Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/532047/bmid_listopad-65c9dd301a975.png
4
5456
5456
Co kdyby události roku 1989 postavily komunistický režim znovu na nohy? „Socialismus neskončil, socialismus trvá,“ mohlo by se v Československu roku 2019 zpívat u příležitosti oslav třicetiletého výročí potlačení prodemokratické kontrarevoluce. Alternativní historii uplynulých tří dekád prožívají hrdinové nového románu Aleny Mornštajnové, jejichž svět se od dob takzvané normalizace příliš nezměnil – a jestli přece, tak jenom k horšímu. Marii účast na listopadových demonstracích vynesla patnáct let v kriminálu, která strávila dohady o dalších osudech svého manžela, syna a dcery. Magdalena vyrostla v ústavu pro děti, jichž se rodiče označení za nepřátele režimu údajně zřekli a které se mají stát novými komunistickými kádry. Přesto se ty dvě jednoho dne setkají – a ten okamžik ovlivní zbytek jejich života... Nový román nejčtenější tuzemské autorky si pohrává s alternativní verzí moderních českých dějin, ilustrovanou tragickým příběhem obyčejné rodiny.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2021
,
OneHotBook
Interpreti: Eva Elsnerová , Veronika Khek Kubařová , Vilma Cibulková
více info...
Přidat komentář
Velmi silný příběh. Pamatuji si listopad 89 a vidím všechno co se mohlo reálně stát přesně jak je popsáno v knize. Nic není přehnané, příběhy poutavé a popis míst a situací barvite. Příběh ve mně nechal hlubokou stopu a hodně mokrých kapesniků.
Opět jsem nadšená, paní Mornštajnová to prostě umí. Krásný, smutný příběh. Velice čtivé. Budu se těšit na další knihu.
Po přečtení Listopádu jsem vážně vděčná, že žiji v dnešní době ve svobodné zemi. Nedovedu si představit, že by tu byl stále totalitní režim, bohužel v mnoha zemích ještě funguje. Bylo mi moc líto Maji, která strávila mládí za mřížemi jen proto, že vyjádřila svůj názor, i Lenky/Magdy, které od malička vtloukali do hlavy myšlenky komunismu, a tak si ani nemohla svůj názor vytvořit.
Alternativní historie v podání autorky bestsellerů o holocaustu? Eh..
Poprvé jsem se s paní Mornštajnovou setkal (doslova), když mě moje paní požádala, abychom společně navštívili její besedu k tehdy knižní novince Hana v rámci plzeňského Světa knihy. Do té doby jsem o ní neslyšel a tehdy mě jako autorka docela zaujala, když přečetla z románu Hana to nejzajímavější, a já si pak později doplnil ten zbytek a jednalo se bezesporu o silný zážitek, bohužel, z té knihy ve mě zůstalo jen to, že až zase někdy přijedu do Valmezu, nemám si v cukrárně dávat věneček.
Pak jsem četl Hotýlek. Z toho si vzpomínám, že to bylo hodně košaté a to je vše.
A teď tu máme Listopád.
Nevím co k té knize dodat. Jsem rád, že jsem ji četl, ale už to nejspíš nikdy neudělám. Svět pokračujícího socialismu je strašně naivní, vypadá jako laciná televizní inscenace. logických děr je tam víc než v Hunger games. Začíná to jako dystopie, pak je to chvíli Kde padají hvězdy a potom jakože Žítkovské bohyně. A ten závěr? Jako vážně? Opravdu si to paní Mornštajnová po sobě přečetla, chvíli bylo ticho a pak si řekla: "tyjo, jsem fakt dobrá.." ?
Další knížky od paní Mornstajnové číst nebudu. Už proto, že jsem namísto přemýšlení: "jak bych se asi zachoval?" myslel na to, "komu se sakra vyplatí budovat mobilní síť pro pár služebních čísel....."
První dvě třetiny knihy jsem se musela do čtení trochu nutit, čekala jsem jiný styl psaní. Poslední třetina byla zajímavá, čtivě psaná a konec velmi silný a emotivní, jak je autorčiným zvykem.
Milý Kazuo Ishiguro, Neopouštěj mě! Proč tento výkřik? V knize Neopouštěj mě se setkáváme se dvěma kamarádkami v elitní "ozdravovně" zvráceného režimu, a jejich následné zapojení do tohoto režimu - no a v Listopádu také. Kazuo Ishiguro ovšem napsal ohromnou, hlubokou a burcující věc, zatímco paní Mornštajnová? Ale vůbec!
