Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415496/mid_krvave-jahody-eJ3-415496.png
4
1400
1400
Příběh ženy, která přežila gulag. Krvavé jahody vypraví děsivé svědectví Věry Sosnarové deportované ve čtrnácti letech spolu s devítiletou sestrou Naďou a jejich ruskou matkou – petrohradskou emigrantkou Ljubou Mělkinovou – z Brna do Sovětského svazu. V nápravném pracovním táboře na Sibiři zažívají nekonečné hrůzy stalinského teroru, které matka nepřežije. Po vytouženém propuštění putují jako sirotci bez dokladů na Dálný východ, kde pokračují v otrockých pracích v lese, na tichomořské obchodní lodi a posléze v sovětském vnitrozemí, v dole, kolchoze a slévárně. Do Československa se vrací až po devatenácti letech, za velmi nevýhodné pracovní smlouvy. Pozadí dramatu života a smrti vykresluje 20. století jako střet nacionalismů, degeneraci lidských ideologií a světových válek. Sestra Naďa již zemřela, ale Věra jezdí nadále vyprávět svůj životní příběh zájemcům a studentům nejen po celé republice, ale i do zahraničí. 7. vydání (4. vydání s podtitulem Příběh ženy, která přežila gulag). Nechť je tento příběh autentickým poselstvím pro budoucí generace.... celý text
Přidat komentář
Nesmírně zajímavá kniha. Otřesný příběh, u kterého jsem si musela dělat přestávky, jít se projít a rozdýchat, co jsem právě přečetla. Všem doporučuji jako povinnou četbu, ať se historie neopakuje.
Byla jsem i na přednášce paní Sosnarové. Krvavé jahody jsou kniha, kterou bych zařadila do povinné literatury - hlavně pro ty, kteří vidí svět v barvách černé a bílé.
Tady se nesluší hodnotit styl psaní nebo chyby. Na to ani není prostor.
Příběh podle skutečné události, ze kterého mrazí. Přečíst najednou knihu rozhodně nešlo, bolelo mě z toho srdce a do očí se mi tlačily slzy. Je až k neuvěření, jakých zvěrstev jsou lidé schopni. A ještě víc k neuvěření je, co vše je schopen člověk vydržet. Děkuji paní Sosnarové za její sílu se o tento děsivý příběh podělit.
Nelze dát méně než 5 *, a i to je málo. Málo za sílu a odhodlání i víru, že bude líp, že se jednou člověk vrátí domů. Další kniha, která se zaryje pod kůži do konce bytí. Obě sestry mají mojí hlubokou úctu. Děsivým zůstává kolik příběhů stejného ražení je mezi námi a my to "nesmíme" z nejrůznějších důvodů vědět...
Je to opravdu silný příběh. O gulagu jsem slyšela, ale představit se to člověk nedovede. Vzhledem k tomu, že je to napsáno podle skutečného příběhu tak mě mrazí, co všechno 2 sestry museli nevinně prožít. Knížku stojí za to si přečíst.
Hrůzné svědectví o drsné době. Člověk by řekl,že něco takového snad ani není možné.
Nedá mi to, abych nesrovnávala s Rutou Sepetys, kterou jsem četla relativně nedávno. Nebudu srovnávat ani tak styl, jakým jsou knihy napsány, jako spíš prožitek. A ten je tady mnohem silnější. Nezachází se do podrobností při popisování nelidských podmínek v gulagu (a to ani nelze čekat, když si uvědomíme, jaká doba uplynula, než vůbec mohla být kniha napsána), ale pocitově to vůbec poznat není. Přišlo mi to mnohem, mnohem silnější vyprávění než v V šedých tónech. Nebo je to tím, že se tohle týká přímo nás, naší historie, našich občanů, a že vím, že to není fikce, ale že se to opravdu stalo?! A musím přiznat, že chování soudruhů v JZD v Československu mě znechutilo snad víc, než celý gulag (tam totiž nic moc pozitivního nečekáte, takže překvapeni můžete být leda mile, pokud se vůbec takové slovo dá v souvislosti s gulagem použít).
