Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5496
5496
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Kniha se četla velmi dobře, tak jako ostatně všechny knihy od této autorky, nicméně jsem z ní rozpačitá....totalitu jsem zažila, stejně jako rok 1989 a nesedí mi "co by kdyby". Mám raději skutečné příběhy nad kterými můžu přemýšlet v rovině faktů. Nicméně jedno varování v dnešní covidové době jsem si přece jen odnesla, zase s námi manipulují, zase omezují svobodu a zatím tedy po nás nikdo nestřílí, ale????
Mornštajnová prostě umí. Píše sice ženskou literaturu převážně pro ženy. Jo, vím, že spousta lidí proti tomuhle označení brojí a vzteká se nad ním, ale takhle to prostě je. Takhle by chlap nikdy psát nedokázal. Mornštajnové talent tkví v tom, že umí velmi vkusně balancovat na hraně ženského stylu psaní a kýče a má to tak perfektně vyvážené, že knihu zhltnete a%t jste muž, žena či puberťák. Fantastická kniha, opět nezklamala. Tentokrát byla navíc odvážnější a pustila se do tématu "co by, kdyby" a šlo jí to.
Pesimistický scénář dění po listopadu 89. Ale co kdyby to tak skutečně dopadlo? Tuhle otázku si do dočtení knihy neustále kladu a běhá mi z toho mráz po zádech. Téma je pro mě naprosto nepředstavitelné, jsem autorce vděčná, že ho tak skvěle, i když hodně pesimisticky, dokázala vylíčit.
Mám pro Alenu slabost. A není to proto,že jsem z Valmezu ani pro to,že je momentálně v kurzu....je to pro její mimořádný cit zachytit nikoliv příběh,ale pocity. A i když jsem o téhle knize před přečtením slyšela rozporuplné reakce,chtěla jsem si udělat názor vlastní a řeknu vám,přátelé, stálo to za to. Pokud se odprostíte od reality,jakou si z 89 pamatujete vy...pak syrovost, krutost,absurdita,strach,smutek a end,který není ani trochu happy, vás vtáhne do děje, nenechá nadechnout a na konci vás vyplivne v hluboké depresi a smutku...nicméně,život není jen o radostech, duze a jednorožcích...ovšem,jak teď mám jít na odpolední,to už mi AM neporadí....
čekala jsem, že to nebude pěkné čtení a taky nebylo. Bylo to surové, lepkavě hnusné a plné šedi. Nesouhlasím s názory, že autorka klouzala jen po povrchu. Ale možná je to mým datumem narození. Každopádně si myslím, že každý kdo to nezažil, by si to měl přečíst a rozhodně by to měla být povinná školní četba.
Kdo by si tak jiný mohl lajsnout napsat takovou knížku a předpokládat, že se to bude masově číst, než A.M?. Ten formát je pozoruhodný. Sevřený, tuhý, jen taková okénka, kterými lze nahlédnout tu a tam. Každý se dívá jen zvenčí, dovnitř vejít nelze. Každý řádek jsem četla do konce 12.kapitoly. Potom už jsem to vzala hopem, přišlo mi to pořád stejné a víceméně naprosto jasné kam se to může a taky bude ubírat. Na to je autorka příliš poctivá a zkušená, než aby se dopustila nějakého nepochopitelného výmyku. Takové Bolero. přidávají se další a další nástroje, ale melodie je stále stejná. Kdybych byla podobným životem nezasažená, tedy mladší, možná bych četla pěkně všechno. Takto to nebylo potřeba. Některé skvělosti stačí prožít jen jednou, na některé se nemá cenu chystat.
(SPOILER)
Tentokrát nejsem mezi svými oblíbenými sám voják v poli, ačkoliv z pozice v zadní řadě žádnou radost v případě Aleny Mornštajnové nemám.
Autorka měla dobrý nápad, to uznávám. Stejně tak její snaha neotřele varovat před dnešním ustrnutím v nabyté svobodě je mi sympatická. Jenže během čtení mi naskakovalo jedno „ale“ za druhým.
Nejedná se o alternativu vývoje po roce ´89. Autorka sáhla hluboko do historie, hlouběji než do komunistické totality, dokonce i za naše hranice, přijde mi. Vybrala několik drastických praktik, které neodpovídají vývoji v 80. letech – vědeckému, technickému ani společenskému. A aby nebyl kontrast s životem v 80. letech a těsně po 17. listopadu tak do očí bijící, odbyla i tyto události šedým, neživým popisem. „Neživost“ by mohla být záměrem charakterizujícím dobu, kdyby se netýkala i způsobu vyprávění; ten mě vysloveně trápil. Postavy byly nekomunikující, autorkou postrkované, všechno jejich jednání bylo podřízeno záměru nedat žádnou naději (že by čtyřleté dítě ztratilo vzpomínky pouze na rodinu?).
Dvě rudé hvězdy, aspoň za to varování před - rudými hvězdami :-).
Kniha od mojí oblíbené autorky. Nevím, zda bych ji jinak dočetla. Je strašně depresivní, smutná, nebylo mi z ní vůbec dobře.
Autorka si v knize zahrála s otázkou „co by kdyby“ to v listopadu 89 dopadlo jinak. Zvolila podle mého názoru tu extrémnější variantu „fikce“. Na to bych i přistoupila a do knihy jsem se lehce začetla a prvních sto stran mě kniha držela v napětí a opravdu bavila. Pak došel dech a dočítala jsem už jen z principu. Tahle polistopadová doba mi přišla nedostatečně vykreslená, autorka jde pouze po povrchu. Kniha by si jistě zasloužila více stran a větší propracovanost. Bylo pro mě těžké si tu dobu nějak představit. Autorčin rukopis je zde ale velmi dobře poznatelný a kniha se četla opravdu velmi rychle. Nejsem fanynka této spisovatelky, podle mého názoru si záměrně vybírá témata, která na první dobrou vzbuzují emocionální reakce. Přesto jsem ráda, že jsem knihu četla a věřím, že se bude líbit i těm, kdo mají rádi autorčinu tvorbu, tato kniha se od těch ostatních podle mého názoru až tolik neliší.
