Strach moudrého muže
Patrick Rothfuss
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/326110/bmid_strach-moudreho-muze-0xw-326110.jpg
5
973
973
Kronika Královraha / Príbeh kráľovraha série
< 2. díl
Kvothe opouští Univerzitu a vydává se do vzdáleného Vintasu, kde se velmi rychle zaplétá do spletitých sítí místní dvorské politiky. Ve snaze zavděčit se mocnému šlechtici odkrývá pokus o vraždu, dostává se do sporu s nebezpečným arkanikem a po stopách skupiny žoldnéřů vyjíždí do divočiny, aby zjistil, kdo přepadává poutníky na Králově cestě. Při tom všem samozřejmě nezapomíná ani na hledání odpovědí, jež by mu umožnily pomstít vraždu svých rodičů. Tím však jeho četná dobrodružství nekončí, nebyl by to Kvothe, aby se nezapletl s ženou, tentokrát s okouzlující Felurian, které žádný muž neodolal, aniž by za to nezaplatil životem… Pod jejím vedením se Kvothe dozvídá mnohem víc nejen o ženách, ale i o pravé povaze magie. A přitom podniká další kroky na dlouhé cestě za osudem hrdiny, aby se posléze naučil, jak nesmírně obtížné bývá, když se člověk stane všem známou legendou ještě za svého života.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2013 , Argo , TritonOriginální název:
The Wise Man's Fear, 2011
více info...
Přidat komentář
Jsem otrávený. Ano. Jelikož ve chvíli, kdy tento komentář vzniká, je to již takřka devět let od vydání této knihy. Hanba tomu skvělému zloduchovi, jež stále trestuhodně nedokončil své veledílo. Lepší vyprávění byste hledali opravdu nesnadno.
Vzhledem k úrovni toho, jak otrávený jsem Rothfussem, jako člověkem, ne jako autorem, ale jako člověkem, se musím přiklonit k velice specifické skupině frustrovaných lidí, která vidí druhý díl jako silné autorské selhání. Sám fantasy už moc nečtu, ale určitě nejsem jediný, kdo spatřil potenciál a kvality 'Jména větru'. Už tehdy jsem si všímal určité infantility a sebezahleděnosti jeho textu, ale nechával jsem to proplouvat, protože to Pat dobře kompenzoval vším ostatním. Při čtení jsem to fakt považoval za jednu z nejlepších žánrovek za řadu let... od druhého dílu mě odrazoval jednak hlavně rozsah a pak taky fakt, že jsem s Patem Rothfussem viděl opravdu neuvěřitelný množství rozhovorů, Q&A, ohledně toho, jak je na tom s vydáním třetí knihy a tedy i celkově fakt, že po dočtení bych musel čekat na třetí díl tak jako tak, takže proč spěchat, duh? Snažil jsem se pochopit, proč je psaní třetího dílu na bodě mrazu prakticky dekádu, a tak jsem místo čtení druhého dílu zpracoval Rothfussův psychologický profil, jakožto nejvíc stagnujícího "aktivního" spisovatele naší doby (i mrtví publikují více)... a když jsem se už trochu víc otráven jeho způsoby, konečně dostal k jeho 'Strachu moudrého muže', zodpovědělo mi to spoustu otázek. Že Rothfuss vyhrál prvním dílem v loterii. Že si hodil pořádnej kmen pod nohy tím, jak nešikovně zpracoval druhý díl. A že právě proto si asi teď dekádu kroutí plnovous a neví s tím, jak uzavřít třetí díl, protože tam toho musí nacpat hodně, jelikož na tisíci stranách své druhé knihy není vlastně skoro nic. Slovo, které v angličtině spousa negativních čtenářů ve svých recenzích používala bylo: pointless - a to knihu vystihuje. Myslím si, že jeho um leží v něčem, co bych nazval "edgy pohádky pro děti" (koneckonců 'The Thing Beneath the Bed' je asi jediná věc mimo prvního dílu Kroniky královraha, co se mi líbila a tu rovněž publikoval víc jak dekádu zpátky). Víceméně, když se nad tím zamyslíte, Rothfuss udělá radši i sidequely, jako 'Hudbu ticha', což působí jako jedna do novely roztažená kapitola, aby si koupil další čas a pořád se hřál v pozornosti, než aby uzavřel slíbenou