Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415496/mid_krvave-jahody-eJ3-415496.png
4
1400
1400
Příběh ženy, která přežila gulag. Krvavé jahody vypraví děsivé svědectví Věry Sosnarové deportované ve čtrnácti letech spolu s devítiletou sestrou Naďou a jejich ruskou matkou – petrohradskou emigrantkou Ljubou Mělkinovou – z Brna do Sovětského svazu. V nápravném pracovním táboře na Sibiři zažívají nekonečné hrůzy stalinského teroru, které matka nepřežije. Po vytouženém propuštění putují jako sirotci bez dokladů na Dálný východ, kde pokračují v otrockých pracích v lese, na tichomořské obchodní lodi a posléze v sovětském vnitrozemí, v dole, kolchoze a slévárně. Do Československa se vrací až po devatenácti letech, za velmi nevýhodné pracovní smlouvy. Pozadí dramatu života a smrti vykresluje 20. století jako střet nacionalismů, degeneraci lidských ideologií a světových válek. Sestra Naďa již zemřela, ale Věra jezdí nadále vyprávět svůj životní příběh zájemcům a studentům nejen po celé republice, ale i do zahraničí. 7. vydání (4. vydání s podtitulem Příběh ženy, která přežila gulag). Nechť je tento příběh autentickým poselstvím pro budoucí generace.... celý text
Přidat komentář
Tož přátelé, toto je soda. Kniha se dá srovnat se zážitky z koncentračních táborů, pokud ale nejsou ty zážitky dokonce HORŠÍ. Když se dokážete vžít do situace Věry a Nadi, běhá vám při čtení každé stránky mráz po zádech. A to, jak se jim nakonec podařilo dostat zpátky a hlavně za jakou cenu, je poslední kapka...
Nemám co dodat..Tohle člověk asi nikdy nepochopí, to co se dělo.
Chci jen říct, že jsem ráda že nikdo z mé rodiny si tímto nemusel projít...Kniha se mi četla celkem pomalu oproti jiným se stejným tématem..Ale zážitek z ní rozhodně mám velký..
Silný příběh, který i přes opravdu těžký obsah je třeba si občas přečíst. Kniha vás svým obsahem doslova vcucne a pak na konci zcela vyždímané vyplivne. A je jedno, do jaké míry to je skutečnost či fikce. Ne, nechci to nikdy zažít a asi si to už nikdy znovu nepřečtu.
Kniha se četla dobře, rychle. Námět je ovšem těžký, smutný. Ještě smutnější než ono zavlečení do Sovětského svazu mi připadalo chování Čechů a lhostejnost české vlády.
Silný příběh, ale bohužel styl psaní už tak moc ne. Musím říct, že se mi kniha blbě četla a nemohla jsem se moc začíst, nějak mi to pomalu ubíhalo, ale dalo se to. Taky jak tu už někteří psali, mi ten podnadpis moc nesedí. První dva roky, nebo kolik to bylo, v tom táboře by se daly považovat za gulag, ale práce na lodi, na přehradě, na kolchozu a další, mi už nepřišly jako gulag. Sice nebyly plnohodnotné zaměstnantkyně a moc hezky s nimi nezacházeli, ale nebyl to takový ten oplocený gulag s ostnatými dráty a strážnými věžmi.
Každopádně doporučuji přečíst kvůli příběhu a dávám 4*.
Pokud čtu knihu z války o vojácích je mi jich líto, ale bohužel tak již to ve válkách bývá. Avšak tato kniha mnou úplně otřásla co se dělo v naší republice těsně po válce. Jak bylo možné dopustit, aby naše občany odvlekli do Ruska? Kdo jejich osobní údaje vymazal z matrik a záznamů porodnic ( nebo si to autor neověřil). A co sousedé? Nikdo je nehledal, nikdo se nesnažil pomoc. A co naši politikové ? To co se dělo v Rusku snad již ani komentovat nelze. Občas se za lidskou rasu stydím. Pokud má být člověk na vrcholu živočišné říše, tak se přírodě zcela nepovedl.
Obrovská lidská nespravedlnost...a ony ty ústrky přežily a dokázaly se dál radovat ze života. Mají obě můj velký obdiv, nemyslím, že bych to osobně přestála. A to bez ohledu na to, zda šlo o gulag nebo internační tábor. Ani jedno není místo pro malé děti bez viny.
