Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489149/bmid_listopad-lUn-489149.png
4
5492
5492
Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály. Od autorky bestselleru Hana.... celý text
Přidat komentář
Tohle nebylo lehké čtení, tím spíše, když jste ten socialismus zažili. Já osobně vnímám tuto knihu jako varování. Sice to má být vymyšlená fikce, ale mně to tak moc nepřijde. Cenzura, lži médií, rozdělování rodin, dva tábory lidí proti sobě, zákazy, příkazy, nařízení, zákazy vycházení, zavírání restaurací, okresů, strach, nejistota. Co mi to jen v dnešní covidové době připomíná? Nechat si vzít svobodu může být velmi snadné, když se necháme zmanipulovat, když se necháme zastrašit a také když nebudeme ochotni si sami hledat informace a vytvářet svůj vlastní názor. "Tenhle režim padne ve chvíli, kdy tuhle hru přestaneme hrát."
Ze začátku jsem se celkem bála, co z toho příběhu vzejde. Z anotace jsem věděla, že se to bude točit kolem děje 17.listopadu roku 1989, ale úplně z jiného soudku. Byla jsem zvědavá, proto jsem si knihu nakonec půjčila.
A velmi mě kniha překvapila. Netušila jsem, že to na mě tolik emočně zapůsobí. Bylo to, jako by člověk četl nějakou noční můru, z které by se rád probudil. Představit si tu hrůzu, kterou jsme klidně mohli zažít, je prostě otřesné!
Nejvíce mě bavilo číst pasáže s Magdalenou, která se dostala ve 4 letech do ozdravovny na převýchovu. To, co (by) vštěpovali malým dětem do hlavy...PŘÍŠERNÉ! A pak sledovat ten vztah matky a dcery. Bylo mi do pláče! Něco takového bych opravdu nechtěla zažít a nikomu bych to ani nepřála...
Čtivé, ale tak nějak i přes tíživé téma neslané nemastné. Je tam hodně vysvětlování, které se ale několikrát opakuje, jako by se jednalo o pokus o učebnici moderních dějin pro slaboduché.
Autorčiny romány jsou vždycky tak osudově nešťastně zamotané, že by pak z toho člověk pořád jen brečel.
“Tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl.”
Kniha se čte sama, dobrý námět a velké téma. Život v totalitě. Na těch 300 stránkách si ho užijete. Děj posazený do současnosti, vypovídá mnohé o naší minulosti, o čtyřiceti letech socialismu a vládě komunistů, kdy jedni žili na úkor druhých. A všichni se báli. Jedni o život a druzí o výhody. Děkuji autorce, že se opakovaně věnuje tomuto tématu, ačkoli se obávám, že mnozí potrefení a jejich stejně založení potomci k žádné sebereflexi ani po těch letech nedospějí. Protože se jim to prostě vyplatilo. Ale dívejme se dopředu a střežme svobodu a demokracii jako největší hodnotu, jako náš poklad.
Jsem narozená v roce 1993, takže doba socialismu mi byla už v době mého narození vzdálená. A jsem ráda, že jsem se narodila do svobodné země. Ale tenhle náhled do alternativní reality je velmi zajímavý a poučný, takové české 1984. Zbývá jen doufat, že nic takového v budoucnu nenastane.
Silné! Opravdu skvěle napsané, uvěřitelné, šel mi mráz po zádech (a slzy po tvářích). Nutilo mě to se zamyslet, jaké štěstí vlastně máme...
Tato kniha se mi neskutečně líbila. Bylo v ní obsažené téměř všechno. Napětí, emotivita, láska, nenávist, strach, pochopení a vyjmenovala bych toho ještě více. Dle mého názoru by si ji měl přečíst každý. Nejednou jsem při čtení bulela jako želva.
Nejprv mě moc nebavilo, říkala jsem si - proč si vymýšlí něco, co se jinde na světě děje? Proč nepopíše to, co se děje? Zprvu na můj vkus vykonstruované (představa o tom, jak by potlačení převratu vypadalo) a hlavní hrdinky bez povahy. Ale postupně si mě román získával a bavil, autorka umí vyprávět příběh. Nakonec kritika paradoxně směřuje spíše k tomu, že ze zajímavého tématu vytvořila jen novelu s jednou linkou, přestože je téma dost výživné pro román.
Člověk si při čtení uvědomí, jak se máme dobře. Když si uvědomím, že v tom v jiných totalitních režimech stále žijí lidé podobně, je mi smutno. Ještě, že u nás ten listopad dopadl. Ano, je to depresivní knížka.
Knihy této autorky shledávám buď dobrými nebo nudnými. Tahle rozhodně patří mezi ty první. Takový 1984 po česku. Doporučuji, hlavně mladší generaci, která už vůbec netuší, jak se tu před revolucí žilo.
