mě onen úžasný jazyk dostal.
Teď, po přečtení, bych řekla, že první polovina je zbytečně rozvleklá. Celý smysl hry je rozuzlen až v poslední čtvrtině, a do té doby se to myslím moc dramatizovalo. Obecně se mi nezdá ta melodramatičnost.
Ale jinak pěkné dílo. Když jsem si četla úryvky z Iliady, jsem velmi ráda, že jsme za povinnou četbu dostali uloženého Oidipa vladaře.
Tak tomuto já říkám Tragédie!
Ano, Oidipús byl potrestán skutečně strašlivě, ale přiznejme si, že vcelku spravedlivě, vždyť přece zabil v prchlivosti několik lidí, včetně svého otce. Kdyby se držel zpátky, věštba by se nenaplnila! Kdyby...
Podle mne je to mistrovská tragédie o příčinách a následcích našich činů a o tom, že za následky neseme odpovědnost. A v tomto poselství je Oidipův příběh nadčasový.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Nesmrtelné klasiky antiky mi vždy unikaly, tak si je doplňuji až se zpožděním. Možná právě to trochu ubírá na efektu, který na mě díla mají. Když předem znáte jeden z nejkultovnějších zvratů literatury, přičemž celé dílo stojí právě na něm, tak to potom ztrácí punc. Oidipús se čte dobře, verš byl jednoduchý, děj přímočarý, stále si však myslím, že číst dramata nebude pro mě. Bez emocí od herců to není ono. O to více mě mrzí, že klasicky nastudovaných her je tak poskrovnu...
Jakožto dílo k maturitě, bych řekla že fajn volba. Hezky se to čte nebo popřípadě je hodně audio nahrávek, které máte poslechnuté například při uklízení :). Zároveň je to zajímavý děj.
Owww, toto je dobré. Moc dobré. Všichni známe slavného Oidipa, v tom má pravdu! Jen někteří z nás však četli tuto slavnou, přeslavnou hru. Několik let trvalo, než jsem se přesvědčil, že bych si mohl některá řecká dramata přečíst. Ještě delší dobu před tím jsem na to ani nepomyslel. Ale teď konečně!
A je to opravdu mistrné drama. A to kupodivu jak z pohledu pravidel řeckého dramatu, tak z pohledu moderního čtenáře. Mezi postavami existují vztahy, nejedná se o strnulou aischylovinu. Ne, je to dynamická hra, ve které se neustále něco děje, třebas na jednom místě. Navíc je ta hra strašně… napínavá? A to i když člověk moc dobře zná konec toho strašného příběhu. Když se Oidipus postupně dozvídá, že ač my ano, on sám sebe zkrátka nezná, člověk s ním zažívá dost napjaté, nepříjemné chvilky. Opravdu, jsem upřímně překvapen. Když jsem četl například takového Hamleta, měl jsem chuť umlátit se hlavou o stůl, zde ne. Hra je opravdu svěží, skvělá.
Jak už to u řeckých dramat bývá, nejslavnější čin Oidipův je již minulostí, je nám pouze slovně připomenut, blížíme se spíše ke konci Oidipova života. Konci, který je předurčen dávným proroctvím, respektive dvěma. A proroctví vyřknutému v Delfách nelze se vyhnout, není možné, aby se nenaplnilo. Jedině právě uvědomění si této nevyhnutelnosti by mohlo jeho naplnění zabránit – to by se člověk totiž musel zabít.
Co si sem dovolím připsat jako zajímavost, dál už to tu nebudu natahovat: Je hrozně zvláštní, když hned v první sloce jmenuje Oidipus zakladatele Théb, Kadma, přičemž sbor na konci svého zpěvu o pár stran dál vzývá Dionýsa. Je pěkné, jak obě tato jména zůstala s Thébami sžitá a zároveň je tragické jaký vztah mezi těmi jmény je. Dionýsos vyhnal zakladatele města Kadma z jeho vlastního města, když zakládal kult, mimoto zabil jeho vnuka a vyhnal rovněž jeho dceru. A mimochodem, Kadmus je Dionýsův dědeček, to je taky dobrý. Myslím, že tento vedlejší příběh je dost směrodatný, vzhledem ke hře Oidipus král, pokud jde o rodinné vztahy antického Řecka…
Bezprostřední reakce po dočtení: Týjo, Aristotelés nekecá. Tohle je boží!
Učesanější reakce: „Oidipús“ mě jako jediná řecká truchlohra vysloveně nadchnul a (v dobrém smyslu) zničil. Je to Tragédie.
