Kytice
Karel Jaromír Erben
Nejznámější a nejoblíbenější sbírka baladických básní 19. století. Balady inspirované slovanskými i jinými pověstmi se vyznačují dějově dramatickým spádem, zatímco kresba prostředí je stručná a minimalistická. Erbenovy balady si oblíbily už celé generace českých čtenářů a mnohé pasáže díky tomu téměř zlidověly.
Přidat komentář
Moje maturitní otázka. Poezie sice není můj šálek čaje, ale možná to bylo tím, že je knížka tolik známá, tak jsem byla ráda, že jsem si ji u maturity vytáhla.
Erbenovy verše se krásně čtou. Ze třinácti básní mě pouze dvě nebavily. Ty ostatní ale miluju - mohu je číst pořád a pořád dokola a stále mě to baví.
Když nepočítám Máj, tak Kytice patří mezi mé nejoblíbenější knihy, které vznikly na našem území v 19. století. Vracím se k ní zcela pravidelně a vždycky mě naprosto uchvátí. Zajímavé pro mě je, že má tolik rovin, že ji může přečíst malé dítě a zároveň ji roky studovat literární vědec, a každý si z ní odnese něco jiného. Vztah mezi proviněním hlavních hrdinů a neúměrným trestem, který následuje, je věc, se kterou se vlastně nedokážu asi nikdy smířit, což samo o sobě mě v knize vlastně přitahuje :) nemluvě o nádherných verších.. a kouzlu prostředí obecně.. doporučuji se zaměřit na Záhořovo lože, které se naprosto vymyká ostatním baladám (dřív jsem ho nedokázala ocenit).
Patřím k těm, co nejdřív viděli film. Teprve pak jsem četla Kytici. A jsem ráda, že to bylo právě v tomto pořadí.
Rodiče mají krásné staré vydání, ke kterému jsem se několikrát vracel. Paráda.
Tak tohle je stálice na mém knižním nebi. Od chvíle, kdy jsem se poprvé začetla do těch magických veršů, které mě jako mávnutím kouzelného proutku přenesly do tajemného, až mystického světa, byla jsem zřejmě navždy ztracena. Snad už tenkrát jsem za těmi zdánlivě jednoduchými, lehce plynoucími verši tušila krásu českého jazyka a geniálně vystavěné příběhy, před kterými musí i dnes slavní Hollywoodští mistři hororů blednout závistí.
Navíc tahle kytice "ozdobnou stužkou svázaná", skrývá mnohem víc vzácných a zajímavých kvítků. Jsou to hluboké a děsivě pravdivé lidské příběhy. No, řekněte, v které jiné knize najdete pohromadě vášeň, smutek, bolest, lásku, pokání, smrt, strach, radost, touhu, zlobu, marnost, víru i naději?
S každým dalším výtiskem, který zařadím do své knihovny, si stále znovu a znovu potvrzuji krásu Kytice. Znovu a znovu nalézám nové otázky i odpovědi, vzrušení i poučení, zábavu i inspiraci pro chvíle rozjímání.
Kniha, o které nemá smysl se více rozepisovat. Některé z balad jsou až brutální. Za mě nejlepší Vodník.
Zcela ojedinělé dílo světové poezie. Dodnes živé i po téměř 200 letech. Vracím se k této sbírce znovu a znovu po celý život.
Mě to prostě nesedí. Buď tam člověku Erben vnucuje víru a nebo tam vraždí děti a trestá ženy za jejich "hříchy". Jo sice se mu to hezky rýmuje, má to správný rytmus a umí udělat temnou atmosféru, ale jinak mě to opravdu neuchvátilo. Zřejmě je to dost zapříčiněno tím, ze člověku to začínají nutit už na základní škole a o střední nemluvě. K takovéhle četbě by měl každý přijít sám a být na to zralý. Protože takhle se mi dobrá kniha zprotivila a jen tak si ji znovu nepřečtu.
Krásné. Neobyčejné. Nezapomenutelné.
Poetické horory bez použití motorové pily.
Jak úžasně libě zní popisy otřesných tragedií slovy pana Erbena: "Zemřela matka, do hrobu dána...! " A kolik citu a soucitu vyvolávají: "... i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly...!"
Mé první setkání se světem plným vražd, krve a zmaru se odehrálo v šesté třídě základní školy. Náš češtinář nerozdával kule za nedodaný domácí úkol, za vyrušování nepsal poznámky do žákovské. Za každý prohřešek jedna sloka z Vodníka nazpaměť. Když došly, načala se další balada, třeba Kolovrat. Byli i tací, kteří se, ač téměř propadali, stali experty v recitování tohoto národního skvostu. Tenkrát jsme z toho měli legraci a schválně zapomínali čítanku. A náš učitel se pod vousy smál.
Nepochybuji, že kdybychom se dnes, my, jeho bývalí žáčci, sešli, že bychom společně tu Kytici dali a vzdali tak hold jeho laskavosti a moudrosti.
Sbírka balad, která je přečtená téměř za jedno odpoledne. Jelikož jsou balady vcelku krátké, je to rychlá záležitost.
Kytice - další z národních pokladů
Vlastním vydání z roku 1965 s krásnými ilustracemi Jana Zrzavého
A protože o básních je tu dost, napíšu hodnocení a hold Jana Nerudy:
Zlato chtít snad pozlacovat
slunce svící osvěcovat
duhu barvou domalovat
sopku ohněm podpalovat
démantův chtít tvrdost zvýšit
oblakův chtít rychlost spíšit
toť by bylo rozumnější
nežli tvoje pěvče Erbene
písně chtít snad písní opěvovat.
Hodnocení odráží kvalitu v žánru.
Udržet se TOLIK let jako povinná četba napříč různým režimům vypovídá cosi o něčem, co leží za těmi slovy.
Již v době, kdy jsem si pod slovem "zvukomalebná" nic moc nepředstavovala, jsem znala úryvky některých básní. Sice jsem nechápala , co je tak úžasného na: "Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly", ale ten kdo mi to "vyprávěl", to vyprávěl moc hezky.
Později jsem si Kytici přečetla, v té době už jsem za písmenky slyšela melodii.
Nádhernou melodii - cinkání zvonků, tleskání rukou, klapot koňských kopyt.....tíhu ticha i hukot emocí.
Melodie byla silnější než obsah slov.
Ono pro mou velmi rozvinutou fantazii toho bylo někdy až moc - Zlatý kolovrat, Vodník a hlavně Polednice....raději neprožívat detaily.
O mnoho let později jsem jednou viděla film, kde polednice v podání Bolka Polívky vystihla moje dětské představy.
Ale nej nej byl ve filmu umrlec, kterého "hrál" Jiří Schmitzer !
A současnost? Stále slyším tu hudbu za slovem a stále se mi nejvíce líbí balada Poklad, protože matka nedoplatí na následky svých chyb. Naděje pro nás matky ....
Štítky knihy
láska smrt zfilmováno pověsti národní obrození lidová slovesnost balady básně poezie česká poezie
Autorovy další knížky
| 2009 |  Kytice |
| 2012 | Máj / Kytice |
| 2008 | Pohádky |
| 2016 | Komiksová Kytice |
| 1974 | Zlatovláska (a jiné české pohádky) |
Nádherné balady až s hororovými zápletkami, jako děvče jsem se jich docela bála. Přesto je vyhledávala a někdy i recitovala. Dobrá česká klasika.