Krasosmutnění
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/63999/bmid_krasosmutneni-fCB-63999.jpg
4
178
178
Stejně jako Postřižiny je i Krasosmutnění návratem do dětství, do světa viděného očima chlapce se školní brašnou na zádech, do světa, jehož obzor se již trochu rozšířil. 22-057-79
Přidat komentář
Krasosmutnění je povídková verze Městečka, kde se zastavil čas; některá vyprávění se trochu odlišují nebo jsou jinak vypointované - a Hrabal je velmistr pointy!, v každém případě však v sobě nesou tu nezaměnitelnou hrabalovskou "živočišnou lyriku", o kterou je myslím ochudily Menzelovy filmové adaptace, proto doporučuju číst: představovat si a snít sám s vlastní fantazií
mile mne zasáhla povídka Veřejné osvětlení, cítím se v ní jako doma
Hrabalovy vzpomínky na dětství, na maminku, tatínka, strýce Pepina a ostatní postavičky z pivovaru a městečka. Hrabal nádherným jazykem a poetickým stylem popsat atmosféru první republiky a okupaci a život místních obyvatel. Povídky pomalu plynou jako voda v Labi a na čtenáře dýchne to krásné kouzlo života. Komu se líbily Postřižiny, tak je ideální navázat na jeho pokračování těmito skvělými povídkami.
Pokračování Postřižin v "pábiteském" duchu. Hrabal nás svým lehkým tónem vypravování provede dětstvím v pivovaru, které přináší jednu neobvyklou vzpomínku za druhou. Z pozice pozorovatele jsou vykreslené příhody a osudy lidí, které jsou až poetické.
Takový krásný oddech pro duši. Ani jsem před četbou netušil, že jde vlastně o pokračování Postřižin. Jako když člověk čte báseň, tak krásně se linou slova, vyprávění i popisy.
Hrabalova poetika je blízká mojí duši. Příběhy vyprávěné s lehkostí a určitou melancholií. Úchvatný způsob vyprávění, obohacující záležitost.
Nebýt Alef, jaksi bych tuto úžasnou knihu pominul. A to jsem si myslel, že od B.Hrabala znám vše. Moc děkuji Radko ! Krásně jsem si pokrasosmutnil.
Ale pořád mi vrtalo hlavou, kdepak jsem něco podobného četl. Trvalo to chvíli, ale "osvítil" mě stejně geniální Karel Poláček. Oba pánové měli hodně společného. Se svým školním prospěchem se nemohli chlubit. Lépe na tom byl pan Poláček. Ten byl pouze z gymnázia v Rychnově nad Kněžnou vyloučen "pro vzdorovité chování a špatný prospěch. Pan otec to nějak zařídil a nezdárný syn dokončil svá středoškolská studia až v r.1912 maturitou na gymnáziu v Praze, Truhlářské ul. To Bohoušek Hrabalů několikrát propadl, v Nymburce.
Ale jací to byli spisovatelé !
Kdo měl v životě to štěstí, tak pobyl v "městečku, kde se zastavil čas". První jmenovaný napsal (mimo jiné své knihy) kouzelný příběh pěti kluků, kteří se setkávají v městečku s množstvím nezapomenutelných postaviček . Druhý vytvořil "pábitele" - strýce Pepina ! Ale vzpomeňme si, kolik jiných podobných lidiček je v jeho dalších knihách.
Při četbě této knihy jsem se nejvíce bavil u demontáží motocyklu Orion, který měl plno závad a průzkumu nového automobilu, který byl (sakriš jak je to možné) bez závad. Dva bratři - rozvážný Francin a milovník života, uřvaný Pepin, se smiřují právě u tohoto technického zázraku. Ale tomu předcházel úprk většiny mužské populace od Francina, který chtěl pouze na chvilku podržet kontramatičku, aby dlátkem mohl zapracovat....
A pánové mi připomenuli, že i já měl to štěstí a prožil svá dětská léta v takovém městečku. I zde byl místní blázínek. Jmenoval se Josef Popp.
U nás kluků to byl Pepík Popů. Neurčitého věku, místo řeči pouze vydával neurčité zvuky. Ale byl velice hodný. Nedovedl jsem si představit pohřeb, kde by na konci průvodu nekráčel důstojně v úhledném černém oblečení s černým kloboukem a to jen proto, aby se i on rozloučil s nebožtíkem.
