Kukuřice, komunismus a kaviár
Anya von Bremzen
Vzpomínky na život, jídlo a nenaplněné touhy. Anya von Bremzen se narodila v roce 1963. Vyrůstala v kolektivním moskevském bytě, kde osmnáct rodin sdílelo jednu kuchyň. Zpívala oslavné písně na Lenina, ve škole tajně prodávala žvýkačky Juicy Fruit a dívala se, jak její otec pálí domácí whisky. Život v Sovětském svazu byl velmi absurdní, naivně veselý a melancholický – a pro její matku nakonec nesnesitelný. Když bylo Anye deset let, uprchly s matkou do Filadelfie. Bez zimních kabátů a bez zpáteční letenky. Dnes je Anya velmi oceňovanou publicistkou v oblasti kulinářského umění. Píše o čtyřhvězdičkových restauracích a občas se nechá nostalgicky unést vůní pirohů. V této knížce zachycuje v tragikomických vzpomínkách sedm dekád Sovětského svazu, jeho úspěchy i pády. Prostřednictvím tradičních ruských jídel a příběhů tří generací své rodiny Anya vypráví intimní a zároveň epický příběh o životě v SSSR.... celý text
Literatura naučná Historie Kuchařky
Vydáno: 2019 , XYZ (ČR)Originální název:
Mastering the Art of Soviet Cooking, 2013
více info...
Přidat komentář
Kniha mě velice nadchnula ,autorka je stejně stará jako já a velice dobře si pamatuji dobu reálného socialismu v tehdejším ČSSR, nikdo nepracuje na 100%, ale produktivita stoupá, produktivita stoupá, ale obchody zejí prázdnotou, ledničky jsou však plné, nikdo není spokojený, ale všichni hlasují pro :-). Ruská kuchyně je bohatá a rozmanitá jako sama rozloha a rozmanitost Ruska. Ruská carská kuchyně byla ovlivněna francouzskou kuchyní, když Kateřina II. pozvala na ruský dvůr francouzské kuchaře. Pracoval jsem v gastronomii a některé pokrmy uvedené v knize znám, mezi zákazníky byl oblíbený losos kubeljak a hovězí Stroganov , Stroganov v knize uveden není. U knihy jsem se i zasmál , většina lidových ruských pokrmů byla doplněk vodky, vodkou se léčila i závislost na drogách ,lékař doporučoval pít vodku a hodně. Z dob SSSR pamatuji konzervy chatka, maso kamčatského kraba, jižní omáčku náhražka kečupu s cibulí a sojovou omáčkou, měli velmi dobré čokoládové bonbony, každý balený zvlášť v celofánu s různými náplněmi a samozřejmě stoličnaju vodku :-).Kniha za 5 hvězdiček přečteno za 3 večery.
Na históriu sa možno pozerať rôzne. Cez politické, hospodárske či vojenské dejiny. Ale pozrieť sa na históriu pohľadom cez kuchyňu? Autorka mapuje dejiny stravovania, dejiny Sovietskeho zväzu na podklade rodinnej histórie. S výnimkou kapitoly mapujúcej gastronómiu posledných rokov cárskeho Ruska, si tak čitateľ môže vychutnať, čo si varili resp. čím sa živili generácie autorkinej rodiny bojujúce s rôznymi vrtochmi sovietskeho režimu od naivných leninských pokusov o budovanie beztriednej spoločnosti, cez stalinský konzum, vojnové strádanie, nejednoduché a veľmi špecifické stravovanie v časoch Chruščova s Brežnevom až k stravovaniu v časoch rozpadu Sovietskeho zväzu. Celý príbeh je popretkávaný opisom historických udalostí ako takých či toho, ako sa gastronómia prepletala so zlomovými okamihmi v histórii Sovietskeho zväzu.