trilogii, "co už má vlastně napsanou patnáct let, ale jen potřebuje edit a doladit". ____ "Kdybychom čekali, než budeme připraveni, čekali bychom do konce života" a Pat čeká, sedí na twitchi se sluchátkama a mele u čaje o nesmrtelnosti chrousta, poker face, zatímco se potí od hlavy až k patě. (*Poznámka ke knize: osobně by mě zajímalo jaký Rothfuss sleduje porno). Samozřejmě, když to čtete, není to nic špatnýho-špatnýho 'Strach moudrého muže' nese spoustu skvělých segmentů a her se slovy, ale problém je, že nic nikam nijak neposouvá (a to jsem člověk, co nesnese psaní podle učebnice, ale neviděl jsem takhle dlouhou knihu, co by dokázala být tak bezobsažná). Pat sám sebe rád a hodně poslouchá, jak je chytrej a jak to má vše dobře promyšlený a jak tohle v prvním a druhým díle pochopíte až přečtete třetí... a tak čekáte, že to chvástání bude opodstatněný, ale přijde mi, že je to tisíc stran o ničem, snaží se to "být", ale zároveň "není". U prvního dílu se mi líbilo, že některé kapitoly byly vážně vypointované téměř k dokonalosti a mělo to šmrnc a bavilo to, neposouvalo se to hodně, ale šlo to určitým směrem. Druhý díl už jen opravdu dokazuje, že 'Jméno větru' bylo skutečný one hit wonder. A je i otravný sledovat Rothfusse, který o všech teoriích a perspektivách žvaní, žvaní o tom, co nemusí, jak nikomu nic nedluží, všechen ten čas, co tráví kecáním o knize, o tom jak na ní pracuje, proč není hotová, jak ho otravuje, že se na ni lidi ptají... prostě si honí triko nad tím, jak každej očekává publikaci jeho majstrdíla, přičemž mi přijde ironií, že už dvojka padá na hubu. Je to vlastně hrozně komický, když nad tím přemýšlím. Vzpomínám si na video Paula Austera, kde radil spisovatelům "loose ego" (zbavit se ega), myslím, že tohle je přesně ukázková definice téhle rady, protože Rothfuss je ten typ, co zjistíte, jak mu pod povrchem bují hlavně tohle obrovský ego, ego nepříjemné konzistence, vychcanosti, toho, jakým způsobem už na začátku položené otázky začne obšírně odpovídat "Víte, to co říkáte, je hezký, ale nechte mě vysvětlit, proč mám pravdu já...". Je tu veliká skupina fanoušků, co zbožňují první díl tak, že i kdyby Rothfussův druhý díl byl něco na úrovni leporela, složenýho z listů od kedlubny, odkývali by mu to jako geniální, ale to už je úděl, když napíšete, byť jen jednu, opravdu dobrou knihu, co si najde čtenářskou obec... Tisíc stran skvěle napsaného ničeho. Dobrá práce, Pate. Co takhle přijmout to a na znamení porážky si oholit vousy i hlavu a začít psát tu porno fikci o svým životě, ke které tak tíhneš: The Wise Man's Gear.
Kvothe je podobně fascinující postava jako Huckleberry Finn. Druhá část Kroniky Královraha posiluje motivy putování i hrdinovu cestu k dospělosti. Poutavě, s humorem, sebeironií i napětím. Rozsah vůbec není na škodu, protože autor bez pochyby patří k vynikajícím vypravěčům. Osobně bych decentní zkrácení uvítal jen v pasáži věnované Felurian. Jinak se ovšem skláním, a děkuji za strhující zážitek. Snad se v dohledné době konečně dočkáme i důstojného završení Kvothových osudů.
Dost dobré počteníčko. Sice k některým pasážím jsem měl drobné výhrady, ale jinak zajímavá a určitým způsobem i poučná kniha, která mě bavila a celkem chytla - něco mě stále nutilo ke čtení a byl jsem zvědavý co bude dál. Někdy je autorův styl psaní opravdu velmi poetický a je to dobře zpracované. Úplně 5 hvězd to není, ale 4,8 zcela určitě. Jen mi velmi leží na srdci, že není další díl. Ach jo. Než ho vydá tak už polovinu věcí zapomenu...ale už to bude venku určitě se k tomu vrátím abych věděl proč je Kvothe živ z minulosti a jen pasivně čeká až si pro něj příjde zubatá.
