Les v domě
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509372/bmid_les-v-dome-6479c873c40b8.jpg
4
4543
4543
Nečekaně mrazivý román od autorky bestsellerů Hana, Tiché roky, Listopád. Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu a děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne. Alena Mornštajnová napsala silný a dramatický příběh o tom, že nic v životě není takové, jak to na první pohled vypadá, a že žádné tajemství není nikdy pohřbeno tak hluboko, aby se nedalo vykopat. Budete se bát, ale nepřestanete číst, dokud se neobjeví na povrchu.... celý text
Přidat komentář
Konečně jsem se k této knize dostala. Za mě nejlepší ze všech knih od Mornštajnové. Má to spád, dobře se čte, je to napínavé, zároveň lidské a uvěřitelné a nakonec i hodně hrozivé.
Líbilo se mi, že příběh není úplně prvoplánový, takový závěr jsem nečekala. Dívka, která příběh vypravuje, navíc není úplně spolehlivá vypravěčka, není to tedy stoprocentně kladná postava a rozumím tomu, že mnoho čtenářů poměrně štvala…
Za sebe rozhodně doporučuji k přečtení, ať už je pozadí vzniku či inspirace skutečností pro tento příběh jakákoliv. O tomhle by se mělo mluvit.
Nerada si dopředu zjišťuji, o čem daná kniha je, ale u téhle jsem věděla, že se věnuje vážnému tématu. Takové věci se nečtou lehce, ale Mornštajnová prostě umí skvěle psát, takže jsem měla dočteno asi za 2 dny.
Věděla jsem, že to bude zase náročné čtení a taky, že bylo. Od autorky jsem přečetla všechny knihy, ale poslední dvě knihy jsou bolestné, náročné, násilnické... negativní. Stačí jednou a dost. Nelámu nad autorkou hůl a určitě po její další knížce sáhnu, ale doufám, že i trochu dobra v budoucnu v jejich knihách bude.
Asi půjdu proti proudu. Po kauze, která proběhla médii, jsem si knihu nechala na pozdější dobu. Knihu jsem přečetla za dva večery, ale jen proto, abych ji mohla odložit. Nechápu proč se AM pustila do takového tématu. Její knížky mám ráda, její postavy jsou propracované a celkově vás vtáhne do děje. Tady jsem měla opačný pocit. Žádná postava mi nebyla sympatická. Malé bezejmenné holčičky mi bylo líto, ale jako dospělou jsem ji nechápala. Všichni hází zodpovědnost na druhé, všem bylo ubližováno a nikdo nic nedělal. Matka mohla odejít, dcera v dospělosti odešla, ale jen proto, aby zachránila samu sebe. Ani neuvažovala, že by napravila, co v dětství zavinila (i když né svou vinou). A konec??? Co se stane s malou Terezkou, když udělala co udělala?
Těším se na další knihu AM, ale takovou jak ji známe.
Knížka byla za mě sem tam zmatená. Ale jak se začtete tak začnete chápat styl psaní autorky. Knížka sama o sobě nebyla špatná. Byla jsem z ní místy velmi špatná a bylo mi líto hlavní hrdinky a místy jsem ji nesnášela. Za mě tři hvězdičky konec byl zajímavý.
(SPOILER) Dost napínavé a ve výsledku také drsné čtení. Závěrečné dvě třetiny knihy se četly skoro samy. Závěr příběhu mě hodně překvapil – hlavní záporák knihy byl "ještě větší perverzák, než jsme doufali". Je pravda, že ani chování hlavní hrdinky nebylo nejlepší, ale velmi se na ní podepsaly negativní zážitky z dětství.
Bohužel díky kauze jsem téma knihy věděla už před přečtením (po přečtení musím říct, že nechápu proč vůbec celá kauza vznikla…) Přesto byla velmi čtivá, ostatně jako vždy, když máte v ruce knihu od Mornštajnové. Co k tomu říct? Je to hnus.
Silné čtení, které autorka umí dokonale! Přiznám se, že kauzu, která tuhle knihu provázela, jsem moc nesledovala, takže jsem si čtení možná "užila" jinak než ostatní. Přečteno za dva večery.