Tato kniha mě ohromila svojí upřímnou a autentickou výpovědí o Sovětském svazu. Myslím, že dnes už to je velká vzácnost, snažit se popsat realitu, drobnosti, které obklopovaly sovětského člověka a hlavně myšlenky a názory, které měl kdysi. Zaujal mě život v komunalkach, bytech pro několik rodin s jedinou kuchyní. I když život byl jaký byl, je znát i vábení domova a je cítit všemi smysly. Vděčíme tomu, že autorka s matkou v roce 1974 emigrovaly, a tehdejší stav v nich zůstal zakonzervován, nesmazán dalším životem v Moskvě. Autorka se navíc upřímně podělí o vzpomínky na své minulé pocity, na dětskou hrdost na přátelství národů Sovětského svazu, na uklidňující vědomí, že její země je veliká a mocná. Kniha je plná vzácných, prchavých a promyšlených postřehů, je to milé a zajímavé.
Rozhodně zajímavý náhled na dějiny Sovětského svazu i nástupnického Ruska. Občas jsem měla problém s tím, že se v krátkých odstupech hodně opakovaly stejné výrazy a pak zase v pohodě. Ale to nevím, jestli je věc autorky nebo překladu. Recepty na konci jsou jen třešnička na dortu. Já jsem si čtení užila.
Celkem pěkné, víc než recepty mně zaujala historie SSSR, kterou nám tajili. A ta byla celkem šokující.
Dokonalá kniha. Přestože beru námitky ostatních čtenářů, přestože na mě kniha pusobila trochu pohrkaně, je dokonalá. Autorka ji musela psát dlouho s velkým zaujetím a jednoznačně je to dílo, které ovlivnilo můj pohled na Sovětský svaz, pomohla ji dotvořit a pokud to jde i pochopit.
Kniha mě zaujala svým názvem i obálkou, ale bohužel se mi nepodařilo do jejího textu začíst. Chtěla jsem se dozvědět nové informace nejen o jídle a tradicích Ruska, ale také si připomenout ruskou historii nevšedním způsobem. Přečetla jsem však pouze několik prvních stran a odložila knížku nazpět do poličky. Věřím, že se k ní jednou na druhý pokus úspěšně vrátím.
Autorka narozená v roce 1963 v Moskvě, od roku 1974 však žijící v USA, kam emigrovala se svou matkou (ročník 1934), popisuje 100 let matičky Rusi od Ruska carského po Putinovské se zaměřením na to, jak politika ovlivňovala jídelníček prostých lidí. Kapitoly jsou řazené po desetiletích, nejvíc mě zaujalo vyprávění o cvičných nebožtících ve vědeckém institutu při Leninově mauzoleu, na nichž si zkoušeli konzervační postupy, protože k Leninově mrtvole nikdo nesměl, dále o Stalinově potravinovém komisaři Mikojanovi, který po stáži v USA zaváděl v SSSR hamburgery, z nichž se však ztratila houska a zůstal jen karbanátek - rusky kotleti, o symbolu let sedmdesátých čili salátu Olivier (ruský bramborový salát s okurkami, vajíčkem a majonézou). Netušila jsem ani, že Chruščov měl přezdívku Kukuruznik a Gorbačov minerální tajemník, protože zavedl prohibici.
Autorka nostalgicky vzpomíná na éru svazu socialistických republik a zdá se, že lituje rozpadu SSSR. Na závěr knihy připojila i devět receptů (40.léta symbolizují potravinové lístky).
"Tahle ryba odhaluje náš zvláštní ruský masochismus : milujeme ji, protože jíst ji je hotové utrpení. Nejprve se s ní divoce práská do stolu, aby se uvolnila kůže, pak se horečně stahuje tuhé maso z páteře. Běžná jsou i zranění - tu ulomený zub, tu proděravělá dáseň - a to všechno proto, aby ysi člověk vychutnal ten pronikavě slaný proužek sovětské páté chutě umami. Vobla byla to poslední, co máma jedla, než ji odvezli do porodnice číslo čtyři. Nejspíš se tím vysvětluje, proč s radostí vyměním všechny Hemingwayovy hlemýždě a Proustovy madlenky za proužek tvrdého rybího masa."