Drsná fikce, co by bylo, kdyby. Nejvíc mě bavil začátek knížky, další části se dost opakují. Ale proč ne, zajímavý vymyšlený pohled na naše dějiny, který je brilantně zpracovaný do poutavého příběhu. Mě knížka bavila.
Moc nevím co k tomu napsat.Řekla bych že by tohle je nejslabší kniha od autorky.Bylo to hrozně depresivní.Žadná naděje tam nebyla.Na začátku ani na konci.Postavu kterou jsem si nejvíce oblíbila byla Jana.Ale člověk se aspoň zamýšlí.A je vděčný.I když se tak cítíte i u knih z války.Taky jste to mohli zažít.
Silný příběh, jež vás po dočtení vede k zamyšlení, jak dobře se nyní máme. Jaké štěstí bylo, že to takto tehdy nedopadlo. I když člověk nikdy neví, co ho může čekat. Vážím si svobody, vážím si lidí kolem mě, vážím si toho, že jsem šťastná. Kéž tomu bude napořád.....
Mornštajnovou čtou všichni, protože si zamilovali její Hanu. Pro mě byl Listopád třetí knihou, kterou jsem od Mornštajnové četla, ale z Hany a Tichých roků jsem nebyla tak moc unešená, takže s Listopádem jsem si dávala na čas a přiznám se, že jsem od něj zas tolik nečekala.
Nakonec kniha předčila má očekávání. Z knihy je cítit, že Mornštajnová se „vypsala“ ve velmi schopnou spisovatelku, jazykově je kniha velmi pěkná, příběh je krásně vystavěn, děj si pozvolna plyne a čte se skoro úplně sám, knihu hltáte plnými doušky. Listopád má více popisných pasáží, než přímé řeči a v takových příbězích je potřeba být setsakra dobrým vypravěčem, abyste po celou dobu udrželi čtenářovu pozornost.
Za mně zatím literárně nejlepší kniha, kterou jsem od Mornštajnové četla. Jen tak dál!
Životní příběh Maji je plný beznaděje a zoufalství, a to vlastně až do konce. Lenčin příběh mi přišel smutný na začátku, vytrhnutí čtyřletého dítěte z rodiny a jeho následné umístění do ústavu musí být příšerné. Ale jak je krmená kecy o socialistické budoucnosti, sama tomu věří a myslím, že ve svém životě ve lži byla víceméně spokojená. Trochu jsem ke konci doufala, že se ještě její příběh bude rozvíjet a uvědomí si, jak žila a příběh se stočí ke změně, třeba útěku za hranice a lepšímu životu.
Místy jsem musela přeskakovat líčení okolí, ale jinak jsem se od ní nemohla odtrhnout. Je to poutavé, ale smutné čtení a donutí člověka přemýšlet nad tím, jak můžeme být rádi, že se historie vyvíjela jinak než v knize.
Doteď jsem byla naprosto fascinovaná vším, co AM napsala. Přesně proto jsem neváhala nad koupí knihy Listopád, sázka na jistotu.... No, tak ne! A ptám se - proč? To skutečně je nutné od začátku do konce knihy zasévat beznaděj, marnost, smutek? Čím víc zděšení a hrůzy, tím se to líp prodává? Jinak si tento počin nedokážu vysvětlit. Vždyť dramatičnost příběhu jde přece vyzvednout i jinak, než se potacet v plytkosti nedokresleni postav, na každé stránce popisovat hrůzy onoho období... jasně, při druhé světové válce to je na místě, ale bohužel AM zřejmě miluje ostnaté dráty a plesnivé stěny vězení, neutěšený stav hrdinů natolik, že si musela vymyslet historii, která se ani nestala, aby mohla hrůzami bezútěšnosti zamořit knížku od první do poslední strany, bez jakékoliv vyhlídky na cokoliv dobrého. Bez špetky humoru. Její vypravěčský um tady vůbec nepřilnul se žánrem sci-fi. Absolutní sáhnutí vedle, možná s poselstvím nastolit u většiny čtenářů deprese a pocity zmaru. Proč?
Co by stalo, kdyby se roku 1989 nepovedla Sametová revoluce? Člověk si ani neuvědomí, jak by to všechno mohlo ovlivnit náš současný život, kdyby se revoluce nepovedla.
Oba příběhy hrdinek jsou velmi zajímavé a velmi silné. Příběh Maje byl bolestný a smutný. A příběh Magdy byl snad ještě smutnější, protože žila celý život ve lži a v představě, kterou jim nastavili v "ozdravovně", ve které pobývala od dětství.
Mně se tato kniha neskutečně líbila a za sebe můžu knihu jen doporučit. Mornštajnová opět nezklamala.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Paní Mornštajnová je prostě top! Vtáhla mě do ponurého děje tak, že jsem měla pocit, že se příběh opravdu stal, ač je fiktivní.