Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415496/mid_krvave-jahody-eJ3-415496.png
4
1400
1400
Příběh ženy, která přežila gulag. Krvavé jahody vypraví děsivé svědectví Věry Sosnarové deportované ve čtrnácti letech spolu s devítiletou sestrou Naďou a jejich ruskou matkou – petrohradskou emigrantkou Ljubou Mělkinovou – z Brna do Sovětského svazu. V nápravném pracovním táboře na Sibiři zažívají nekonečné hrůzy stalinského teroru, které matka nepřežije. Po vytouženém propuštění putují jako sirotci bez dokladů na Dálný východ, kde pokračují v otrockých pracích v lese, na tichomořské obchodní lodi a posléze v sovětském vnitrozemí, v dole, kolchoze a slévárně. Do Československa se vrací až po devatenácti letech, za velmi nevýhodné pracovní smlouvy. Pozadí dramatu života a smrti vykresluje 20. století jako střet nacionalismů, degeneraci lidských ideologií a světových válek. Sestra Naďa již zemřela, ale Věra jezdí nadále vyprávět svůj životní příběh zájemcům a studentům nejen po celé republice, ale i do zahraničí. 7. vydání (4. vydání s podtitulem Příběh ženy, která přežila gulag). Nechť je tento příběh autentickým poselstvím pro budoucí generace.... celý text
Přidat komentář
Velice silný příběh. Autor zvolil vhodný způsob jeho zprostředkování - střízlivý, věcný styl. Čtenáře tak více zasáhne vlastní obsah sdělení.
Úžasný příběh statečné a houževnaté ženy, která věřila, že pro ni ještě existuje naděje, i při vší hrůze, kterou v sovětském gulagu podstupovala. Tuto knihu by si měli povinně přečíst všichni škarohlídi dnešní doby ;-)
Je to neuvěřitelné, co všechno je člověk schopen přežít a neztratit víru.Tento,a podobné příběhy (bohužel je jich víc než dost) by měli patřit k povinné četbě.Ale pokud mám hodnotit knihu jako takovou, tak je to průměr,vyprávění paní Věry by jistě zasloužilo lepší zpracování.
Na dnešní besedě s paní Věrou Sosnarovou jsem si zakoupila knihu. Její vyprávění
co prožila jako dítě a následně dospělá v gulagu je hodně k zamyšlení, je to k neuvěření co museli lidé prožít. Všichni takto postižení lidé co prožili koncentráky za války, gulagy na sibiři nebo političtí vězni v uranových dolech v 50.letech nebo naši českoslovenští letci co bojovali za války v RAF byly neprávem a bezdůvodně odsouzeni k těmto krutým osudům a mnoho z nich nemělo ani možnost o tom mluvit . Přála bych paní Sosnarové hodně zdraví a sil aby mohla ještě dlouho předávat její svědectví ostatním.
Zajímavá kniha, hodnotím především autentičnost příběhu, styl autora mi není úplně blízký. Každopádně skláním se před paní Sosnarovou a přeji pevné zdraví.
Nedávno vyšla táto kniha vo vydavateľstve Citadella v slovenčine (v češtine má už dve vydania), len som si ju zobrala do rúk na prelistovanie a začítala som sa, a potom som nemohla túto knihu pustiť z rúk. Strašné, strašné veci zažila...
Věra mala len 14 rokov, keď ich spolu s mamou a 9-ročnou sestrou odvliekli z Brna na Sibír. Lebo matka, pôvodom Ruska, ušla po 1. sv. vojne s čs vojskom do Čiech. Dievčatá sa tu už narodili a žili, ako sa len dalo, vôbec nie v prepychu, práve naopak. Po oslobodení nastalo presídľovanie Nemcov a Rusov. Dievčatá s mamou museli odísť len v tom, čo mali na sebe...
Znásilňovanie (ešte vo vlaku, áno, aj tie dievčatká!, a jj v tábore), ponižovanie, bitka, hlad, násilie hrozná zima, strach, choroby, bieda neskutočná... Táto kniha, na rozdiel od Menegeleho dievčaťa, nepôsobí ani v jednej chvíli pozitívne. Ani v jedinej!
Názov knihy je podľa miesta, v lese, za táborom, kde rástli jahody, no nejedli ich, lebo práve tam museli pochovať zastrelených mŕtvych Poliakov. Krv na jahodových listoch... V zime zase chodili s fakľami, aby videli vôbec na cestu a báli sa vlkov, ale aj rysov, čo s obľubou skákali zo stromov na nich. O tej neskutočnej biede, o tom, ako sa ich matka chcela hodiť pod vlak, ako chcela, aby mladá Věra zmeškala vlak, o tom, ako ju mama raz v tábore chcela zabiť, aby už viac nemuseli trpieť... Veľa vecí, čo bolo rozpísaných v tejto biografii, samotná pani Sosnarová upresnila v rozhovore, ktorý je na konci knihy. Zasiahla ma najviac. Viac ako Slávik, viac ako iné knihy.
Už tretí deň chodím, premýšľam na ich osudom... ja by som to nezvládla, to vám poviem úprimne.
Keď ich zomrel Stalin, tak si mysleli, že ich púšťajú domov, ale kde... len ich presunuli inam. A potom zase inam... Boli nikto, dve sestry bez mamy, dlhých 20 rokov v cudzej krajine. Kým ich Československo prijalo späť, museli čakať ozaj dlho... :( A ani po návrate do Čiech to nemali ľahké. Mali ich za Rusáčky, nesmeli nikomu povedať, že boli v táboroch, lebo inak by ich vrátili späť...