Její knize přiznávám perfektní čtivost - v tom je to Paní Autorka.
Jinak dílo považuji za velmi ošidnou slátaninu, a pláču pro tu zmarněnou příležitost. Zabte mne. A ty, pane spisovateli, nositeli Nobelovy ceny, Kazuo Ishiguro! Neopouštěj mne.
Moje první Mornštajnová. Depresivní, čtivá a smíchaná z Dítěte číslo 44 a Rudé volavky, a mimo jiné je i tak trošku "sci-fi" alternativní historií České republiky s (dejme tomu) jiskřičkou naděje na konci. Ovšem, je to velmi uvěřitelná alternativa a s největší pravděpodobností i velice reálná, pokud by se tehdy nepovedl převrat.
Na každý pád, současnost nevypadá úplně růžově, řada z nás si svobody a demokracie přestala vážit. Aby tohle jednoho dne opravdu nebyla realita.
Mornaštajnová začíná být sázka na jistotu, ač chápu, že u téhle knihy mají někteří výtky, že je příběh trochu prvoplánový. No a co? Mně to nevadilo, tak nějak jsem s tím počítal, když jsem si předtím přečetl anotace a recenze. Těším se i na další knihu.
Povrchní, prvoplánové, jednoduché, neoriginální. A schematické - stejná šablona jako všechny autorčiny předchozí knihy.
Nejprve jsem si říkala, že mne kniha moc nebaví, ale najednou jsem se přistihla, že čtu a čtu a čtu a je konec knihy.
A mám k tomu jediné:
Tohle prostě zažít nechceš.
Alena Mornštajnová prostě umí. Je to tak realistické, jako kdybyste se ocitli v době, kde se zastavil čas. Tíseň a beznaděj jsou téměř hmatatelné. Nikdy bych se nechtěla v takovém světě ocitnout a jsem neskonale vděčná, že režim padl.
Určitě je to skvěle napsaná kniha, pro autorku charakteristickým stylem, kdy klade důraz na osudy konkrétních lidí, spíš než na historické události.
Jenže zatímco u Slepé mapy mi tento styl nesmírně seděl, tady bych uvítala víc informací o tom alternativním světě. Chápu, že se autorka soustředila na něco jiného, ale mě to tam prostě chybělo a na knihu jsem se těšila hlavně z toho důvodu, že mě zajímalo, jak to autorka vymyslela.
Nicméně co se týče atmosféry tísně a beznaděje, ta je tu vykreslená opravdu dokonale. Emoce autorka opravdu umí a s postavami jsem je prožívala všechny.
Knihu jsem poslouchala v audiopodobě a to podle mě zase knize o kousek přidalo. Veronika Khek Kubařová, Eva Elsnerová a Vilma Cibulková vdechly postavám život a skvěle se mi k nim jejich hlasy hodily.
Ať už by to tu dnes vypadalo v případě vítězství komunistů jakkoliv, hezké by to nebylo. Dnešní situace má sice k dokonalosti fakt daleko, ale na kecy ve stylu za komunistů se špatně nežilo jsem opravdu alergická, a proto se mi myšlenka knihy moc líbí.
Nesedlo mi to. Hana je Hana. Kniha od AM je jako vždy perfektně čtivá, ale v Orwellovo-Kimovém prostředí jsem se vůbec necítila.
Listopád - neuvěřitelně realisticky popsaná doba komunistického režimu, jako kdyby nikdy k úpadku tohoto režimu nedošlo...
Část této doby jsem zažila jako miminko, takže je to pro mě něco, co jsem na vlastní kůži nepocítila a co mi hlava tak nějak odmítá pobírat. Ovšem paní Mornštajnová knihu pojala tak sugestivně, drsně a tak neskutečně reálně, až mi z toho místy běhal mráz po zádech... Díky ní si hned dokážu představit, že něco takového by se tady opravdu dělo, kdyby nedošlo k tomu významnému listopadovému zlomu roku 1989.
Smutná kniha.
A děkuji za ni. Mám zase o čem přemýšlet.
Listopád je moje první kniha od paní Mornštajnové. Začala jsem ji číst ze zvědavosti, knihkupectví a články ji zmiňovaly a zvědavost zvítězila. Popisovanou dobu jsem nezažila, znám ji pouze ze školy a z vyprávění. I přesto mě příběh donutil přemýšlet nad tím, co všichni dnes máme a jak by věci mohly vypadat, kdyby vše dopadlo tenkrát jinak. I když si myslím, že některé situace nebo postupy zmiňované v knize jsou těžko uvěřitelné než aby se někdy mohly stát, je to fantazie autorky. Kniha se mi líbila.
