Lačnost
Elfriede Jelinek
Příběh o brutalitě a ztraceném lidství, jemuž nesvítá naděje. Venkovský četník Ja nisch je posedlý chorobnou touhou po ženách, penězích a nemovitostech. Jako policista dobře ví, kde může svou kořist potkat: vyzbrojen perem a notýskem si zapisuje poznávací značky a telefonní čísla řidiček, jež se dopustily dopravního přestupku. Ženy a domy se v díle stávají pouhými objekty, a tak se s nimi také zachází: násilně a nekompromisně.... celý text
Přidat komentář
„Nejdřív se nechat zavřít a pak opečovávat bílými plášti. To je to, co potřebujeme.“
Elfiede Jelinek ukazuje náš svět v extrémně negativním světle, cokoli, co může být interpretováno ve zlém, to okamžitě takto vyloženo je a v souvislém monologu je tak vrstveno lamentování na všechny možné nešvary. Někdy jsem nad tím trochu kroutil hlavou, zdálo se mi, že nad řadou věcí, které si bere na mušku by se dalo mávnout rukou (jasně, že je trapné a směšné, když se zjevně nesportovní lidé na své procházky přírodou oblečou do značkových věcí a profesionálního vybavení a pak absolvují pár kilometrů upraveným terénem. Ale je nutné na to reagovat jinak než pokrčením ramen a konstatováním, že každý jsme prostě nějaký?). Ale paní Elfriede nemávne rukou nad ničím a vlastně je to dobře – je jako kontrastní tekutina, která nám pomůže najít všechna tušená i netušená místa v těle (v případě této knihy v pomyslném těle rakouské společnosti), kde se může nacházet něco problematického, ostře nám tato ukrytá zákoutí vysvítí a možná ukáže místa, kde se dlouho neuklízelo. Je to užitečné. A je to užitečné i pro nás v Česku, že jsme blízcí sousedé, se dalo vcelku snadno poznat.
K výhradám, které měli předchozí komentující, se mnoho nedá namítnout – skutečně se stejná témata opakují, dějovost knihy je velmi, ehm, řekněme úsporná a informační hodnota by se vešla do novely běžného rozsahu. Ale připadá mi, že délka textu má svůj význam, ta úmornost, ta zdánlivá nekonečnost proudu řeči je prostředkem, jak ukázat autorčin pohled na svět – že je to stále dokola, stále stejné chyby, stále stejné vzorce chování, žádný posun, žádná katarze. Působí to téměř hypnoticky, podobně jako když šaman vyklepává monotónní rytmus z bubnu nebo jako při opakování mantry. Svěží literární zážitek to nepřináší a román se určitě „nečte sám“, ale to není účelem.
Líbilo se mi, že Elfiede Jelinek nekritizuje společnost z pohledu samozvané autority, že to není kritika ve smyslu „koukněte se na sebe, lidi, jací jste hanební“, ale spíš „taková je pravda o nás, můj pohled, a ty se zamysli, jestli se to netýká i tebe“. Trpký pohled na to, jak často jsme si sami sobě tím největším břemenem.
Ale abychom to neměli jako čtenáři obtížné až příliš, tak nás svými litaniemi paní Elfride provází s notnou dávkou ironie a slovní tvořivosti (chválím také paní překladatelku), tím přecejen ten těžký pokrm činí stravitelnějším. A její sebeironie je někdy až kouzelná.
„Slyším hudbu, je jako můj promarněný život, uslyšíme ji z dálky, hudbu života, a o jediný okamžik později už zase dozněla. Líp to bohužel neumím. Zvedněte se tiše aspoň vy a jděte domů, tam určitě bude ležet každá kniha, která to umí líp.“
Knihu jsem si chtěla přečíst ze dvou důvodů, především jsem hledala v rámci čtenářské výzvy knihu autora ze sousedního státu a ach ano, Jelineková je přece nositelka Nobelovy ceny, tak to bude jistě kvalitní čtení...
Bohužel nebylo. Spousta nudného vykecávání se o věcech zřejmých a zpracovaných mnohem lépe u jiných autorů.
Pro mě byla tato kniha zklamáním a ztrátou času.
Je pravda, že kniha Milovnice nastavila laťku velmi, velmi vysoko (téměř až nedozírně), takže se dalo očekávat, že další knihy, které si od Elfriede přečtu, už mě tolik nenadchnou, protože autorů, u kterých člověk zjistí, že každá jejich další kniha ho dokáže znova překvapit a uvést v úžas, není moc.
Lačnost je sice moc dobrá kniha, ale kvalit Milovnic a šoku z úplně nového druhu literatury a používání jazyka, který jsem pocítila při prvním čtení Jelinekové (Zimní putování), pro mě nedosahuje. Za přečtení ale stojí, i když člověk k jejímu zdolání potřebuje alespoň mírnou dávku trpělivosti a schopnosti zachovat si chladnou hlavu, pokud má při čtení občas pocit, že slova a věty nedávají smysl či do zbytku textu vůbec nezasahují.
A nakonec musím zmínit, že miluju, jak Jelineková promlouvá ke čtěnáři. S ironií a bezohledností, a přitom shovívavě.
No, tohle je opravdu zvláštní kniha a na úvod musím říct, že se jedná o druh literatury, který vzbudí naprosté nadšení nebo naopak opovržení. Jedná se o jakousi kombinaci prózy a lyriky, kdy se však nejedná o žádné verše a rýmy, nýbrž o mnohačetné hyperboly, náznaky a metonymie.
