Lenin v Zürichu

25.02.2024

Tak z tohoto díla jsem rozpačitý. Čekal jsem další mistrně vyprávěný román (jako V kruhu prvním a Rakovina), ale kdeže. Za prvé, tato kniha je jen soubor fragmentů zamýšleného a nedokončeného veledíla Rudé koleso, takže některé kapitoly na sebe nenavazují. Ale hlavně, je to pojaté tak zeširoka, že jsem si celkem jist, že bych se ztrácel, i kdyby většina kapitol nechyběla. Problém není ve fragmentárnosti, ale ve stylu. Ačkoli o bolševické revoluci něco vím a s většinou z těch mnoha desítek jmen revolucionářů všeho druhu se nesetkávám poprvé, naprosto jsem se neorientoval v zákrutech jejich vzájemných vztahů a souvislostech jejich jednání. Jeden příklad za všechny, dost prostoru je věnováno postavě Parvuse, několik kapitol je o tom, jak se snaží s Leninem domluvit financování bolševických revolučních aktivit, k čemuž se Lenin staví zdrženlivě (?!), načež Parvus mizí ze scény, aniž se dohodli, ačkoli následuje popis událostí, o nichž z historie víme, že je Parvus financoval... To je další věc: není zřejmé, nakolik je kniha historicky věrohodná a nakolik fiktivně přibarvená. (Obsahuje například i "dokumenty", články z novin či prohlášení, u nichž není jasné, zda jsou vymyšlené, či skutečné.) Většina knihy je v podstatě Leninův proud vědomí, což je hrozné samo o sobě, vzhledem k tomu, jaký to byl fanatik, asociál a maniak. Ani čistě stylisticky mi to nepřišlo zvlášť dobře napsané, až jsem v tom skoro nepoznával toho Solženicyna, jak ho znám z jeho brilantních románů i autobiografie. Jako by to byly jen narychlo sepsané nápady, situace, scény k zařazení či vyřazení z konečného románu. Chybí tomu sevřenost a vyváženost. Prostě nekonečný proud drobných událostí Leninova života den za dnem, přičemž dny a události nenavazují. Ve vzájemných vztazích těch desítek postav bych se úplně neorientoval ani po čerstvém přečtení Figesovy Lidské tragédie nebo Pipesových Dějin ruské revoluce. Zajímavé a napínavé je to jen díky tomu, jak fascinující jsou tyto historické události a postava samotného Lenina tím, jak byl absolutně posedlý svou myšlenkou a jak s maniakální jistotou šel za svým cílem, dokud ho nedosáhl. V tom nicméně jeho vykreslení Solženicynem působí věrohodně. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout velké podobnosti s asketickým životním stylem samotného Solženicyna, jak je popsán v Zrnu mezi žernovy. Zkrátka, přečíst si o těchto událostech historickou studii, ať už to bude Pipes, Figes nebo Zygar, je z mého pohledu zajímavější i napínavější, než tato próza.