Ovšem jeho vrcholné vystoupení bylo každý rok 30.dubna:
Pro potentáty se postavila na náměstí tribuna, před kterou již stál Pepík. Byl připraven. Kluci řvali: "Pepíku, projev !" On důstojně vyšel nahoru a bez mikrofonu, hlasitě a zřetelně začal "řečnit". Někdo mu nerozuměl, my ano ! I teď vím, co nám sděloval... (I místní policajti to tolerovali, věděli své.)
To... byla... pro mě - - - zvláštní kniha.
Z počátku mi přišla nějak netypicky Hrabalovská, až jsem si na základě toho dávkoval každý den max. 2 povídky. Posléze se už vše rozeběhlo tak jako vždy a ke konci musím říci, že se jedná pro mě o jednu z nejhezčích Hrabalovských knih. Především pak silou detailu - - - fascinuje mě, jak dokáže Hrabal psát, mimochodem, jen tak o šumění stromů, o ptácích - o tom jak do noci ozývá se houkání a člověk, tedy já (sic!) pak zcela automaticky do toho vkládá si své, vzdálené půlnoční houkání projíždějícího vlaku rozléhající se mezi paneláky Boleslavě Mladé (a nelze si nevzpomenout na Prousta, že?), nebo ty letmé okamžiky, těžko zachytitelného štěstí a nekonečnosti, letních večerů, kdy sedí celá rodina po žranici okolo stolu venku a hlasitě se baví do noci a vedle problikává hasnoucí oheň a všichni se směji a nad námi s obdivem a úctou blikají hvězdy a přelétávají netopýři a ze smíchu a hlasitého halasu je zadumané, pokorné ticho. Tak to mě na Hrabalovi moc baví a také to, jak dokáže dějům zcela všedním zavdat mystiku téměř biblickou, svátosti plnou, protnout třebas obyčejné pití piva s křtem a provoláváním proroků. Ovšem pozor, zároveň to dokáže i obraceně a z dějů těch mystických a svatých tímto snímá jejich kouzlo a navrací je zpět mezi život, život žitých lidí.
Tak to vše mě baví - - -
A toť má poklona pro páně Hrabala.
... Paní Buriánková ukázala nožem na okénko. Povedenej tatínek, řekla.
Že? zaradoval se chlapec plnými ústy knedlíků s vajíčky, kdyby tatínek nebyl tak nemocnej na prsa, tak by byl ještě povedenější, tak jak bejval dřív. To kolikrát, aby mamince udělal radost, tak i s trumpetou přivedl domů dvě krásný slečny.
... To jsem rád, povídám, ale, pane Rybín, to máte toho beránka jen tak, pro obveselení?
Ale kdepak, chlapče, je na jatkách ve službě, víš ty, kolik ovcí podřízneme za tejden? Stovky, někdy tisíce. A ovce musejí bejt před porážkou v kotcích, aby se vyčistily, a jsou tak zesláblý steskem, že to dá práci přihnat je na porážku. A tak pustíme beránka s rolničkou, on jde od jednoho kotce ke druhýmu, jak potřebujeme, a jak vesele cinká, tak ovečky vstávají a jdou za ním, a on nám je přivede rovnou pod nůž. A pokaždý dostane krajíc chleba, posolenej solí. To rád. A to je odměna za jeho službu. Rozumíš, chlapče?
Nerozumím, pane Rybín, povídám, ale až vyrostu, tak porozumím.
100 % (zatím jen 97 hodnotících s průměrem 87 %). Skvělé čtenářské zážitky, ale je mi jasné, že ne všichni se na Hrabalovo krásně smutné a někdy dost nemilosrdné pábení dokážou naladit.
Povídky Krasosmutnění (1979) jsou variantou a variací na titul Městečko, kde se zastavil čas (1973) zejména z důvodu nabídnout nakladatelství publikovatelnou verzi (autocenzura odstranila pro tehdejší dobu nevhodný pohled na 50. léta).
Bohumil Hrabal vzpomíná na dětství a dětským pohledem popisuje život: otce, matku, strýce Pepina i na maloměstské figurky. Období končící nacistickou okupací a osvobozením Rudé armády (jediný strýc Pepin se vyrovná Rusům v tanci kozáčka) je ztracené v hlubině času a tato ztráta je vykompenzována dětským pohledem, který ji dělá idylickou.
Mému srdci jsou nejbližší povídky Rozdělený byt o dvojici koček v pivovaru, Škodovka 430 o tatínkově touze v sobotu montovat a Krásná řeznice, která řeší následky hodinového montování motocyklu Orion.
