Lolita
Vladimir Nabokov
Román Lolita začal Nabokov písať roku 1939 v Paríži a dokončil ho v oregonskom Ashlande na jar roku 1954. Jeho vydanie spôsobilo v prudérnych Spojených štátoch škandál, jeho šírenie bolo zakazované, rovnako ako obe filmové spracovania (1961 a 1998), a mnohí kritici o ňom hovorili ako o pornografii. Hlavnou postavou románu je spisovateľ Humbert Humbert, ktorý pricestuje z Európy do Spojených štátov, aby prednášal francúzsku literatúru. Nájde si ubytovanie u vdovy, matky dvanásťročnej Dolores, prezývanej Lo alebo Lolita. Humbert postupne prepadne kúzlu mladého dievčaťa.... celý text
Přidat komentář
Tohle mě tak strašně nebavilo. Styl psaní, hlavní hrdina i hrdinka, děj… nechápu, proč je to v povinné četbě. Pro mě nulový přínos, pasáže ve francouzštině otravné… po knize jsem sáhla kvůli té kontroverzi okolo ní. A opravdu se mi nelíbilo, s jakou samozřejmostí autor pedofilii obhajuje.
Ke knize jsem se dostala díky Čtenářské výzvě,,myslím,že bych do ní asi jinak nešla,ale autorova mistrná hra se slovy je užasná,,já ji poslouchala a M.Mejzlík dal knize nový rozměr..
“Hledá se Hazeová Dolores,
vlasy plavé, rty jak růžička.
Věk 5300 dní má dnes,
profese žádná...nebo hvězdička....”
Mistrně napsaný příběh po stránce jazykové, kdy autor skvěle pracuje se slovy (jediný důvod, proč jsem knihu dočetla až do konce), ale s obsahem pro mne nepřijatelným. Stokrát si můžu říci je to průnik do duše a pocitů, líčení smyslnosti, slavná kniha, problém s vnímáním nepříjemných témat...atd. atd. Ale nemůžu jinak.
Podstata příběhu u mne vyvolala znechucení a nepříjemné emoce a to u čtení nehledám.
Román je místy zdlouhavý s nudnými popisy, nezachránil to ani poměrně dynamický závěr.
Takhle... Věděla jsem, že to je o lásce k dítěti. Jasně. Je to přece Lolita... Ale že to bude reálně pedofilní porno, to mi asi úplně nedošlo. Po přečtení nějak nemůžu zkousnout, že je tohle v seznamech literatury povinné četby. Ne. Já jsem na tohle puritánka, mně tohle hrozně vadí...
Skvěle načteno Igorem Barešem. Jinak je to tak trochu jiný Nabokov, i když jsou tam jeho tradiční témata jako šachy, hra se slovy, mystifikace ve svých různých variacích, smyšlená díla smyšlených autorů, obsese (a nikoliv jen ta sexuální) a zvláštní nabokovské tajemno.
Nabokov má určitě lepší romány, ale Lolita je snaha Nabokova jít tak trochu sám proti sobě, a možná i proto je to v mnoha ohledech Nabokovův román nejpřístupnější, ale v mnoha ohledech také dosti předvídatelný. Nabokov byl ale spisovatelský chameleon a rád zkoušel nové postupy. Lolita je svým způsobem snahou autora napsat téměř psychologický román. Ve většině Nabokových dílech hraje psychologie spíše podřadnou roli a často je vysmívána a ironizována. Tady tomu tak úplně není a občas to působí jak číst Dostojevského. Osobně řadím Lolitu k těm lepším románům autora, ale nikoliv nejlepším.
Ještě k audio knize: Igor Bareš předvedl fenomenální výkon a proto dávám plný počet a doporučuji především jako audio knihu.
Nestarnouci klasika. Vzdycky, kdyz nevim co by, tak si vezmu Lolitu a zase je svet v poradku. Kvalitni cteni, ktere vas fascinuje, znechucuje a pohlti zaroven.