Teda.... Po pravdě nevím co k tomu napsat, je to silná kniha s velmi silným tématem. Netušila jsem o čem kniha je a opravdu od první stránky mě úplně vtáhla do děje.... Do děsivého děje kdy jsem si stále dokola říkala neee to není možné. Ale bylo. Bohužel téma je šílené ale hodnotím knihu samotnou že je velmi čtivá, děj rychle utíká a nutí vás číst dál a dál, ale ten kdo je máma to asi ponese těžce, kniha je velmi depresivní a mrzí mě že se ani neví jak se děvčátko a potom slečna jmenovala.... Nechci jí říkat jako jí říkali ty zrůdy. Ač nerada musím hodnotit plným počtem hvězd protože tohle je kniha která ve mě navždy zůstane a vštípí se do mysli.
Hodně temné téma, které se táhne celou knihou a nenechá nás moc nadechnout. Mrzí mě, že jsem díky aféře s Toybox věděla hlavní zápletku - odhalení, ke kterému AM velice chytře směřovala tak nebylo nijak šokující. Na konci se mi nejvíc líbila sebereflexe Cácory a to, že byla schopná začít jednat, i když velmi svérázně.
Drsný příběh, u kterého si občas myslíte, že víte, ale vzápětí jsou vaše jistoty rozprášeny a znovu vymýšlíte... Paní Mornštajnová prostě umí.
Na psychiku velice silná kniha. Nedoporučuji číst ženám, zvláště těm, které mají děti.
Je strašně smutné, že existují rodiny, kde popis chování postav je ještě procházkou růžovou zahradou. Přečíst si takovou knihu, když máte doma děti, pro které uděláte naprosto všechno a i vy jste vyrůstali s rodiči a prarodiči na které máte jenom ty nejkrásnější vzpomínky je opravdu velice náročné.
A pak jsou tu bestie, které si svoje mindráky hojí na těch nejmenších a nejzranitelnějších. Velice těžká kniha, tak pozor na to, zda jste tak odolní, aby jste ji během i po přečtení psychicky ustáli.
Velmi silný příběh. Měla jsem na začátku sto chutí cácoru z té knihy vytáhnout a obejmout. Typický případ situace, kdy se do rodiny narodí nechtěné dítě + velmi smutné okolnosti. Tohle se bohužel děje i mimo knižní příběh. Měla jsem slzy na krajíčku. Také se mi líbí, jak je kniha vytvořena. Je tam spousta místa i volné stránky na poznámky. Ideální kniha na knižní štafetu.
Tak tohle byla síla. Z počátku na mě kniha působila depresivně, zároveň jsem ale měla touhu číst dál. Postupem času jsem nevěřícně civěla na postavy, které dokázala autorka vybarvit na svých řádcích. Smekám ... ale podruhé ji číst nechci.
Táto kniha ma zasiahla hlavne z toho dovodu, že počas toho, ako som ju mal rozčítanú, sa mi narodila dcéra. Príbeh sa ma teda veľmi dotkol a veľmi dúfam, že jej nikdy nikto nebude musieť hovoriť, že si zaslúži byť šťastná, ale že šťastnou bude.
Je neuveriteľné, ako pani Mornštajnová dokáže na pár stranách popísať tak silný príbeh. Bola to druhá kniha, ktorú som od nej čítal. S četbou jej kníh som zrejme čakal tak dlho, že som ju vnímal ako autorku ženských románov, avšak už druhýkrát mi potrvrdila, že jej knihy zasiahnu úplne každého.
Po prečítaní každej knihy si zapisujem obľubené pasáže, tu som si však žiaden citát nezapísal. Nedokážem vysvetliť prečo, dielo som však vnímal ako komplex, nešlo o silu jednotlivých viet ale o celkovú silu príbehu. Tak isto som si vlastne neobľúbil žiadnu postavu (možno vyjma Ester, ktorá ako jediná netrpela nejakou psychopatologickou poruchou), napriek tomu dielo hodnotím 5/5.