Doporučuji si přečíst. Neuvěřitelné, co vše se dělo, co vše je schopný člověk přežít a jak lehce člověk (ne svou vlastní vinou) může přijít o kus svého života.... Pro mě byla kniha zajímavá i tím, že se v ní objevují názvy vesnic a měst z mého okolí.
J. A. Kersnovskaja v doslovu své knihy Jaká je cena člověka, která vznikla podle vzpomínek na dvacetiletý pobyt v bolševických lágrech a vyhnanství na Sibiři, napsala velmi důležitou větu: "Lidé musí znát pravdu, aby se ony časy nemohly už nikdy opakovat." (Mimochodem - tuto knihu vřele doporučuji k přečtení.)
Proto je dobře, že Věra Sosnarová svoje životní osudy z let 1945 - 1964 vyprávěla Jiřímu S. Kupkovi a vznikla tato kniha.
Jak hodnotit toto literární dílo a nezpochybnit utrpení paní Sosnarové a její sestry? Kniha se čte lehce, přečtené stránky se hromadí velmi rychle. Ale ve srovnání s ústním projevem paní Sosnarové se kniha v několika faktech liší. Že by zapracovala fantazie autora či pokročilý věk této statečné ženy? Těžko říct. Souhlasím s komentářem Pauluse1987.
Ve vyprávění mi docela chyběly emoce. Bylo mi to nějak jedno, což je škoda. K větší lítosti a soucitu nad nepředstavitelně těžkým životem podle mého názoru nepomohly ani kalkulace o několikamiliónovém odškodném, na který paní Sosnarová stále čeká.
Ale určitě stojí zato si tuto knížku přečíst.
Bylo mi z toho neuvěřitelně smutno a zle... Pokaždé mě znovu a znovu udivuje, že se něco takového opravdu dělo, na denním pořádku. Člověk si při čtení leccos uvědomí a zastydí se, že často řeší a stěžuje si na naprosto zbytečné věci. Kniha je nicméně velmi dobře a čtivě napsaná, jen asi není pro slabší povahy (i když by si to přečíst měl snad každý). Určitě doporučuji.
Tuto knihu by si měl přečíst každý, kdo má pohodlný život a přesto má tendenci si stěžovat. Já až budu mít ten pocit, vzpomenu si na Věřin a Nadin příběh (ne že by byly jediné) a hned mě stěžování přejde. Ps: Při určitých pasážích jsem knihu zavřela a nemohla pokračovat.
Jména koncentračních táborů, jako jsou Osvětim, Birkenau či Ravensbrück zná snad každý a nikdo (doufám) nepochybuje, že zde během druhé světové umíraly miliony lidí. Podobný osud však potkal miliony lidí na Kolymě, v Archangelsku, nebo v Murmansku. Avšak díky režimu, který u nás panoval, tyto tábory nejsou zdaleka tak známé a o zlu, které se v nich konalo, zdaleka tolik lidí neví.
Moc děkuji Věře za to, že nám mohla tuto drsnou realitu zprostředkovat, že vytrvala a bojovala. A také všem lidem, co se na jejím přežití podíleli.
Je to zvláštní, někde člověk neví co s životem, jinde si lidé kladou otázky: Nezmeškám kvůli průjmu nástup? Vyjde na mě patka chleba, která je o deset gramů těžší? Dostanu dnes ostrou pilku? Bude nářadí vydávat nabručený Tretjakov nebo laskavý Aljoša, který uzná, že loupák je třeba přebrousit? Mám si dát levou botu spravit a nebo požádat o nový pár po mrtvém? Co když bude horší?
Byla jsem na knihu zvědavá a nezklamala mě. Vůbec nejde o vytříbený styl psaní.
Na téma gulagů a pracovních táborů toho moc načteno nemám, ale z knihy je jasné, že zážitky to musí být děsivé a nedivím se, pokud je ani po tolika letech není schopná na přednášce správně interpretovat, to se asi nedá.