Knihu, tedy příběh, hodnotím 5*, ale kdybych měla hodnotit vydavatele, tak nevím, jak by dopadl. Pokud už autor má mezery v používání interpunkce a sází si čárky, jak se mu zachce (některé věty jsem musela číst dvakrát a čárku si na správné místo domyslet, aby mi to dávalo smysl), ale snad to může někdo opravit, ne? A to nezmiňuji další chyby...
Dávám 4 hvězdy, ani ne tak za styl, jako spíše za sílu příběhu. Stálo mě hodně sil to dočíst.
Nevím jestli jsme všichni duševně připraveni číst takto silné příběhy, kdy to co se dělo zalézá opravdu až do morku kosti. To je příběh s velkým P.
To co se zde dělo po válce a jak k tomu přistupovali naše úřady mě připomíná, že to co se děje nyní je také tak trochu na hraně demokracie, a bohužel tak jako tenkrát většina lidí strčí hlavu do písku, ab to co se děje nebo dělo nemusela řešit, protože až ta první vlna přejde, ono se pak nějak vyjasní.
Ale tak to není. Je třeba mít stále na paměti a připomínat si podobné, a pro mě opravdu naprosto nepředstavitelně svízelné příběhy, kdy si člověk uvědomí jaké malichernosti ho dokáží rozhodit. Ale my opravdu žijeme v době kdy si můžeme ukázat na cokoli a mít to. V porovnání s tím, co muselo stačit naší hrdince a jí podobným, je to něco, co si neumíme vůbec představit. Proto tuto vynikající knížku čtěte a šiřte dál její poselství.
Na závěr si také neodpustím nepřipomenout jak je náš úřednický moloch spravedlivý. Také jsem četl páté vydání a v příloze jsem se nestačil divit. Odškodnění, víte.... sice nás to mrzí, ale.... nemáte nárok. Něco podobného jsme zažili i u nás v rodině, kdy prostě nebyla šance se něčeho domoci. A tak člověka zarazí, když vidí, jak to jinde jde.... Tak snad se něčeho paní Věra ještě dočká.
Jinak pro mě je to další kniha z loňské šifry od vydavatelství Martinus.
Obdivuji paní Sosnarovou, její touhu přežít, odvahu jít dál... Je to nesmírně silný příběh, který byl jejím životem.
Spousta z nás si to nedovede ani představit, natož to zažít a přežít...
Nutno říci, že ne všichni Rusové byli špatní, oni ani ti čeští kolchozníci se k ní nezachovali tak úplně dobře...
Odškodnění bych jí moc přála...
Opravdu silná kniha. Jedná s malá knih u které stracim dech a po přečtení čumím do zdi. Příběh mě dostal takovým vzpusobem,že nevím co ke knize dal napsat.. Dechberouci kniha, měl by si ji přečíst každý.
Skutečný příběh o krutém světě, kterou jsem přečetla na jeden zátah. Celou dobu jsem vrtěla hlavou, jak je to možné, že se takové hrůzné věci děly. O nacistických koncentračních táborech i ruských gulazích už něco málo načteného mám, ale o takových věcech jako že Sovětský svaz vedl seznamy občanů, kteří za občanské války emigrovali do Čech a v květnu 1945 po osvobození rudou armádou je skrze agenty vyhledával a rovnou posílal na Sibiř. Obdivuji paní Sosnarovou za hodně věcí, za odvahu žít den za dnem i když to vzdala její matka, která prodělala tyfus a různá zranění neslučitelná s tvrdou dennodenní prací. Po tom všem nepřestávala věřit a to je úžasné. Díky bohu, že to dobře dopadlo nehledě na to, že tolik let o tom všem musela mlčet. Kniha je napsaná jednoduše a jak jsem během čtení uvažovala proč právě název "Krvavé jahody" tak právě kvůli téhle scéně na ni asi nikdy nezapomenu. Knihu doporučuji
Po přečtení této knihy mi přestal chutnat boršč... Ale teď vážně. Klobouk dolů před paní Věrou, musí to být neuvěřitelně silná žena. Děsivé a těžké čtení a ač je to jedna z nejtenčích knih, kterou jsem četla, trvalo mi to hodně dlouho, protože číst o takových (a hlavně reálných) osudech je dost náročné. Lidská krutost je neuvěřitelná.