Tak tohle bylo hodně silný kafe. Snad nikdy jsem nečetla knihu, která by ve mně dokázala vyvolat tak frustrující pocity. Ale není to špatně. Příběh se mi fakt neskutečně dostal pod kůži, mohla jsem tak hodně vnímat dané postavy.
Kniha je fakt ideální na podzimní večery.
Líbí se mi, že se autorka nebála otevřít takováto témata a neskutečně se mi líbilo, jakým způsobem to do knihy zakomponovala a jak se pomalu vše začalo dostávat na povrch.
Upřímně jsem čekala trošku jiný závěr knihy... ale Mornštajnová mě dokázala překvapit.
(SPOILER)
Je to zcela jiná Mornštajnová než ta, na kterou jsem byla dosud zvyklá.
Žádné dějinné pozadí, žádná spletitá rodinná historie, sledování jejích osudů napříč generacemi. Alespoň zdánlivě.
Vůbec jsem neměla pocit, že čtu Mornštajnovou.
Vůbec jsem neměla pocit, že čtu knihu.
Nepamatuji si, kdy naposled mě něco až tak moc pohltilo. A jestli vůbec.
Knihu jsem přečetla během 24 hodin.
Přijde mi zajímavé, jak se vlastně ani nedozvíme, jak se hlavní hrdinka, nám známá jako Cácora, jmenuje. Jako kdyby to korespondovalo s jejím postavením v rodině. A ve světě obecně. Nač potřebuje jméno, když nemá kamarády a doma je pouze jakýmsi "hej ty", o nějž nikdo nestojí. Jako kdyby přítěž, jakou ona pro své "nejbližší" představovala, nestála za to, aby ji někdo vůbec pojmenoval. Naopak babiččino jméno v kontextu toho, co se o ní dozvídáme, vyznívá poněkud ironicky.
Jelikož jsem si matně pamatovala na kontroverze po vydání knihy, tušila jsem, kam bude děj spět. A jaké bude to velké tíživé tajemství. I přesto mě s každou další přibývající stránkou, jež nám odhalila další fragment minulosti, víc a víc mrazilo.
Ona zmiňovaná kontroverze týkající se provolání, že AM příběh sexuálního zneužívání dítěte vykradla, mi trochu vztah k autorce kalí, jelikož mi přijde, že je ta podobnost opravdu do nebe volající, ale vzhledem k tomu, že nevím, kde je pravda, se k hodnocení knihy snažím přistupovat čistě řemeslně, a v takovém případě nemohu paní Aleně nic vytknout.
Ať už je ta pravda kdekoli, myslím si, že je jedině dobře, že o tom někdo píše.
A když už je ta kniha napsaná, doufám, že v někom, kdo se v ní, želbohu, našel, nastartuje odvahu mluvit. Jako jednoho dne začala mluvit i Cácora...
Nemohla jsem se od knihy odtrhnout, nenáviděla jsem všechny dospěláky v té knize. Mrazivé od prvního řádku do posledního. Tak strašně smutné a bolavé, na druhou stranu velice čtivě napsané. Velice těžké téma, o kterém je ale nutno mluvit.
V dřívějších recenzích Mornštajnové jsem uváděl obavu, že už autorka nemůže přijít s ničím novým. No, mýlil jsem se!
Zvolila ožehavé téma, které odkrývala jen pomalu a s patřičnou gradací, citlivě a přitom bez obalu.
Hodně mě přitom zaujal motiv viny, který hlavní hrdinka postupně rozkrývá a nakonec překonává, byť velmi svérázně.
Jen mě trošku mrzí, že poslední kapitola, kde vše vrcholí, mohla být delší s hlubším popisem niterných prožitků hlavní postavy. Tam se autorka mohla více ponořit.
Přesto velmi oceňuji nevšední téma, jeho postupné budování a konečné rozuzlení!
Velmi pravdivě sestavený příběh, skvěle vystihnute charaktery postav a zdůvodněne jejich jednání. Jen s dědou jsem měla spíše osobní problém. Jednání některých lidí je mimo mé chápání.
" neznámé zlo je vždycky děsivější než zlo, které už známe..."