Kvítek karmínový a bílý

Na začátku knihy jsem zachytila pohled vypravěčky, chytila se jí za ruku a opravdu jsem se ocitla v třeskutém mrazu a neproniknutelné tmě na nerovné ulici v Londýně. A už bylo pozdě se obrátit zpátky. Prošla jsem celým příběhem a díky vypravěčskému umění autora a překladatelskému umění pana Janiše jsem měla pocit, že tam všude jsem osobně přítomna a že se musím dívat na to, kam šlapu, že cítím vůni levandule nebo pot cestujících v omnibusu, šněruji se do korzetu, mám nočník pod postelí anebo nastupuji do vlaku na cestě do Kláštera zdraví. Tento román mě prostě pohltil. Je v něm tolik různorodých postav, charakterů a životů vykreslených tak, že jsem měla pocit, že je znám, tolik špíny, bolesti, slz, lhostejnosti a omezenosti až je to bezútěšné a je v něm skvěle napsaný příběh.

Nejdřív jsem se té tloušťky lekla, ale stála za přečtení. Některé pasáže by se ale klidně mohly vynechat a kniha by tím pádem byla o něco kratší. Dost otevřený konec, kdy se nedozvíte co se stane s hlavními postavami. Takže neváhám a jdu začít povídky, kde snad dostanu odpovědi na mé otázky.

vsetky pozitiva su tu uz viac-menej zhrnute a vsetky potvrdzujem, prijemne ma prekvapuje vyznanie prekladatela, ktoreho chvalim, robota to musela byt enormna - ale perfektna...a teda jedine, co ma trapilo, boli krce v rukach, bichla je to naozaj neskutocna a nesikovna. nacim poznamenat, ze ani vazba to moc nezvladala a kedze som ju mala z kniznice, mozem len hadat, pri kolkom citatelovi sa rozpadne celkom... - to len taka poznamka, keby vydavatel cital, ci radsej ne vydat 2 - 3 knihy a nesetrit na dalsich vazbach.

Knihu jsem četla v originální angličtině, proto nevím, zda český překlad neznehodnotil autorovu práci. Nicméně příběh Sugar, ačkoliv mne obvykle sex a vulgarismy odrazují, mne strhl jako dramatická opera s temným, pomalým začátkem, která však na konci graduje vášnivým crescendem. Michel Faber dokonale zachycuje tu méně hezkou a méně reprezentovanou tvář viktoriánské doby a průmyslové Anglie. Na rozdíl od mnohých jiných autorů již jeho styl vyprávění jako by vycházel přímo z 19. století, a postavy myslí, hovoří a chovají se tak, jak by se v té době opravdu chovaly (což vůbec není obvyklé v žánru historické fikce). Skvěle propracované je dílo i po psychologické stránce, kdy jednotlivé postavy živě vystupují ze stránek, a je možné je milovat, soucítit s nimi, nenávidět je a někdy se i bát toho, jak jsou nepředvídatelné. Napůl otevřený konec dává čtenáři vymyslet si vlastní verzi toho, jak postavy skončí, což po tak intenzivním zážitku vítám, než aby mne pan Faber ještě neokradl o veškeré naděje dalším vyprávěním.

Kvítek karmínový a bíly je mistrovské dílo moderní literatury, které je zcela rovno jakékoliv velké klasice slavných autorů.

Tahle "bichle" si mě naprosto získala. Ze začátku jsem se obávala, že ji nepřečtu, ale na konci jsem litovala, že nemá ještě o trochu více stran. Faber má úžasný vypravěčský dar a jak jsem kdysi psala, že v Bídnících mě různé popisy vadily a rozčilovaly, tak tady jsem si je neskutečně užívala, hlavní postavy vylíčil tak, jako by to byli skuteční lidé, kteří milují, nenávidí, dělají chyby. Opravdu jsem si připadala jako v Londýně té doby, představovala jsem si, jak se plížím temnými uličkami za hlavními hrdiny a četba pro mě byla vskutku zážitkem. Akorát teda ten konec, ten jsme musela dlouho rozdýchávat.

Už dlouho jsem nečetla knihu autora s takovým citem pro jazyk vyprávění. Vtáhne do děje jako nic, nechá vás číst do půlnoci a nakonec vám naservíruje konec, který budete přežvýkávat v hlavě ještě dva dny (a střídavě budete naštvaní a střídavě se budete opájet autorovým umem). To všechno doplněné výborně vykreslenou charakteristikou doby, kdy vládla cudnost, špína a ženy nosily na hlavě vycpané ptáky.