Autorčin styl mi absolutně nesedl, nazval bych ho, jak už tu někdo zmínil, prachsprosté vykecávání. Děj by sotva pokryl 20 stránek, přesto má kniha 330 stran....., kritika společnosti není nijak zvláště kousavá, spíše naopak. Kniha je zaměřená především na kritiku žen, které se tváří na venek,jak jsou soběstačné, ale uvnitř sebe chtějí vždy jen to to stejné a nezmění se to, k tomu přidává pár dalších problému, které nejsou také nijak překvapivé. Svět už o nich dávno ví... Co mě v této knize naprosto iritovalo bylo to, že je zde neustále omílán materialismus a sex pořád dokola. I když se autorka tváří, že nabízí na tuhle problematiku pohledy z mnoha úhlů, není tomu tak.
Děsivý monolog v kombinaci s "volným slovním pořádkem" pro mě byl téměř nepřekonatelný problém a k jeho překonání bylo potřeba velikého soustředění a odhodlání. Často jsem se musel vracet a číst text několikrát, abych dokázal pochopit, co chce autorka říci nebo jakou myšlenku zrovna měla v hlavě. Nebylo také neobvyklé, že jsem se přistihl, že přemýšlím nad něčím úplně jiným. Proč jsem tedy knihu přečetl celou? Chtěl jsem vědět, proč hlavní hrdina knihy udělal to co udělal ----SPOILER---- tedy proč zabil mladou Gábi. To se však autorka nenamáhala ani osvětlit, asi to nebylo tak důležité, jako ta kuba ho*en, které dokázala napsat... ----konec SPOILERU----Je zde vidět, jak se na autorce podepsala její výchova a ne zrovna dvakrát šťastné mládí zapříčinilo naprostý negativistický pohled na vše, co může jen vrhat stín či dokonce se může objevit v lidské fantazii. Ani špetička optimismu nebo paprsek naděje....
Tahle kniha mi nedala absolutně nic, sebrala mi spoustu času. Už nikdy si nekoupím knihu jen dle anotace na obalu, nikdy více tuhle hloupou chybu neudělám. Chápu, že pro někoho může být tato kniha vrcholným dílem, pro mě je to naprostý odpad... Autorka uvádí na přední stránce frázi "zábavný román", což nyní vím jisto jistě, že myslela ironicky. 5%
Uuuf. O mně se taky říká, že jsem zatrpklá, ale oproti Elfriede vidím svět docela růžově. Už dlouho se mi nic nečetlo tak těžce. Lačnost je přetížená výčitkami vůči společnosti, které mi často připadají trochu mimo. Ta podpovrchovost příběhu je zajímavá. Připomněla mi filmy Michaela Hanekeho. Pak jsem si vzpomněla, že ten vlastně zfilmoval Pianistku, tak jsem měla aspoň radost, jak jsem si to hezky uvědomila :-) A ještě minimálně právě Pianistku si přečtu (Lačnost byla moje první Jelineková).
Číst Jelinekovou je jak řezat do vředu, ze kterého vytéká hnis. Není to pěkné čtení, leč tuze zábavné. Vy se snad nebavíte? Vždyť přeci v podtitulu stojí: Zábavný román. Nebo že by to byla ironie? Ne, vskutku: to, co se nám tu ukazuje, je pimprlové divadýlko, kde loutky mají duté hlavičky dunící ozvěnou. A tak jsou k smíchu, ha ha. A jako doprovod klavírní skladba pro jednu klávesu, jakou by nenapsal snad ani Ligetti. Klep. Klep klep. Klep klep klep. A tak pořád dokola, na vesnici, v městě asi taky, ale to je až druhé dějství, které už není třeba odehrát. Té nudy už totiž bylo dost. Té vody už totiž bylo dost. Té stojaté, zapáchící, hnusné vody, která se nám neustále staví do cesty a kde tedy zákonitě musí někdo, nejlépe pečlivě zabalený do igelitu, skončit. Gábi. Nebo Gerti? Kdo se v těch jménech má vyznat. A tak je lepší je vynechat. Stejně jsou jedna jako druhá. Ženy. No ano, plné lačnosti, aby se do nich stěhovali muži (ten náš je četník, mmchdm). Jenže: četník lační spíš po tom, stěhovat se do cizího domu a, až ty ženský (nejlépe) profackuje, tisknout se v umývárce na kolegu. Co kdyby z toho totiž jednou něco bylo, konečně, když "muž" něco chce, tak to dostane. Takže, jaká to ironie. Jaká to ironie? Žena - toť ironie!
Pro mě jedna z nejhorších a nejnudnějších knih. Tuto knihu dávám za příklad, jak může oceňovaná (Nobelovou cenoumyslím) autorka napsat možná velmi vyjímečné, ale pro mě nestravitelné dílo.
V téhle knize se autorka velmi, ale opravdu velmi vykecává. Někdy snad až nesnesitelně. Člověku někdy ujede pozornost a přistihne se jak přemýšlí nad trámy, ucpaným záchodem či propadajícím dítětem. Ale to nemění nic na faktu, že je kniha napsána naprosto fascinujícím stylem. A ano, zcela zaujatě dávám 4* protože prostě Jelinek. A co jako?
Štítky knihy
sexuální násilí rakouská literatura feminismus konzumní společnost
Autorovy další knížky
| 2004 |  Pianistka |
| 2008 |  Milovnice |
| 2006 | Lačnost |
| 2010 | Vyvrhelové |
| 2011 | Zimní putování |
Ach, Elfride! Prý zábavný román. Možná zpočátku. Pak protivný tou užvaněností, tím opakováním, pravda občas s vtipem. Ale únavný, špatně čtivý. Ale o to jí asi jde... Hm.