Kvety pre Algernona

08.06.2020

Dechberoucí.

08.06.2020

Tento příběh nemá smysl hodnotit, protože dřív nebo později by to stejně někdo napsal. Je v tom totiž cosi archetypálního. Další mýtus dnešní doby. Podobně jako Matrix. O tom dokonce vyšla kniha. (Jenže napsaná v duchu nagualismu a tak je to pro běžné čtenáře nepřístupné. J. Horsley: Matrix - Mýtus o naší době)
Při čtení jsem měl utkvělý pocit, že jsem to viděl zfilmované. Jakoby ten příběh byl součástí kolektivního nevědomí. Jakoby celá zápletka byla předem daná. Možná to však způsobuje částečná předvídatelnost. Jenže ono není s dějem kam hnout. Odehrává se to právě tak, jak se to muselo odehrát.
Škoda, že si s tím autor víc nepohrál. Zvlášť když se jedná o rozepsanou povídku. Asi jedinou slabinou je tak forma. Je to napsané jako deník a použitá ich-forma je fakt přesvědčivá. Jenže postavy a jejich vztahy mě neoslovily.
Při čtení nebylo znát, že je to vlastně sci-fi. Znalosti v knize jsou pořád vzdálená budoucnost. A to je kniha přes 50 let stará. Jenže pokrok v lékařství byl druhotný. Ústřední výzkum překrývá příliš osobní rovina.
Kvalitní sci-fi by mělo být dobré psychologické drama. To tady platí jen částečně kvůli deníkové formě. Ponoříme se do nitra hlavního hrdiny, ale pohled ostatních úplně chybí. Autor psychologii studoval a tak bych to čekal trochu lepší.
Pro mě bylo hrozně nepříjemné to číst. Následky experimentu mě připomínaly osobnost s Aspergerovým syndromem. Sem tam jsem se v něčem našel a tak jsem měl chvílemi pocit, že je to o mě. Nemohl jsem se ubránit částečnému ztotožnění s hlavním hrdinou. Bylo psycho to číst. Prostě úlet.
Jako zamyšlení nad lidskou inteligencí a co nás dělá člověkem výborné. Každý by si to měl aspoň jednou přečíst. Je to krátké a tak rozhodně doporučuju. Ale jestli to někdy budu číst znovu nevím. Ta forma se mi nelíbila. 95%

03.06.2020

"A tak jsme se milovali,dokud se noc nepromělila ve ztichlý den.Ležel jsem vedle ní a chápal jsem,jak důležitá je tělesná láska,jak potřebujeme držet jeden druhého v náruċí,dávat a brát."100%.

17.05.2020

Nesmrtelná klasika. Zamyšlení nad vědeckými experimenty, jak mohou proměnit osobnost.

11.05.2020

(SPOILER) Dojemný a skvěle napsaný. Oblouk od zaostalého vyjadřování plného chyb, které bylo místy až nesrozumitelné, přes vysoce inteligentní zprávy člověka, který nechápe, jak se sebou všichni ti profesoři mohou tolik nadělat, když jsou vlastně hloupí, až zase zpátky... Mně tahle kniha docela otevřela oči, uvědomila jsem si, že často přikládám přílišnou váhu sbírání vědomostí, aniž by to v mém životě bylo nějak uplatnitelné nebo snad důležité. Upřímnej úsměv je zkrátka víc než povýšenost plynoucí z učenosti...

02.05.2020

Geniální styl vyprávění v podání hlavního hrdiny nám umožňuje sledovat vývoj jeho inteligence optikou jeho mozku. Je těžké neklást si otázku, zdali inteligence není spíš překážkou na cestě ke štěstí, i když sám autor nebo jeho hrdina si otázku takhle nikdy neklade.
Kniha je zároveň velkým překladatelským oříškem, a já se po několika prvních deníkových zápisech rozhodl si ji přečíst v originále, protože některé oříšky prostě nejdou rozlousknout (např. "žvýkačková" záměna spearmint a experiment).

02.05.2020

Tak tahle úžasná knížka musí snad každého chytit za srdce.Nádherný a čtivý přiběh.Viděla jsem i divadelní představení.Bylo pěkné,ale kdo nečetl knihu ten to asi moc nechápal.

29.04.2020

Hodně zajímavá knížka plná námětů k přemýšlení. Vlastně ani nevím, jestli je se šťastným nebo smutným koncem...

26.04.2020

Miluju,když mě dokáže kniha ohromit jako Růže pro Algernon. I když nejde o žádný složitý a dlouhy příběh,i když jsem vlastně od začátku tušila,jak to všechno dopadne,i přesto bude od ted tenhle příběh patrit mezi moje nejoblíbenější. A ještě dlouho ve mě bude doznivat♥️

23.04.2020

Z tohodle mi není dobře. A nevím, jak dlouho ještě nebude...