A přesto, že je hlavní hrdinka prostitutkou, čekejte spíš realismus, než erotiku. Řazení tohoto románu mezi erotické mi připadá dost mylné.

No teda! Tak to byl opravdový literární zážitek!

Přistupoval jsem ke Kvítku trochu ostražitě, protože nejsem zrovna fanda rozměrných knih, ale tohle vážně nebyl žádný Jirásek. Michel Faber je totiž tak talentovaný vypravěč, že i popisem zdánlivě fádní události (třeba příprava šatů na Sezónu, prázdné tlachání dvou kamarádů ze studií atd.) dokáže zaujmout a přitáhnout pozornost - a tím pádem Faber nemusí pro atraktivitu děje využívat jiné triky, jako různé nečekané zápletky nebo vykreslování hrdinů jako osob "kterým prostě musíte držet palce". Kniha se tak může vyvíjet svým tempem a postavy působí autenticky - samozřejmě pokud akceptujeme výchozí situaci, tedy to, že v chudém bordelu vyroste přirozeně inteligentní, sebevědomá žena, která je ochotná na sobě pracovat a okolní prostředí její potenciál nezadusí.

Velkou devízou knihy je věrohodnost. Muselo dát spoustu práce nabrat všechny informace o oblékání, stravování, léčebných metodách, ale ta poctivá práce se odrazila v tom, že jako čtenář jsem měl pocit, jako bych byl života ve viktoriánském Londýně přímo účasten.
Atmosféra je pochmurná (snad jediná "feel good" kapitola je příprava vánoc 1875), ale to je pochopitelné, protože nic veselého se neodehrává. Právě naopak, třeba vztah Henryho a Emmelíny je tak bezútěšný, jak jen může být a číst si o Sofii (mojí nejoblíbenější postavě z celého románu) mě působilo téměř fyzickou bolest - zjevně vnímavá šestiletá dívka, jejíž život směřuje k tomu, že bude nenávratně deformován. A to jen proto, že se narodila tak sobeckým rodičům... Brrr!

Vstupování vypravěče do děje mi nevadilo, ale ani jsem z toho nebyl nijak nadšen. Používání vulgarit odpovídalo prostředí, ve kterém jsme se jako čtenáři pohybovali. Podobně jsem vnímal i časté a podrobné probírání výkalů a tělních tekutin - bylo to často nechutné, ale patřilo to do děje a neměl jsem pocit, že by šlo o samoúčelnou snahu šokovat.

Začala jsem číst knížku s cílem ji dočíst a dokázat si,ze na to mám...neměla jsem. po 200 stranách , kdy autor některé pasáže popisuje opravdu v těch nejmenších detailech jsem uz byla netrpěliva vidět film... byl krasny.ale přeci jen jsem se musela vrátit ke knize a dohledávat myšlenky a charaktery jednotlivých postav, protoze ty film zcela logicky nemohl zastihnout.Cili kniha mi byla spíše návodem ke shlédnutému filmu.Chvilemi jsem litovala,ze jsem si ji nejdrive neprecetla celou. Snad několik dni kolem ni chodím stále s respektem...krasny námět a děj. Vím, že se k ní vrátím ale nedozrála jsem do ní.Je to kniha pro trpělivé letité čtenáře a tím ja nejsem.Proto Vám , kteří jste knihu přečetli se klaním neboť mě detailní pasáže rozčilovaly, ale byla jsem naštvaná sama na sebe...no milí, budoucí čtenáři přeji Vám krásné počtení.

Knížka ve mě zanechala tolik dojmů, že je taky ani nedokážu vypsat. Mám moc ráda knihy z viktoriánské Anglie a autor tak brilantně dokázal popsat prostředí, až jsem měla pocit, že na mokrých, deštěm ošlehaných, dlažebních kostkách stojím taky. Díky úžasnému popisu si čtenář může dosyta vychutnat silné rozdíly mezi spodinou a blahobytem. Bohužel jak již zde bylo psáno přede mnou; kniha mohla být klidně poloviční a čtenář by absolutně o nic nepřišel. Některé pasáže byly naprosto zbytečné a až nudné, a přiznám se, že jsem je pak jenom očima prolítla. Stejně tak i u konce se přidávám k té straně lehce zklamaných... Už pomalu od půlky knihy člověk dumá kam se to dál může ubírat a jak to celé skončí a po tak rozsáhlém díle si čtenář možná zaslouží trochu jiný konec. Nu, co se dá dělat, je na čase přečíst volné povídkové pokračování Jablko, aby byla moje zvědavost ukojena.