Podľa mňa nebola tak dobrá ako jednotka, najmä pasáže mimo univerzity boli niekedy veľmi zdĺhavé, ale ja jednoducho mám rada autorov štýl písania a tiež samotný príbeh Kvotheho ma pohltil :)
Laťka nastavená prvním dílem možná nebyla zdolaná, zcela jistě se ale nebezpečně zakymácela. Prožívat příběh spolu s protagonistou je pořád stejně zábavné, netradiční systém magie je ještě o něco více okouzlující. Jen škoda, že autor nedokázal potlačit svou grafomanii v druhé části knihy, obzvláště u snové pasáže o erotickém zasvěcování jsem měl neodbytný pocit, že jde o autorovy neuskutečněné fantazie, jejichž znalost ničemu neslouží.
Dlouho jsem nevěděla, co si mám myslet. Je to hutný příběh, sytý. Občas jsem si musela dát pauzu a chvíli trávit. Teď po dočtení můžu s klidem říct, že je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Možná i ta nejlepší. Naprosto mi přirostla k srdci.
Tak propracovaný svět, kultury, jazyky. Co teprve popsání ''magie'', alaru, sygaldrie, jmenování.. až vám připadá, že je to vše naprosto normální a logické.
O postavách snad nemá ani cenu psát, nejlepší bude, když je poznáte samy.
Tenhle příběh doporučuji všem, jediný problém je, že skončí.
Bude mi chybět jako starý přítel.
Dojmy z tohoto dílů mám poněkud smíšené. Osobně mě zaujala až druhá polovina knihy, konkrétně kdy se Kvothe vydal za vintským králem. Tam to již bylo zajímavé i velmi napínavé. Jelikož popis jeho života na univerzitě je tak nějak stále stejný - chvíli dobré chvíli špatné.
Způsob vyprávění je stejně skvělý jako předtím. Avšak na můj vkus tam bylo dost pasáží, které byly o ničem. Samozřejmě většinou když se snažil něco vysvětlit nebo popsat. Ale ani tady to nenudí. Kniha se čte skvěle. Opravdu skvěle. Za mě velký palec nahoru autorovi i překladateli, protože to je bomba.
Myslím, že na to, kolik stránek kniha má, jsme se v ději skoro neposunuli. Alespoň to na mě tak působí. Navíc kniha je už dost stará a další díl stále není. Což mě bohužel nutí na to pohlížet trochu negativně, jelikož mě zajímá důvod, proč se z ambiciózního mladíka stal vyhořelý hostinský. A zatím to vypadá, že se to nedozvím.
Jedno z nevětších mínusů vidím v Denně. Zpočátku to působilo velmi tajemně, zajímavě, teď mi to leze krkem. Je to pořád stejné. Setkají se, užívají si společný čas a ona potom zmizí, aniž by kolikrát řekla bů. Poté na sebe zase narazí a opět, jako by neuplynula kdoví jak dlouhá doba, si povídají jak zamilovaní, načež zase zmizí.
I přesto všechno se to prostě čte dobře. To klidně zopakuji milionkrát, protože je to pravda. Autor svět vymyslel dobře, má ho propracovaný, Kvothe není hrdina co zdolá bez problémů všechny překážky, ani chudák co má prostě jen štěstí. Pokud to autor někdy dopíše, nepochybuji, že to bude dobré čtení. Takže s klidným srdcem můžu Kroniku královraha doporučit.
Kronika královraha mě naprosto pohltila. Stala jsem se Kvothovým stínem a líně jsem se potloukala jeho životem. Miluju jeho drzost, to jak riskuje a čeho se bojí. Všechno mělo svůj smysl, své místo a své jméno. Nejlepší co jsem kdy zažila...jelikož říct, že je to nejlepší co jsem četla, by nebyla pravda. Tohle už se čtením nemělo nic společného.
Líbilo se mi víc než první díl. Zatímco děj předchozí knihy se moc neodchýlil od šablony "kterak sirotek ke štěstí přišel", ve Strachu moudrého muže už autor více rozpracoval samotný svět, jeho společnost, kulturu a vedlejší postavy (dobře...kromě Denny). Pořád je to pohádka, ale už mnohem nápaditější. Vyzdvihla bych období u Ademů, jejich kultura je opravdu inovativní, celý příběh to zasazuje do trochu většího rámce.
Verdikt: Plné hodnocení dávám tak samozřejmě jako že Slunce vyjde, Felurian šaty svlékne a Ambrose Oslíka nezazpívá.