23.04.2020

Něco tak silného jsem už dlouho nečetla. Děj je v podstatě strašně jednoduchý, ale forma jakou je podán je neskutečná. Pocity z této četby mi v hlavě zůstanou pěkně dlouho.

12.04.2020

V letošní výzvě by se Růže pro Algernon hodila hned k několika tématům. Já zařadila k obálce s květinou, která se ale k příběhu vůbec nehodí, vyvolává očekávání kýčovité červené knihovny. Přitom by stačilo jen odstranit ty useknuté hlavičky.
Tohle je jeden z nezapomenutelných příběhů. Hodnota člověka není dána výší IQ. Je fascinující sledovat Charlieho proměnu, jak se zvyšující se inteligencí chápe události jinak, obzvlášť mě dojaly návraty do dětství.
"Genialita v tobě zničila víru ve svět i v ostatní lidi."
Přemýšlím, kdy mi bylo Charlieho víc líto. Když byl hloupý a vysmívaný, ale tyto ústrky z velké části nechápal a cítil se šťastný mezi přáteli, nebo když byl na vrcholu poznání, ale pro ostatní lidi v jeho světě zbylo málo místa.
"Kdo může tvrdit, že moje světlo je lepší než tvoje tma? Kdo jsem já, abych ti to mohl tvrdit?"

09.04.2020

„Nelituju toho pokusu.“
„Já taky ne, ale ztratil jsi něco, co jsi předtím měl. Měl jsi úsměv...“
„Prázdný úsměv pitomce.“
„Ne, vřelý, opravdový úsměv, protože jsi chtěl, aby tě lidi měli rádi.“
„A oni mi dělali psí kusy a vysmívali se mi.“
„Ano, ale i když si nechápal, proč se smějí, vycítil jsi, že když se na tebe dokážou smát, mohli by tě mít rádi. A ty jsi chtěl, aby tě měli rádi. Choval ses jak dítě, a když jsi byl s nimi, smál ses dokonce i sám sobě.“

Príbeh Charlieho odporúčam, je to zároveň príbeh Inteligencie a čo sa jej môže stať, keď stráca po ceste ako nevesta svoje družky - Emócie.

07.04.2020

Kdysi jsem viděla film Kytička pro Algernona. Myslela jsem, že tedy vím, do čeho s touto knihou jdu. Omyl. Velmi na mě zapůsobila, přinesla smutek a spoustu myšlenek. Překvapila mě forma deníku.

06.04.2020

Po Cestě další dílko, co mě nenechalo chladným. Nepolíben spoilery jsem rozuzlení začal tušit někde kolem půlky. O to víc mě to bralo za srdíčko.

03.04.2020

Ten znepokojujúci pocit vo mne zostal dlho po prečítaní,..
Bože, prosím, ja nechcem ohlúpnuť!..kvôli knihám ako je táto nesmiem zabudnúť čítať!! :-(

25.03.2020

Hodně emotivně postavená kniha. Ze začátku mi nesedl autentický styl vyprávění, ale po chvilce jsem se dostala do děje a potom už jsem byla v ději naplno. Charlie je velmi milá, sympatická postava, která vám přiroste k srdci.

19.03.2020

Začalo to povídkou, kterou Daniel Keyes napsal v roce 1959 (u nás vyšla ve sborníku Vlak do pekla). Následně příběh rozvinul do stejnojmenného románu, jenž se vzápětí dočkal četných divadelních, televizních a filmových zpracování. Nikdy nezapomenu na první zhlédnutí filmu Charly režiséra Ralpha Nelsona z roku 1968, v němž postavu Charliho Gordona ztvárnil fenomenální Cliff Robertson. Nyní tedy přišel čas, abych se pustil do Keyesova románu. Upřímně, bál jsem se toho. Film i původní povídka byly bez debat citovou záležitostí, kterou ani čas nedokázal vymazat z mé paměti. Dokáže ale román, navíc vzniklý rozpracováním povídky, udržet stejnou kvalitu, nerozmělnit děj a zapsat se do kánonu nezapomenutelných literárních zážitků? Žádné strachy, dokáže!!!! Je vlastně úplně jedno, jaký formát si člověk zvolí, protože Růže pro Algernon má TÉMA a MYŠLENKU, jež je nadčasová a živá dnes stejně jako v roce 1966. Keyes měl prostě nápad, který nemůže nikdy zestárnout, omrzet se nebo nechat člověka lhostejným. A právě ono vtažení do Charlieho vnitřního světa obav, frustrace, a nakonec i jeho zlosti, radosti a strachu je natolik uhrančivé, že se ani trochu nestydím za to, že jsem mu podlehl a sem tam uronil i nějakou tu slzu.

19.03.2020

Oceňuji především deníkovou formu. Děj byl předvídatelný ale přesto bavil od začátku do konce. A konec byl až děsivě rychlý.

Pane Bože, prosím Tě, neber mi všechno!