Ta kniha je boží :D tolik jsem se nepobavila už dlouho...první kapitola mi sice přišla trochu zmatená, ale jak šel čas s ruskou gastronomií více a více dvacátým stoletím, vše už pak pěkně zapadalo, bylo souvislejší...Autorka nám servíruje koktejl historie, vlastních vzpomínek a to vše podmalované vůněmi a chutěmi včetně bonusových receptů na pravé ruské a socialistické pochoutky...(salát Olivier - vždyť to je skoro náš bramborový salát - samozřejmě s trochou obměn v surovinách..)
a ty historky :
" po prvním panáku tesař Dmitrij vždycky vyprávěl o svém bratrovi. Jak bratr onemocněl s ledvinami, měl smrt na jazyku a jak se Dmitrij Fedorovič láskyplně vplížil do nemocnice s "medicínou" : četvertinkou (čtvrtlitrem) a velikou nacucanou naloženou okurkou, Nemocný to snědl, vypil a umřel. "a kdž si pomyslím, že bych se tam nedostal včas a on by umřel střízlivý..." vzlykal tesař a slzy mu adaly do sklenice s vodkou. Jeho sobutilnici plakali s ním. Umřít střízlivý. Mohl by snad ruského muže potkat hrozivější konec ?"
přesně tak..dovíme se (skoro) vše...jak to ruský člověk má..s vodkou, s chlebem, s kukuřicí..a vzpomínkami na Stalina, Lenina, Gorbačova....a jak se vzpomíná v Americe a jaké jsou návraty do dnešní Moskvy...myslím, že kniha celkově se Anyi hodně povedla, bavila jsem se královsky...a asi mrknu i po nějaké její receptové !! doporučuji !!!
(p.s. jediný nešvar k vytknutí, dnes hojně oblíbený - tlustý papír, velká písmenka - hodně stran..ou a ještě jeden puntík - Anya sice popisuje i nouzi, ale tu ona sama a celá její rodina vlastně moc nezažila...ani ten hlad, díky dobrým zaměstnáním dědečka i tatínka - kaviár ve školce děti nebaštily běžně - nicméně čerpá i ze vzpomínek jiných pamětníků a snaží se nahlížet na historii objektivně..)
pěkný komentář od milary !
Kniha mi náhodou přišla pod ruku na schůzce Čtenářského klubu, zaujal mě obal, tak jsem se do ní pustila. Nahlédnutí pod pokličku v ruské kuchyni a seznámení s duší tohoto národa. Celou dobu se mi sbíhaly sliny, tak mě příjemně překvapily i recepty na závěr.
Velké nadšení se nekonalo... Popis ruské kuchyně a dětství v Sovětském svazu, dobrý, proč ne... A naprosto chápu, že lidé pod čtyřicet to můžou brát jako dokonalý popis té doby.
Co mi ovšem vadilo byla ta docela veliká manipulace ze strany autorky. Líčí se jako oběť režimu, hraje na lítost. A stačí jen pozorně číst: "...Děda Naum byl sovětský výzvědný pracovník...", "...Táta Sergej měl prestižní a tajnou práci v laboratoři mauzolea, poté následují práce ve špičkových výzkumných laboratořích...". Děvče samo nocovalo u kamarádek na ambasádách. Tajuplná emigrace bylo vystěhování a vyplacení se státu, za peníze jiných. Stačí si dohledat informace o vystěhování židovské populace v sedmdesátých letech. Telefonáty do Ameriky a korespondence bez cenzury...?
Hlavně jsem nedokázala rozluštit, zda autorka tu zemi miluje či nenávidí, v každé větě to má jinak.
Co mi fakt vadilo je Novij god (Nový rok) s měkkým i. To je prostě hrubka. A nikdy se nepoužíval termín "sovjetskoje šampanskoje", vždy jen "sovjetskoje igristoje". Věřím, že i teď by to čtenáři pochopili.
Celkově velké zklamání.
* Máma hodně na hodině fonetiky vzdychala. Ruské ucho takové drobnosti neslyší. A vůbec, jak se soustředit, když soudruh Stalin leží na smrtelné posteli?