Milá kniha, ale musím přiznat, že mě nijak neuchvátila. Těžce jsem se k ní vracela, až konec mě strhnul. Asi jsem nebyla naladěná na příjemné smutnění. Každopádně je krásné kouknout se na svět dětskýma očima, vypadá to, jako by všichni dospělí byli trochu blázni :) Oceňuji pošetilost postav, která mě velice oslovila a umožnila mi si knihu užít.
Moc pěkná kniha povídek od Bohumila Hrabala.Hlavně ta o mořské panně a panu Rambouskovi se povedly nejvíc.
Hrabal je mistr slova a naladí vás přesně tak, jak má v úmyslu - "krasosmutníte" společně s ním. Tuhle knihu jsem četla už dávno, ale je to nezapomenutelný zážitek, Hrabal dokáže probudit jakési skryté poetično v člověku, tak, jak to povětšinou umí jen básně - a to se v tomhle případě jedná o prózu!
Smutek, když něco končí, ale snaha vidět to krásné, uchovat si to paměti, to mi přijde, že byla hlavní motivace k napsaní tohoto "pábení" od B. Hrabala.
Kniha povídek Krasosmutnění je střední částí vzpomínkové trilogie Městečko u vody, která postupně vycházela v období let 1976- 1981 a je to v podstatě varianta Městečka, kde se zastavil čas, které vyšlo v r.1978 v exilu. Patří k těm knihám, které Hrabal rozšířil, obohatil o nové motivy a nové postavy a upravil do podoby stravitelné pro cenzuru. Navazuje na Postřižiny a pokračuje ve vzpomínkách na období, kdy odrostl dětským kalhotám až po konec války, na dobu prožitou v nymburském pivovaru.
Některé z motivů téhle knihy se objevily i ve známém filmovém zpracování – v Menzelových Postřižinách. O rok později bylo Krasosmutnění také zfilmováno samostatně Magdalenou Příhodovu pod názvem "Mořská panna". Tohle jsem neviděl, kvalitu neposoudím. Ke knize ale mám výhrady - v porovnání s jeho dřívějšími povídkami se mi zda tak nějak mdlá, jako by to už ani nebyl Hrabal. Neposoudím, jestli je to dáno snahou o uspokojení cenzury, nebo poklesem tvůrčí invence, nebo snad mým dočasným přehrabalováním… Hrabalovy povídky vzniklé na začátku 70. let se dají považovat za snad nejlepší, věci z Postřižin, Něžného barbara a Obsluhoval jsem angl. krále kolovaly už zhruba od poloviny těch let v samizdatu a přestože jsem jich pár na stroji nadatloval, osobně mám nejraději starší „pábitelské kousky“, Krasosmutnění mne spíš rozesmutnilo než potěšilo.
Část díla
Altánek z proutí
Armagedon
Čtvereční centimetr za šedesát korun
1979
Hudebníci ze Šumavy
Jetel růžák
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 | Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Chtěl bych zas jednou vidět.
Tehdejší slunce,tehdejší mraky,chtěl bych zas jednou vidět,sebe a tebe taky.
Chtěl bych zas jednou vědět,když ještě všechno bylo před náma.
Polapit zakletý čas.Vysvobodit mušku chycenou v pavoučí síti.To já jsem ten pavouk.Ta muška v síti je vzpomínkou.
Chodit smrákajícím městečkem,potkávat třebas p.Rambouska jak rozsvěcuje lucerny plynové.Věděl jsem,že až jednou ráno,až půjdu do školy,až jednou v poledne,až půjdu ze školy a ještě budou svítit všechny plynové lucerny v našem městečku,že pan Rambousek v noci nad ránem umřel.To je to pábitelství,to je ten um.Velké dobrodružství dospívání.Při jednom nočním pokoukání na tělo něžného pohlaví.To bylo posvícení,v rozkroku,v rozkvětu.To je to umění.To život napsat umí.Tolik lidí,tolik příběhů.Žárlivá řeznice Majerová,kterak se dala na pití a co z tého vzešlo,po akci strýce Pepina a tatínka jakožto zachránci cti a slávy.Barvitě vylíčeno,nenapodobitelně Hrabalovsky podchyceno.Kdo někdy přičichnul k omamným vůním a textům Bohumilovým,nebude zklamán.
Pak už nikdy na to nezapomene a navždy viděti bude černé na bílém.
Rakouské voják zase slavně vítězil !
Chtěl bych zas jednou vidět ty starý časy.
Já vím,že to nejde.Já vím.