Uvědomuji si, že v mém hodnocení hraje enormní roli překlad – totiž ten od Jaroslava Pokorného. Všechny ostatní antické hry jsem četla v převodech klasických filologů, kteří dbali o přesnou adaptaci veršových schémat, ale výsledky byly jaksi toporné. Pokorný přebásnil Sofokla jako umělec umělce. Zrýmoval písně chóru a udělal z nich sugestivní, nádhernou lyriku; doplnil vykřičníky a zámlky; nechal postavy promlouvat přirozeně a lidsky. Skutečnost, že nedeklamují věty typu „Aj, běda, jsemť juž vražděn!“, výrazně napomáhá věřit jim jejich šok, strach, bol. A jelikož Sofokla si prý jeho současníci oblíbili i proto, že se přiblížil mluvené řečtině, je snad Pokorného překlad paradoxně věrnější – tedy co do účinku na diváka/čtenáře.
/mor v Thébách/
„Země je sirá. Siré jsou klíny.
Křik rodiček láme se v píseň hran.
Jak houf tažných ptáků, jak bezmezný, širý
ohnivý uragan
duše za duší letí
smrti do černých bran.“
Oidipovu tragičnost podtrhuje dobrotivost hrdiny – jeho vztah ke své ženě (byť o generaci starší) a k dcerkám je na starořecké poměry nezvykle láskyplný. I proto pak tíha osudu vysloveně drtí na prach jeho i nás. Nechybí ani gradace, jak postupně narůstá počet postav vědoucích, kdo je vrah, až konečně dochází na samého Oidipa. (Ostatně Iókastino mlčení ve chvíli, kdy pochopila, je mistrovské.) Všechno násilí se sice odehrává mimo scénu, jak káže zvyk, a dozvídáme se o něm jen prostřednictvím komentáře, ale síla a názornost popisu to vynahrazuje: „Krvavé zornice / mu tekly po tvářích.“ I Eurípidova „Médeia“ (smrt Glauky a Kreónta) nebo Sofoklova „Élektrá“ (údajná smrt Oresta na závodech vozatajů) mají taková sugestivní místa, nicméně „Oidipús“ je překonává. Zážitek.
Ač je to trochu morbidní, dávám přednost tragédiím před komediím - mám prostě ráda, když hlavní postavy trpí. V této knize se mi moc líbil jazyk, jakým je psaná. Děj má spád, postavy jsou propracované, a téma neodvratnosti osudu je pojaté na jedničku. Jednu hvězdu přece jen ubírám, protože mi některé jednání přišlo nelogické - na jednu stranu chtějí postavy zvrátit zlou sudbu, na druhou stranu vždy vloží svou víru v někoho jiného místo toho, aby sami jednali. 4/5
Knihu samotnou nejde považovat za nic jiného než zajímavý výchozí materiál, jehož myšlenky a témata s námi souzní dodnes. Prostě není dost strhující ani zábavná. Čte se ale mnohem líp než Shakespeare a určitě bych se rád podíval na divadelní/filmové zpracování.
Pro Oidipa mám slabost. Už jen proto, že se přežil tolik století a stále stojí za to ho "oprašovat" v nových formách. Kdo by si pomyslel, že po něm sáhnou i autoři rockových a metalových oper v pražské Rockopeře? Velice krátké dílo, do něhož se vešlo vše, co od antické tragédie můžete očekávat.
Tahle divadelní hra by se dala nazvat dvěma slovy: Zmatené hádání, nic jiného v tom nehledejte. Přesto dávám dvě hvězdičky za svižnost a za Kreona.
Upřímně musím říct, že jsem nečekala, že by mě něco takového mohlo zaujmout... Ale stalo se. Krásně a svižně se to čte, ráda zajdu do divadla.
Na mé cestě čtení klasické/maturitní četby je toto dílo velice vysoko, přesto, že je ze všech nejstarší.
Král Oidipus byl v minulých časech považován za dokonalou tragédii a mě je hned jasné proč. Jedné rodině bylo věštbou předurčeno, jaké "zlo" na ni čeká, ale jak už to v řecké mytologii bývá, osudu nelze uniknout. Oidipus tak skutečně spáchá všechno, k čemu byl předurčen a formou dialogů se postupně dozvídá pravdu, což vede až k jeho oslepení. Svým způsobem je tak dílo jakousi detektivkou, kdy my jakožto čtenáři/diváci víme, kdo je pachatelem, ale on sám k tomu musí teprve dojít. "Králi Oidipe, byl jsi usvědčen z vraždy!"