Kvothe je postava která se mi zamlouvá a držím mu palce aby vše zdárně vyřešil.Zajímavé
Moc jsem si Kvotheho příběh užila a počet stran mě neodradil. Už abych měla třetí díl ve své knihovničce.
(SPOILER)
Mám z toho trochu smíšené pocity. Je to napsané stejně krásným způsobem jako první díl, jenže tohle bylo občas až moc popisné a rozvláčné! Nejvíce se mi z knihy líbila část, kterou Kvothe tráví na univerzitě a pak u Alverona. Část s pronásledováním banditů už byla o něco slabší, stejně jako odbočka s Felurian, ale to nejhorší přišlo společně s pobytem mezi Ademy! Doufám, že v příštím díle Kvothe tyhle dovednosti alespoň nějak využije, protože jinak by bylo to nekonečné popisování Ketanu a Lethani úplně k ničemu. Část u Ademů pro mě bylo to nejslabší místo z celé knihy. To neustále filozofování co je a co není podle Lethani, výcvik popisovaný den za dnem, neustálé řeči Ademů, kteří jakoby vědí něco víc, ale nic pořádného z nich nikdy nevypadne... to bylo moc i na mě. A pak nakonec další slabší část knihy - Denna. Asi nebudu sama, koho ta ženská už docela štve. Neustále se s Kvothem hledají, pak se najdou, pár dní stráví nekonečnými procházkami a povídáním a ona se pak zase někam ztratí. Proč?
Ale i přes tohle všechno se mi kniha líbí. Jen se děsím toho, jak velký bude další díl. Vzhledem k tomu, že o Čandrínech se tu toho člověk zase moc nedozvěděl a děj se nikam extra neposunul, řekla bych, že příští díl bude mít tak 3000 stran a to se mi do batohu už asi vážně nevejde :D
Popravdě mi přišel první díl fajn ikdyž se teda rozjel asi po sto stránkách. Ale tady? Skoro všechno nuda a vata. Nejvíc se mi líbí a líbit budou části ze školy (právě ty nakonec děj beztak posunou nejvíc, ikdyž to tak nevypadá), naopak úplně mě točil ten únos vílou a "výcvik".
Když se na pokračování těšíte,tak moc,že se ani těch 997 stránek Nezalekne-te ,aneb díky karanténo!
Bylo to dobré čtení, někdy jsem však mela pocit,že je tam až moc omáčky okolo.
No a Ademove ty mě fakt těžce nebavili.
Potřebovala bych si přečíst hned další díl,abych nezapomněla všechno co už Kvothe stihl zažít,ale Bůh ví,kdy se toho dočkáme :(
I druhá kniha si zaslouží smeknout. Strach moudrého muže je skvělým pokračováním Jména větru a předkládá spoustu překvapivých, originálních nápadů, zvratů a tajemství.
Kvothe sice dospívá, ale pořád je to trochu neřízená střela. Užila jsem si vyprávění o Felurian a její říši Fae, vyděsilo mě setkání s Cthaehem, v Haertu jsem propadla učení Ketanu a celou tu dobu si moc užívala poetický styl psaní, kterým je příběh vyprávěný. Za neméně úžasný považuji i překlad.
Třebaže na většinu otázek jsem dostala jen další otázky, tak jak již zmínil Parxel přede mnou, tou nejvýznamnější pro mne zůstává, proč se Kvothe změnil na rezignovaného člověka, který v zastrčené hospodě čeká na svou smrt. Doufám, že se dočkám a autor mou zvědavost uspokojí.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Strach moudrého muže |
| 2008 | Jméno větru I. |
| 2015 |  Hudba ticha |
| 2017 | Jméno větru |
| 2008 | Jméno větru II. |
Selhání autora? Rozhodně ne!
Frustrace čtenáře? Rozhodně ano!
Druhej díl pokračuje příběhem Kvotha, který jsem si snad už víc užít nemohla. Po poslední stránce se v mé hlavě rozhostilo čtvrtý ticho, za kterým ale hned následovala zoufalost. Žádnej cliffhanger, žádný nečekaný setkání, žádný vítězství ani potupná porážka - prostě jenom ticho, ve kterým nebyly žádný (bez)naděje do, když Rothfuss dá, dalšího dílu.
Kniho, zapříčinila jsi, že budu netrpělivě vyhlížet tvou následovnici.