Neskutečně mě iritují knihy psané v přítomném čase!!! Ale tenhle autor opravdu ví, co dělá! Řekla bych, že zřejmě poprvé v životě mi přítomný čas vypravování vůbec nevadil, ba naopak musím uznat, že Faber příběh vypráví opravdu skvěle! A kdo by si nezamiloval jeho postavy? Často mi příběh přišel opravdu zbytečně zdlouhavý, klidně mohl být o několik set stran kratší, ale nakonec mám z knihy dobrý pocit, což je pro mne asi nejsilnější hodnotící faktor.

Co dodat k dokonalosti?

S otočením posledních stránek ve mně zůstala paleta pocitů a dojmů. Musím uznat, že už hodně dlouho jsem hlavní postavě tak moc nefandil, nelitoval ji, nebyl dojatý a neměl takový vztek na nespravedlnost světa. Během čtení jsem vystřídal tolik názorů na Sugar, Williama a Agnes, že bych to nespočítal. Pohrdání, smutek, lítost, nenávist nebo posměch. Lezla mi na nervy Williamova arogance, Agnes jsem chtěl profackovat a Sugar dát trochu toho štěstí. Přitom to vůbec nebylo tak černobílé, názory na postavy se mi měnily s každou další kapitolou. Jakmile jsem jim viděl do hlavy, tak se pro mě stali uvěřitelnější, skoro jako reální lidé. Pak už nastoupila jen lítost. Román je hutný, zdánlivě se nimrá v drobnostech, sleduje cesty, které se ukážou jako slepé, ale přece jenom je to fascinující podívaná. Ten konec je výstižný. Asi to není to, co bych si představoval, ale uznávám, že tohle k tomu, tak nějak prostě sedí.
P.S. Jsem rád, že autor (jak sám tvrdí), změnil závěr. Kdyby zůstala původní verze, tak bych po dočtení asi tu knihu vyhodil z okna.

Nenašla jsem jedinou negativní recenzi, s kterou bych se mohla ztotožnit...aneb nechápu to šílenství kolem Kvítku, 200 stran by knize možná pomohlo...

Zdlouhavé? Vůbec ne. Velmi čtivé. Ale je pravda, že to není kniha do postele. Navzpirala jsem nějaká ta kila

Přečteno pouze 242 stran. Na mě moc zdlouhavé a obsah mě u čtení neudržel.

Na začátku tohoto příběhu jsem se nechala (v bezpečí svého domova) popadnout za ruku a odvést do Londýna, do ulic, do kterých bych se nejspíš nikdy neodvážila vkročit: „... musíte si při tom dávat pozor. Zvlášť kam šlapete, třeba, aby jste neuklouzli na lejnu, taky musíte ostražitě sledovat každý průchod a suterénní schodiště, dávejte si dobrý pozor, aby Vás někdo neoslovil a doufejte, že Vás v tomhle smradlavém bludišti nezahlédne nikdo známý...“.

Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku, prostě jsem se jen zaposlouchala do slov vypravěčky ... a věřte mi, vyznala se, řekla bych, že s určitou dávkou škodolibosti, to proto, abych hned z počátku věděla, do čeho jdu, mě zavedla do těch nejšpinavějších částí města, na návštěvu k té nejobyčejnější prostitutce, kterých je v Londýně bezpočet. Zavedla mě přímo do temného světa: „V jednu chvíli si to kráčíte po Oxford Street, a v druhou je najednou fasáda slušnosti pryč a s ni i solidnost, přímé linie Oxford Street ... jsou během chvilky vymazané děsivou vizí propadu ... zchátrala i vozovka ... zchátralá jsou i těla a mravní charakter ...“, zavedla mě do vnějšího kruhu pekla, kam se chodí bavit aristokratické kruhy, rozumějte, jejich představitelé mužského pohlaví :-).

Knížka tak úplně není pro slabé povahy, protože si tu „vychutnáte“ starý Londýn se všemi jeho pachy, špínou, zvuky a nemocemi … a přesně tady se seznámíte s Sugar, která není typicky krásná, krásu vyvažuje svým všeobecným přehledem, sečtělostí a uměním naslouchat druhým, která dokáže muže přesvědčit, že všechny jejich sebevíc zvláštní touhy a choutky, jsou to, po čem touží i ona, a která, opravdu dost nestandardně oplývá inteligenci, kterou bychom zrovna tady nehledali (stěží bychom jinak mohli u prostitutky hledat úvahu o tom, zda je společenské postavení a hmotné zabezpečení opravdovou svobodou :-) ..." je tohle svoboda? ... když si můžete koupit jakékoliv šaty, cokoliv co potřebujete, ačkoliv nemůžete při společenských večírcích, setkáních či banketech dodržovat dekórum, které určitá témata zakazuje? Jak jednodušší to bylo v kruhu svých bývalých souputnic, kde si pozor na jazyk dávat nemusela" :-) ... tak, je tohle svoboda? Sugar si myslí, že spíš ne, že se vlastně stala z prostitutky otrokyní zlaté klícky :-), ... a pak samozřejmě s Williamem, který je právě na cestě za další ze svých avantýr a o kterém bychom zatím mohli říct, že je jen a pouze budižkničemu neschopné vzít na sebe zodpovědnost :-), a taky že je ženatý a má doma tak trochu šílenou manželku, jejímž jediným cílem je být dámou :-).