Opět dokonalé!️ Za mě tedy píše Sofoklés lépe než Shakespeare, i když ten také není k zahození️️️️️
(SPOILER)
Na začátek je asi nutné říct, že nebýt povinné četby, tak bych si tuto knihu na devadesát devět procent sama od sebe nepřečetla. Ne že by tento žánr nebyl můj šálek kávy, ale tato kniha je celá vlastně postavená na tom, že je o náboženství, věštbách a osudu, na který já nevěřím. Takže pro mě to bylo takové nereálné, o to víc mi to přišlo nezajímavé. A celá kniha byla taková depresivní a v podstatě ničím mě nenadchla.
Na zápletku přišlo v té chvíli, kdy Oidipus kvůli moru, který je postihl, chtěl sehnat vraha, který zabil krále Laia, protože ten mor měl být seslán kvůli vrahovi, který zabil krále Laia. Takže Oidipus okamžitě proklel toho, kdo ho zabil, i když sám netušil, kdo to je, a začal po něm pátrat. Ze začátku mi Oidipus připadal lítostivý a zoufalý, nevěděl, co má dělat pro to, aby obyvatelé netrpěli a aby našel vraha. Ale i přesto měl pořád naději, nevzdával se a měl odhodlání bojovat, byl ale i trochu sobecký. Když se objevil Teiresias, tak jsem samozřejmě nechápala, a ani jsem nemohla chápat, proč nechce Oidipovi nic říct, ke konci už to samozřejmě dávalo smysl. Ale v tom momentě jsem byla naštvaná na Teiresia, protože jsem chtěla, ať Oidipovi řekne, co ví. Ta jejich hádka byla zajímavě a zvláštně napsaná a tím, jakým stylem to bylo napsané a jak to bylo ve verších, mi to připadalo až vtipné. Jak se hádka vyhrotila a Teiresias mu řekl, že je vrah on sám, tak jsem to opět nechápala, ale na konci je to ovšem všechno jasné. Proto mi trochu vadilo, že už na konci Oidipus ani nemluvil s Teiresiem, ani se tam už neobjevil. V té hádce se ale celkem dost uráželi. Tu knihu nejde chápat přibližně do té doby, kdy Oidipus začne pochybovat o tom, jestli to opravdu neudělal on. Potom to všechno začíná dávat smysl. Kreon mi přišel takový celkem hodný a bylo smutné, že se s Oidipem hádali, ta hádka mi přišla zbytečná. Vadilo mi, že Oidipus svého přítele hned tak zle obvinil, i když si tím obviněním vůbec nemohl být jistý. K tomu se hodil citát, který byl v knize: ,,Soudíš-li zbrkle, často přestřelíš." Nerozuměla jsem tomu, proč jednal tak extremisticky. Chtěl Kreonta zabít - to mi přišlo úplně absurdní. Ještě před pár chvílemi byli přece přátelé. Navíc měl Kreon pravdu - Oidipus opravdu ztratil rozum. V této chvíli se mi Oidipus znechutil. Než Oidipus začal vyprávět tu historku s tím, že někoho tedy zabil, mi nedávalo smysl to, proč by si nepamatoval, že Laia zabil. Asi v polovině knihy mě napadlo, jestli to Oidipus všechno neví a jen lže. Ale ani tak to nebylo, pořád to bylo celé záhadné (do chvíle, kdy se začal Oidipus bavit s Iokasté a celé mu to došlo, ale moc se mu nechtělo tomu věřit). Vůbec v tomhle momentu ale nebyla žádná "akce", nebyl nijak překvapený, byl jenom takový nejistý - jen se ptal a tak klidně Iokasté oznámil, že tou kletbou proklel sám sebe a prostě z tohoto momentu nebyl žádný "zvrat", jen taková holá věta, což mě zklamalo. Oidipus zničehonic uvěřil tomu, že to byl on, tak lehce to přijal, i když předtím byl extrémně neoblomný a naštval se kvůli tomu na Kreonta atd... Byla jsem ale překvapená z toho, jak to je - protože jsem si nejdřív myslela, že ten, kdo zabil Laia měl záměr ho zabít, že to byl prostě jeho cíl. Ale bylo to úplně naopak... tím pádem - Oidipus ho sice zabil, ale kdyby věděl, že to je Laios, tak by to zřejmě neudělal. No, a jak už jsem několikrát zmínila, když Oidipus vyprávěl to, co udělal, tak všechno začalo dávat smysl. Ale