Opět se mi jednou otvírala kudla v kapse a měla jsem chuť se za to, co čtu, někomu pomstít. Určitě doporučuji ke čtení
Výborná knížka, jestli se to tak dá říct vzhledem k hrůzám, o kterých člověk čte. Obdivuju, jak je kniha psána s nadhledem a musím říct, že jsem za to ráda, protože kdyby to tak nebylo, tak bych ji asi nedočetla. Obdivuju Věru a její sestru, že to zvládly, musely v sobě najít hodně síly. A myslím si, že v dnešní době by to měla být povinná četba pro všechny komunistofily a vyznavače extrémních politických stran a názorů ať už napravo nebo nalevo, nebo na obě strany (pitomiovci).
Příběh je to silný.Jako každý příběh podle skutečných událostí a zájmena když se to týká v období války ať už před nebo během války či po válce zasáhlo to spoustu osudů a tím i vzniklo spoustu příběhů.Jako paní Věry a Nadi Mělkinovych.Ale souhlasím s komentářem pana Pauluse.1987. Také dávám 3* a já osobně spíše za styl psaní této knihy který se mi zkrátka moc nelíbil.
Kniha je vynikající, ale jeden nedostatek má...je moc krátká. Po životě v gulagu už to šlo velmi rychle a zpomalilo to až zase v Brně. Tohle téma mě velmi zajímá, tak jsem čekal víc. Každopádně stojí za přečtení.
Besedy s paní Sosnarovou jsem se zúčastnil ještě před čtením této knihy, kterou jsem si tenkrát vzal s sebou a nechal si ji podepsat. Z vyprávění paní Sosnarové jsem však měl poněkud rozpačité pocity - některé věci mi přišly dosti nepravděpodobné a svoji roli asi sehrál i její projev. Snažil jsem se ale brát úvahu stáří paní Sosnarové a také skutečnost, že události z 19 let života nelze pojmout do dvouhodinové besedy. Řekl jsem si tedy, že si udělám názor až po přečtení knihy Krvavé jahody.
Kniha jako taková (5. vydání z roku 2017) se velmi dobře čte, možná bych pouze vytkl občasnou nechronologičnost děje. Z lágrové literatury už mám něco načteno, takže mnou emoce tolik necloumaly. Nic to však nemění na tom, že ty hrůzy, které si paní Sosnarová a mnoho dalších museli prožít, si nikdo z nás nedokáže dost dobře představit.
Velký problém pro mě nastával v momentech, kdy se příběh paní Sosnarové popsaný v knize ve větších i menších detailech lišil od jejího vyprávění z besedy!
Osud paní Sosnarové bývá často prezentován jako příběh ženy, která prožila 19 let ponížení a teroru v ruských gulazích (někde se uvádí 18 let, někde 20 let - vyberte si). Problém vidím v tom, že o gulagu ve smyslu nápravně-pracovního tábora obehnaného ostnatým drátem a hlídkovými věžemi by se snad dalo uvažovat v prvních 8 letech po jejím odvlečení do SSSR. Plovoucí továrna na zpracování ryb, slévárna nebo kolchoz podle mého názoru nejsou gulagy!
Utrpení, které paní Věra, její matka a sestra v Sovětském svazu prožily, v žádném případě nijak nezpochybňuji. Na druhou stranu chci mít ve věcech jasno, což v tomto případě z důvodu mnoha rozporuplných informací opravdu nemám.
Na knihu jsem se hodně těšila, ale nakonec mě spíš zklamala. Po stránce literární celkem nic moc, i když byla sem tam i lepší místa. Zaujalo mě ale ještě něco - předně musím upozornit, že nezpochybňuji utrpení hlavní hrdinky a její rodiny, vytrpěla si jistě mnohé, přesto mi přijde trochu zavádějící časté tvrzení, že byla celá ta léta v gulazích. Z knihy jsem pochopila, že první 2 roky strávila v jakémsi sběrném táboře pro cizince a poté následovala řada zaměstnání u běžných sovětských podniků, kde sice nebyla považována za plnohodnotného zaměstnance, měla nižší plat a delší pracovní dobu, což rozhodně nebylo fér, ale nebyl to gulag, to ať se na mě nikdo nezlobí... A možná i částečně kvůli tomu stylu psaní (ale nejen tím) mi hlavní hrdinka prostě nepřirostla k srdci... Nemusíte se mnou souhlasit, já to však vidím takto a stojím si za tím.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. stoletíAutorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Jsem přesvědčená, že do konce svého života na tuto knihu nezapomenu. Nechala ve mně opravdu silnou stopu. Neuvěřitelný příběh..