Vzestup do vyšších pater společenského žebříčku může začít :-) ...

„A přeci jste si mě nevybrali naslepo. Byla vzbuzena jistá očekávání. Upejpavost stranou, doufali jste, že uspokojím všechny vaše touhy, které jste, ze samé plachosti, ani nedokázali pojmenovat ... a teď váháte ...“

Tento příběh Vám ovšem nebude vyprávět jen o lásce ... nebo spíš o zvláštním, dost nestandardním, milostném vztahu Williama a Sugar, ale ukáže Vám tehdejší život v celé jeho šíři, ukáže Vám všechny důsledky nastupující nové doby, kterou s sebou nese průmyslové revoluce:
„Myslím, že spějeme k velmi zvláštním časům. A sice k časům, kdy veškeré naše morální volby zkomplikuje a zradí naše láska k pokroku.“

Seznámíte se také například s (mně tedy ne moc sympatickou) paní Foxovou, která se ale ukáže jako "vizionářka" :-) ...
„Paní Foxová je přesvědčená, že i těm dámám a pánům, které netrápí svědomí, nakonec záhy vyschne zdroj služebnictva a všichni, až na ty nejbohatší z nich, se pak budou muset seznámit s tak exotickými předměty, jako jsou mopy a utěrky na nádobí.“

Tak a už dost, mohla bych psát dál a dál :-), třeba o Henrym, o Agnes, o Sofii, věřte mi, že za těch víc jak 900 stran jsem nasbírala opravdu kupu emocí a dojmů :-), ... ale víte co? ... nechte se popadnout za ruku ... a posbírejte si svoje vlastní :-) ...

Musím říct, že tahle knížka je dílo plné rozporů od začátku až po konec. Ať už vás anotace navnadí na cokoliv, to šílenství, únos a dokonce i ta soulož jsou tak nějak méně tvrdé než jsem očekávala. A přesto, že se jedná o opravdu objemnou knihu, na těch 900 stran mi přeci jen připadá, že jsem se toho dozvěděla mnohem méně než jsem z tolika slov mohla. Zároveň je to však velmi čtivé a tak nějak to celé uběhne rychle a hladce. Ale ty čtyři hvězdičky stejně dávám hlavně kvůli Henrymu Rackhamovi a mnohem dřív zkusím přečíst Jablko než se znovu pustím do téhle bichle.

Co do kvality vyprávění úctyhodný a řemeslně dobře zvládnutý počin, leč s přibývajícími stranami se tempo vyprávění vytrácí. Objem knihy tak příběh spíše ubíjí, než aby jej umocňoval a přispíval k bohatosti. I způsob, jakým Faber román zakončil, mne zcela neuspokojil. Rozhodně času stráveného nad knihou nelituji, mám viktoriánskou Anglii rád, podruhé bych ale do stejné řeky nevstoupil. (7/10)

Není jednoduché napsat v pár větách názor na takhle dobrou, dlouhou a propracovanou knížku. Předně - nesouhlasím s některými názory, které jsem si tu přečetl, že konec je otevřený; je tomu z mého pohledu právě naopak. Není přece důležité dozvědět se, co se s postavami stalo později, až do jejich smrti. Důležitý z pohledu vyprávění je tento konkrétní příběh, kdy osudy postav byly nějakým způsobem propletené. Stejně tak nesouhlasím s tím, že se na konci William zachoval nelogicky. Ono to k tomu celou dobu směřovalo (to ale neznamená, že jsem se necítil, jako kdyby kniha, která mě 900 stran hladila, mi najednou dala velkou facku).

V každém případě je to skvělý román, perfektně vystihující danou dobu a společnost (ne, nechtěl bych tam žít ani za nic), dlouhý a přesto odsýpající, se skvěle propracovanými postavami, jejich myšlenkami, motivacemi, štěstími i neštěstími. I přes opravdu dlouhou délku si dost dobře umím představit, že si Kvítek za pár let přečtu znovu.