Příběh, ze kterého mrazí. Těžký osud dvou sester, které byly nuceně deportovány do pracovních táborů - gulagů v Rusku. Až neuvěřitelné, co všechno se v komunistickém Rusku mohlo odehrát. Pro nás všechny k zamyšlení. Mně osobně se kniha líbila více, než "V šedých tónech".
Pokaždé je pro mě velmi těžké hodnotit knihu s tématikou jako jsou Krvavé jahody. Ovšem to není nic proti tomu, co prožili lidé, kteři vpadli do zajetí lidským bestiím.
Obrovská poklona Věře, Nadě, ale i všem ostatním. Všem, kteří v životě zažili bídu a utrpení.
Číst ten příběh je něco jiného, než jej slyšet přímo od paní Sosnarové. Já měla tu čest být na jedné z jejích besed a musím říct, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Nikdo se ani nepohnul, dokud neskončila. V knize je ještě trošku víc informací, než nám pověděla osobně. Je to šílené, kruté čtení. Je až neuvěřitelné, že mělo dobrý konec. Když jsem četla knihu, vnímala jsem to vyprávění jen jako pozorovatel, mechanicky jsem četla a sice jsem si říkala, že je neuvěřitelné, jak lidé dokáží být k jiným lidem krutí, ale stále to byl příběh podáván někým druhým. Až při osobním setkání a procítěném vyprávění jednoho nešťastného životního příběhu z mnoha jsem uronila slzu a při znovu přečtení této knihy jsem dokázala naplno vnímat její atmosféru. Jednou ji dám přečíst svým dětem doufajíc, že tato minulost se už nikdy, nikdy nebude opakovat.
Člověk nechce věřit, co zlého lidé dokážou. Člověk nechce věřit, co dokáže lidská bytost přežít a nevzdat to. Mám neskutečný obdiv k Věře Sosnarové, je to hrdinka. Jedinou věc, kterou bych v knize uvítala je větší cit. Kniha je sice krutá, ale přijde mi to takové neosobní, i když se jedná o osobní zpověď. Nevím, jak to popsat lépe...
Příběh na pět hvězd, ale zpracování... špatně se mi to četlo, taková slohová práce, souhlasím s JamesemF29.
Pět hvězdiček nepřísluší literárnímu stylu, ale příběhu samotnému. Je obdivuhodné a téměř až neuvěřitelné, co všechno člověk a jeho duše dokáže vydržet, přežít a nerezignovat. Kniha svědčí o síle ducha obou sester, vezměme si z jejich života příklad do svých životů. Vždyť kdo z nás zažil tolik útrap, a přesto tak často klesáme na mysli...
Děsivost toho, co se může stát, když se k moci dostane zlo, ani nekomentuji... snad jen - jak málo stačí k tomu, aby s člověkem proti jeho vůli dělali 19 let to, co sami chtějí. Hrůza...
Kniha podle skutečného příběhu.
Opravdu se jedná o velice silný příběh, který si člověk nedokáže a raději ani nechce představit.
Kniha má podtitul "Žena, která přežila gulag", ale když se Věra do gulagu dostala byla ještě dítě. To všechno, co se jí tam stalo, nejen jí, ale každému dalšímu uvězněnému je opravdu odporné.
Knihu doporučuji rozhodně všem!!!
Hodnocení: 95%
Ke knize jsem se dostala přímo přes paní Sosnarovou. Díky naší univerzitě jsme si mohli příběh paní Věry vyslechnout na vlastní uši. Bylo to opravdu silný kafe a budu na to vzpomínat ještě dlouho... Pokud se vám naskytne stejná možnost jako mně, určitě ji využijte. Nebo si minimálně přečtěte knížku. Je to drsný, možná vám ukápne i slza, ale litovat nebudete.
Nehodnotím život paní Věry, vůbec ne. Ten byl příšerný, neskutečný a jen dokazuje, jak jsou lidi ve svojí podstatě odporní.
Hodnotím knihu. A ta je průměrná. Nejvíce mi vadila jedna věc - pokud má jít o Věřiny vzpomínky, jak mohla vědět, o čem se bavili lidé v zavřených kancelářích? Struktura prostě měla vypadat jinak. Po odchodu z tábora mi už navíc přišlo, že kniha (a potažmo i paní Věra) ztratily dech.
Škoda. Na knížku jsem se neskutečně těšil, ale nakonec nic světoborného.
Hodně silná knížka. Určitě stojí za přečtení. Rozhodně by se měla zařadit mezi povinnou četbu ve školách. Po přečtení si člověk přehodnotí celý svůj život a je rád za to co má a v jaké době žije.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. stoletíAutorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Aspoň, že tenhle příběh dopadl dobře. Ale jak píše pan Kupka na konci, kolik těch příběhů skončilo v neoznacenych hrobech. Je to první knížka, kterou jsem na tohle téma četla. Nemohla jsem se odtrhnout, emocne to se mnou mavalo. Člověk si jen říká, jak se tohle mohlo dít...a vím že toho je spoustu dalšího, nad čím zůstává rozum stát. Potěšilo mě, že se Věra i Naďa po tom všem dokázali začlenit do života a mohly založit i vlastní rodiny. Že přesto všechno zůstaly duševně zdravé a neztratily naději.