Ač nerada, protože paní Mornštajnová je moje oblíbená autorka, musím říct, že Listopád je podle mě její nejslabší kniha. Námět je zajímavý, kniha je čtivě napsaná (to autorka prostě umí), ale celkový dojem ... znovu už si ji nepřečtu. Sama nejsem úplně schopná říct, čím to, ale prostě mě kniha nějak nezasáhla. Mrzí mě to, ale je to tak. :-(
Podle kritiky ostatních čtenářů jsem se bála, že se mi kniha bude číst špatně a, že se budu nudit už jen proto, že komunismus jsem nezažila a znám ho jen že školy a z vyprávění.
Jako vždy se autorce velice povedl popis nejen postav, ale i míst a situací a mě se kniha četla velice dobře a v podstatě sama.
Takže za mě určitě velice dobré čtení a buďme rádi, že to s námi dopadlo tak jak to dopadlo.
V prvé řadě bych chtěla ocenit odvahu paní Mornštajnové, že se do takového složitého tématu vůbec pustila. Podle mého názoru se jí podařilo vykreslit období po roce 1989 opravdu bravurně, sugestivně, a kdyby tehdy komunismus nepadl, klidně by tohle mohla být naše realita. Člověk si při čtení uvědomí, jak dobře se dnes máme a taky má pocit, že by si toho měl víc vážit.
MALÝ SPOILER
Vytkla bych jen jednu věc. Přišlo mi, že Maja úplně zapomněla na svého syna, pořád řešila jen Lenku a Kubík jako by nebyl. To mi přišlo trochu zvláštní. Taky mi chyběla nějaká zmínka o tom, jak se mu vlastně v Americe dařilo. KONEC SPOILERU
Jinak se mi ale knížka líbila, bavila mě a sice se budu opakovat, ale už se nemůžu dočkat další tvorby paní Mornštajnové.
Listopád je bezpochyby tou nejzajímavější a zároveň nejtěžší knihou, jaká se mi letos dostala do rukou.
Téma je jednoduché - autorka vykresluje realitu, ve které se listopad 89 nestal měsícem začátku svobody českého národa, nýbrž startu ještě horších událostí, než jaké se děly lidem po celý totalitní režim.
Seznamujeme se s hlavní hrdinkou Majou, která po tvrdém zásahu na nevydařené demonstraci končí s mnoha dalšími ženami ve vězení. Neví, co se stalo s jejími dětmi, manželem ani rodiči.
Více mě bavila druhá linka z dětské ozdravovny, kde dominuje postava dívenky Magdaleny. Na tomto uzavřeném místě se s úzkostí dovídáme o práskačství, “převychovávání” i malých záblescích neochvějné pravdy, za kterou si stojí tvrdohlavá Jana.
Jak říkám, nápad je to netradiční a vskutku originální. Člověk si musel dávat pauzu a vydýchat to, že je to naštěstí jenom kniha. Bylo by báječné, kdyby se kniha dostala do rukou co nejvíce lidem a my všichni si uvědomili, jak dobře se máme a jak zle jsme se mohli mít. Ostatně doba útlaku v příběhu přetrvává až do roku 2019, kdy například mobilní telefon je výsadou jen vysoce postavených lidí.
A proč tedy nedávám plný počet? Hlavní chybou je mít vysoká očekávání. Všechny knihy paní Mornštajnové jsou perfektní jak dějově, tak stylisticky. A tahle se zkrátka něčím vymyká a čtenář se na tuto krutou jízdu nemůže nijak připravit.
Další, ale můj osobní problém byl číst knihu hned po zkouškovém, kdy je člověk plný stresu a potřebuje vzpruhu. No tak to mi Listopád bohužel neposkytl. :D Na druhou stranu, existuje na tak těžké téma příhodná doba?
Nechci zde ani přinejmenším spoilerovat, ale udělalo by určitě nejenom mně radost zakomponovat do příběhu aspoň maličké světýlko na konci tunelu.
Sečteno podtrženo - čtěte, dávkujte si to a zanechá to ve vás hlubokou propast, zvlášť pokud si události roku 1989 pamatujete. Autorka dokázala, že umí pracovat s historickými fakty nejen retrospektivně, ale ponořit se do děsivé utopie a pořádně nás v ní vymáchat. Pocit ve mně kniha nechala syrový a úzkostlivý, nejde na ni přestat myslet; a to se mnoha dalším nepovedlo.
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský důmAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Moje první. Ale jako že dobrý, no. Hodně emotivní.