Rozhodně neopovrhuji ruskou kulturou, jen do mě socialistické soudružky učitelky vryly skutečně nesmazatelnou stopu! Znovu jsem si to s touto knihou ověřila. V tom souzním s freejazz.
Fajn nápad odlehčit tíhu ruské duše, v příběhu nazvanou tosca, pestrou rodinnou historií a tu zase opepřit vztahem ke kuchyni.
Jen snad chvílemi příliš mnoho dobrého?
Těžko se mi popisuje, co mi překáželo. Určitá roztříštěnost až upovídanost a skákaní v čase? Či nadbytek subjektivity? To vše mě nutilo příběh odkládat a ne vždy se mi k němu chtělo vracet. Ale to se zdá mezi ostatními pochvalnými komentáři být spíše poruchou na mé straně přijímače.
Protože třeba to, o čem píše milary jako o "očividné snaze nepřizpůsobovat účelově dějinné reálie" je hodně znát, a zcela jasně rozpolcenost a provinilost v hodnocení ruské minulosti.
Volnější tok vzpomínek dodává textu šťávu a určitou snesitelnost. Přesto mě velmi často zahltila TOSCA
Ovšem Putin on the Ritz je excelentní kapitola a kniha stojí za trochu námahy protože je toho mnoho co prosakuje i do naší současnosti a budoucnosti :o)
* Zlý Stalin je původce gulagů. A hodný Stalin je praruská obchodní značka vyzařující moc a vítězství.
To je hluboce znervózňující.
Občas se mi namane knížka, u které mě průběžně napadá, že i kdyby mi nepřinesla nic kloudného navíc, vrchovatě stálo za to si ji jen tak vychutnat pro způsob, jakým je napsaná. "Kaviár" mi poskytl mistrovské vyprávění v kombinaci, která mě uchvátila.
Kulinářský průřez sedmi dekádami Sovětského svazu tvoří nepominutelné pozadí historie, táhnoucí se mezi bolševickou revolucí a převratem na prahu devadesátých let, od Lenina po pád Gorbačova. A stejně barvitě a živě, názorně, uvěřitelně a se značnou dávkou vtipu a erudice, jako když je řeč o jídle, líčí Anya von Bremzen jednotlivé desetileté etapy onoho období a dramatické události v nich, aniž by si sebeméně zadala s moralizováním a lákavým zjednodušováním, vyplývajícím z možného lehce povýšeného nadhledu dlouhodobého emigranta. Naopak. Ona je navíc schopná průběžné generační pocitové konfrontace (ponejvíce se svou mámou) a rovněž konfrontace - jich obou - s přetrvávající sepjatostí i nostalgií související se vším, co utvářelo tak či onak jejich životy. A určitě je na mnoho událostí nahlíženo skrze optiku osobního prožitku, ale právě ten, a očividná snaha nepřizpůsobovat účelově dějinné reálie (viz uvedené použité prameny), tvoří náboj, pro který je - podle mě - knížka tak dobrá. To, a ona neustávající niterná rozpolcenost se stopou provinilosti a z ní vyplývající bytostná potřeba pojmenovávat (bez vnitřní zpronevěry) věci pravým jménem...
Na mě úplně nejvíc zapůsobila poslední část děje, celé to vyústění do Putinova impéria a vhled do současné Moskvy.
Kromě toho, že jsem si ještě nikdy neudělala (a to jaksi skoro mimoděk) tak ucelený - byť laický - přehled o dějinách cizí země v podobné šíři, považuju to celé za úplně nadstandardně skvělé čtení.
Pět dávám s lítostí; je to málo.