Taky jsem knihu nechtěla číst. Bála jsem se smutku a tyranie. Nemám ráda knihy z lágrů, gulagů apod. Ale pak mě zlákala možnost si ji poslechnout na ČRO v úžasném podání Simony Postlerové, Jany Strykové Igora Bareše. Nadchlo mě to a těšila jsem se na každý další poslech další kapitoly. Smekám před paní autorkou. Dobře promyšlené charaktery postav, jejich chování a následné osudy. Konec mě ani nepřekvapil. Mám hluboký zážitek z knihy, který hned tak nezmizí. Doporučuji přečíst všem, kteří mrmlají, že za komoušů bylo líp, ať si připomenou ... jak bylo.
Listopád jsem si v knihkupectví zakoupila příznačně dva dny před 17. listopadem po cestě z práce. v tramvaji (šalině) jsem jej ihned s vervou otevřela a prakticky nedala z ruky, dokud nebyla nadohled poslední stránka. opět velice čtivé a vtahující do děje.
jakožto generace narozená až po roce '89 jsem si hnedle vybavila matčinu větu při konfrontaci s její přítelkyní, které jsem jako dítě plně nerozuměla: "...jsem ráda, že to skončilo. konečně jsem se pořádně nadechla."
díky knize jsem si uvědomila, jak skvělé je žít ve svobodné zemi, ačkoliv mnozí nyní tento status podrývají. co všechno můžu a nemusím, aniž bych upadla v nemilost tehdejšímu režimu.
děkuji autorce za tato osobní prozření!
Listopád je mojí druhou přečtenou knížkou od autorky, která mi opět ukázala, že je spisovatelka s velkým S, protože tohle bylo stejně tak dobré jako Hana!
Malinko jsem se obávala té alternativní verze historie, ale hned jsem zjistila, že zbytečně, protože autorce se podařilo napsat geniálně zpracovanou knížku, která se četla úplně sama. Od čtení jsem se nemohla odtrhnout, a ačkoliv jsem komunismus (díkybohu) nezažila dokázala jsem s postavami soucítit a dýchat za ně. Tahle knížka ve mně po dočtení vyvolala tolik pocitů a otázek jako už dlouho žádná jiná. Nečekejte sluníčkový konec, i když já v něj do posledních stránek pořád doufala.
Listopád si rozhodně zaslouží, abyste si ho přečetli, protože vám má hodně co nabídnout a věřte, že nebudete zklamaní.
Po ne plně hvězdných recenzích jsem od této knihy své oblíbené autorky moc nečekala...O to příjemněji překvapená jsem - žádná vykombinovaná fikce se nekonala, spíše zajímavé memento, jak se historie stále opakuje a jak jsme se málem z toho bludného kruhu nevymotali..
Hlavním lepidlem historie i možného budoucna je přetrvávající vláda komunismu s tehdy běžnými ´příběhy´ perzekuce občanů, politického věznění, zastrašování rodinných příslušníků, odjímání dětí s výchovou v dětských domovech a omezování základních práv i svobod... Kdo zažil, tak si nad knihou zavzpomene - kdo naštěstí už nezažil, tak snad nikdy nezapomene..
Kniha se četla jedním dechem. Já, která byla vychovaná za totality jsem ze začátku vůbec nechápala, kam se příběh bude ubírat. Když jsem knihu dočetla, nastalo dlouhé zamyšlení. Co kdyby to všechno skončilo takhle, vždyť nikdo nevěděl, co bude. Jen se přiznám, že jsem trochu doufala ve sluníčkový konec. Ale i tak kniha nezklamala, i když byla úplně jiná, než ostatní od autorky
Kniha nám krásně ukazuje ironii všeho, jak je všechno krátké, jak odpůrkyně režimu, má dítě vychované jako soudružku…
Občas bylo problematičtější se začíst, ale potom jsem se ode čtení nemohla odtrhnout. Rozhodně na Hanu nemá, ale na Hotýlek ano:)
Měli bychom si podobných knih vážit, abychom věděli, co tu všechno mohlo být a že se nemáme ještě tak zle.
Děkuji!
Smutné poslouchání audioknihy s dojetím na konci. Potom jsem si ale uvědomila, že máme za sebou první volby kdy se ten komunistickej ksindl nedostal do parlamentu a hned je veseleji.
Poslechnuto jako audiokniha , protože do čtení se mi stále nechtělo. Ale i toho dodatečně lituji...ne proto, že by kniha byla špatná, naopak, vyvolala ve mne tak silné osobní pocity a vzpomínky, že mi chvílemi bylo až fyzicky špatně. Nedokázala jsem to brát jako fantazii či alternativu, pro mne to byla skutečnost jen s jiným datem....
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Kniha je určitě velmi čtivá a skvěle napsaná, ale hlubší dojem ve mně nezanechala. Celé mi to přišlo málo plastické, postavy jsou jakoby ploché, málo autentické. Téma odloučení matky od dětí je vždycky zárukou čtenářského úspěchu a žánr dystopie je momentálně velmi in. V paměti mám Divoké labutě, které jsem poněkolikáté nedávno opět přečetla a které mapují dopad totalitního režimu na osobní život babičky, matky a dcery, a to jsou poněkud jiný grády...