proč to musel být zrovna jeho osud...? Za co si to zasloužil...? Vlastně to nebyla úplně jeho chyba, ale rozhodně neměl nikdy nikoho zabíjet... A prostě nerozumím tomu, jak svého syna mohla Iokasté a Laios pohodit někde v lese a ublížit mu... Jen kvůli věštbě. Iokasté a Oidipus byli ale i potom, na co Oidipus přišel, hrozně naivní - pořád říkali, že Oidipův otec byl Polybos a nevěřili tomu, že jeho otcem byl Laios, že ho opravdu zabil a věštba se vyplnila... Nechápala jsem, že tohle si prostě neuvědomili, nebo proč tomu nevěří, i když je to tak jasné. Líbilo se mi, jak Iokasté řekla Oidipovi, ať žije, jak nejlépe umí, jenže nechápu, že byla tak zaslepená a neuvědomila si to, když už jednou někdo tvrdil Polybovi a Meropé, že Oidipus není jejich pravý syn. Proto jsem byla fakt ráda za to, když jim posel otevřel konečně oči a konečně jim to došlo. Tahle část pro mě taky nebyl žádný zvrat, jelikož mi to bylo jasné už předtím. Jediné, co se v tomto místě dá považovat za zvrat, je to, že jim to došlo a že jim ten posel otevřel oči. Pak jsem přemýšlela o tom, že Iokasté vše ví, ale tuto teorii jsem pak zavrhla, Iokasté byla prostě jen hodně naivní. Byla jsem ráda, jak Oidipus říkal, že je tím, kým se narodil a chce znát svůj rod, ale proč tu pravdu pořád nějak nepřijal? Celkově mi Oidipa bylo líto, ale vyhrožoval některým lidem smrtí a neměl nikdy nikoho zabíjet, může si za to sám. I když nevěděl, že ten, koho zabil, byl Laios, tohle ho prostě neomlouvá. I Iokasté mi bylo na konci líto, ale ona chtěla, aby zabili její vlastní dítě... Když se Oidipus zmrzačil, přišlo mi to až nechutné. Oidipus mockrát obviňoval jiné lidi než sám sebe. Ani se neomluvil Kreontovi za vše, co mu řekl a za co ho obvinil. A Oidipovy děti, chudáci, za nic nemohly...
Celá kniha byla hodně depresivní... (jak jinak, když je to tragédie...). Jazyk byl celkem moderní, ne zastaralý. V mém vydání byly pravopisné chyby a jednou dokonce bylo napsané Iokasté s J. Zápletka mi nepřišla zajímavá a absolutně jsem nechápala chování většiny postav (proto je tady hodně slov jako ,,nechápala jsem..." apod. Tato kniha mě prostě zklamala a už bych si ji znovu nepřečetla :(.
Jedno ze základních děl antického drama... Kniha skvělá, osobně jsem si antiku docela oblíbila, avšak Oidipus mi připadá docela nahlouplý, když mu tak dlouho nedochází, že se věštba naplnila
Král Oidipús je nesmrtelnou tragédií, jež po tisíce let inspiruje stále nové tvůrce a myslitele. Už kvůli této její hodnotě by ji měl každý znát.
"V tragickém díle vnímám osud vždy lépe v podobě logiky a přirozenosti. Oidipův osud je předem ohlášen. Je nadpřirozeně rozhodnuto, že se dopustí vraždy a incestu. Drama se usilovně snaží předvést logický systém, který od dedukce k dedukci dovrší hrdinovo neštěstí. Prostě oznámit tento neobvyklý osud není vůbec strašlivé, protože je to nepravděpodobné. Ukáže-li se nám však nezbytnost v rámci každodenního života, v rámci společnosti, státu, důvěrně známých emocí, pak je hrůza stvrzena. V této vzpouře, jež otřásá člověkem a dává mu prohlásit: "To není možné," je již obsažena beznadějná jistota, že "to" je možné."
- Albert Camus: Mýtus o Sisyfovi
Štítky knihy
antika divadelní hry antická literatura tragédie rozhlasové zpracování lidské pády dramataAutorovy další knížky
| 1968 |  Antigona |
| 1950 | Oidipús vladař |
| 1975 |  Tragédie |
| 2009 | Antigoné / Élektrá |
| 1942 | Elektra |
Obsah není tak špatný, ale četl jsem to co mi padalo ihned z hlavy... Kdybych se nedíval na videa s rozborem, vůbec nevím o čem to je