Ta kniha na mě tak silně zapůsobila, že vlastně nevím, co napsat, abych podala správnou charakteristiku. Já si nesmírně vážím lidí, kteří dokážou to, co autorka: psát lehce a jiskrně o věcech, které jsou tíživé a o kterých lidi mluví často šeptem. Nechci opakovat to, co už líp napsali čtenáři přede mnou. Jenom dodám, že takovou knížku jsem snad ještě nečetla! Taky jsem pamětník, takže pro mě 60. léta znamenají dopisování si se sovětským chlapcem, celé mé mládí a část dospělosti nás strana a vláda utvrzovaly v přesvědčení, jak skvěle se máme. No, i u nás kvetly politické vtipy a nikdo straně a vládě tak docela nevěřil. Ovšem naše republika ve srovnání se Sovětským svazem neobstojí. Oni to tam měli opravdu o hodně těžší, opravdovější. Hladomory, války, politické čachry, pronásledování. Vážím si té obrovské upřímnosti a brilantních glos, postřehů, které mi daly mnohem víc, než tlusté encyklopedie. Hvězdičky na tohle nestačí.
Obvykle považuji psaní o jídlech v beletrii za zbytečné nafukování textu. V této knize však jídlo hraje skoro první housle a přesto to není vůbec nudné! S jídlem v SSSR a nyní v Rusku šly dějiny – od VŘSR, přes Stalina, kukuruznika Chruščeva, minerálního tajemníka Gorbačeva až po dnešního Putina. Hodně mi to přiblížilo život zejména v Moskvě v těchto letech, většinou hodně těžkých a těžce prochlastaných. Opravil jsem si taky názor na náš český smysl pro humor a vyprávění politických vtipů - nejsme v tom asi vůbec nějak moc výluční. I Rusové umí svoje vůdce pěkně shodit. Kniha je to moc pěkná a ženy jistě navíc ocení i závěrečné recepty na typická ruská jídla.
Nečekaně informativní: Výborný čtivý popis dějin velké východní země, od carského impéria přes revoluci, války, domácí politiku, šílenosti a krutosti, ale i paradoxy režimu (o mnohých z nich jsem četla prvně, např. Mikojan, Stalinův "lidový komisař sovětského patra a jícnu").
Jakkoli začátek knihy možná vypadá jako nadsázka a lehké čtení prosycené jídlem a vařením, obsah mnoha popisovaných dekád je těžký a truchlivý, vpravdě bez jídla, jen hladovění. Historie je podaná prostřednictvím rodinných peripetií, takže ne vše bylo nutně tak, jak se v rodině traduje (např. autorčin dědeček Naum si jako vysoký stalinský špión pohybující se v dobách válečných od Finska po Irán si v ničem nezadá se Stoletým staříkem... a taky přežil všechno), ale celkovému obrazu to na objektivnosti moc kaněk nedělá (ono by se to taky ani v tomhle celém kontextu nepoznalo). A ty vtipy ze sovětské éry, vpravdě kameňáky - vybuchnete smíchy a pak vám to dojde v plném kontextu a nejradši byste se sami praštili šutrem do hlavy, jak se tomu vůbec můžete smát...
Suma sumarum: Pořádný nášup, složený z mnoha chodů, z nichž mnohé zhořknou v ústech nebo nebudou vůbec zkousnutelné.
Pozn.: jediné, co mi nesedělo, bylo "sovětskoje šampanskoje", podle mne to bylo "igrístoje" (nemohli snad připomínat původní francouzský! pojem).
Originální průřez gastronomickými dějinami nejrozlehlejšího státu planety Země od Lenina k Putinovi, byť místo sbíhání slin spíše kručí čtenáři v břiše...
Štítky knihy
Moskva komunismus Švýcarsko vaření carské Rusko Sovětský svaz jídlo a pití gastronomie ruské dějiny ruská emigraceAutorovy další knížky
2019 | Kukuřice, komunismus a kaviár |
2023 | Národné jedlá: Cesta okolo sveta za jedlom, históriou a zmyslom domova |
Kniha vyborne doplna ine o historiii Sovietskeho zvazu a komunizmu. Prvy clovek vo vesmire ale srat chodilo 18 "bytov" na 3 zachody. V obchode zhnita kapusta, vemeno a chaluhy v konzerve. Vsetko sive, rozbite a zanedbane.