Neuvěřitelný příběh. Oceňuji autora, že se dokázal oprostit od emocí a napsat knihu věcně . Strohý způsob vyprávění ještě umocnil syrovost příběhu. Po přečtení na mne padla chandra a beznaděj. Neumím najít vysvětlení pro fakt, že na zeměkouli žije tvor jménem Homo sapiens.
Kolem této knihy jsem obcházela docela dlouho, odvahu jsem našla při noční probuzení a dokud jsem ji nedočetla, nešla jsem spát. Při rozednívání, u doslovu se mi uvolnily slzy a dlouho jsem je nemohla zastavit. Silný příběh...
Neuvěřitelná kniha.
Neuvěřitelná zaprvé v tom, že o tomto tématu se příliš nemluví (narozdíl od knih týkajících se například koncentračních táborů), přičemž to, co prožila paní Sosnarová se sestrou a stovky a tisíce dalších lidí odvlečených do gulagů, bylo krutostí a hrůzou naprosto srovnatelné a trvající nesčetněkrát déle. Krom samotné krutosti poměrů v gulazích mě mrazí také laxnost tehdejší vlády a koneckonců i laxnost nynější, která za všecko to utrpení nedala poškozeným přeživším ani korunu. Rozhodně jsem motivovaná přečíst si o tomto tématu více a doplnit si tak mezery v literatuře i ve znalostech historie.
Dále je kniha neuvěřitelná především proto, že mě ohromila houževnatost a hnací motor nevzdat to, přežít a dostat se domů. Upřímně mě mrzí, že jsem se ke knize dostala až nyní a prošvihla tak šanci účastnit se diskuze s paní Sosnarovou. Měla bych na ni tolik otázek...
Ke knize jako takové: jde samozřejmě o velice silný příběh, ale k tomu ještě velice čtivě, živě a zkrátka dobře napsaný. Rozhodně maximálně doporučuji. Je to součást naší historie, naprosto děsivá a z mého pohledu poměrně opomíjená.
Tak toto je kniha která určitě nikoho nenechá chladným.Vždy znovu a znovu smekám klobouk před lidmi co si prošli peklem.Měla jsem tu čest se s paní Sosnarovou osobně setkat po její přednášce a je to skutečně obdivuhodná žena.
Ne, nemohu to vůbec přijmout, jak se "lidé" k "lidem" mohou chovat. Před paní Věrou se hluboce skládím a tak moc by mě zajímalo, jaký život měla pak. Jak se vyrovnala s tou hrůzou, která je její historií? Jak vůbec mohla "žít" s mužem po těch znásilněních? Co dělala, na co myslela, a jak její sestra? Díky za možnost nahlédnout do života tak plného bolesti.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. stoletíAutorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Jedná se o velmi silný příběh. A už vím, proč je název knihy Krvavé jahody. Je to příběh neskutečných útrap a krutostí, přesto z děje vyzařuje úctyhodná síla osobností. Toto by neměl už nikdo nikdy zažívat. Kéž bychom se jako lidstvo poučili z minulosti. Je dobře, že paní Sosnarová uveřejnila svoje zážitky, nemělo by se zapomenout, čím si někteří museli projít (přestože se ničím neprovinili). Kniha je výborně napsaná, čte se jedním dechem, i když vás to nutí odklánět zrak, zavírat oči a neustále musíte kroutit hlavou nad popsanými situacemi.