Přenádherná intimní hluboce melancholická poezie v próze. Troufám si říct, že právě forma nám nedovoluje knihu odložit a šklebit se nad případným obsahem. Čteme to jak ve snu, pro který nemáme v ten moment doplňující korektivum špatný/zlý, nastokrát se krásně ztrácíme v tenatech bravurní výřečnosti, necháváme se tou poetičností myslím si až statečně slastně unášet a to nás šlechtí a povznáší a autora tak dělá nemrtelným. V útočišti literární nesmrtelnosti řečeno s Humbertem Humbertem jakož i s Nabokovem samým toto všechno sdílet můžeme. My jsme ty mysli budoucích pokolení.
P.S.: Igor Bareš si to v audiopodobě tohoto fenomenálního literárního díla totálně odmakal. Úprava Jana Němce pro rozhlas dává neskrývaně najevo, že tato interpretace díla je ta nejpůvodněji zamýšlená. Trefně ba nejtrefněji v tomto smyslu už zde v komentářích o kousek níže odcitoval autorův SUPREME záměr čtenář jozik_v_tumane
Poslouchala jsem jako četbu s hvězdičkou na ČRo Vltava.
Dokonalá hra se slovy. Přestože se jedná o erotický a na svou dobu až pornografický román, tak vlastně nebyly použity žádné konkrétní výrazy, které by čtenář v takovémto díle mohl očekávat. Málokdy byla situace popsána přímočaře, většinou bylo vše zaobalené do spousty příměrů a jinotajů, které se ovšem nedaly chápat jiným významem, než který skutečně měly. Navíc až chlípně zabarvený přednes Igora Bareše dal celému dílu náležitý dojem.
Chvílemi děj krásně plynul, chvílemi jsem se výborně bavil, chvílemi mě intelektuální sofistikovanost trochu zmáhala. Nebylo to snadné čtení, zápasil jsem s knihou přes dva týdny. Obrovské množství odkazů a narážek na všechno možné. Místy měla tato velká hra se slovy a literárními odkazy navrch nad příběhem. Občas nepříjemný pocit, že ne všechno jsem pochopil. Občas příliš barvité, rozvláčné popisy. Některé scény / situace / obrazy byly ovšem geniální. Příběh je hluboce lidský, ambivalentní. Jazykově vybroušené.
Skvělý překlad!
"Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, laskavost, extáze) normou. Takových knih není mnoho." Nabokov
Humbert Humbert se nás snaží přesvědčit, že na jeho lásce vlastně není nic v nepořádku – až na ten drobný detail, že ho přitahují jen o trochu mladší děvčata. Jako by nešlo o nic víc než jen o to, že se jeho smysl pro krásno neshoduje s kulturními zvyklostmi své doby. Dokonce by se mezi řádky dalo i přečíst, že se pan Humbert cítí jaksi nadřazen, protože on, vzdělanec a estét, přece dokáže rozpoznat a vychutnat něco, co běžní obyčejní lidé nedokážou ocenit – trochu mi to tou povznesenou namyšleností připomnělo některé kulturní snoby, kteří vyzývavě popisují svoji vášeň pro neortodoxní umělecké směry.
Ale je Humbertova láska opravdu láska? Podle mě ne! A podle mě v tom věk Lolity nehraje roli, nebyla by to láska ani tehdy, pokud by toužil po ženě dospělé. Humbert touží vyhledávat a dobývat, touží vlastnit, touží ovládat a dominovat. Ale nic z toho není láska, přeci. Humbert se totiž netouží dávat, netouží pečovat, netouží se starat a netouží prospívat. Humbert lidi jen používá, nejen Lolitu a její matku, ale třeba i Ritu, ke všem lidem má extrémně sobecký, vyložené utilitární postoj. Jen zcela výjimečně, někdy jakoby mimoděk, někdy v okamžicích emočního otřesu, se na chvíli v jeho mysli zjeví skutečný obraz jeho života, ale pokaždé ho rychle zažene zpět do podvědomí a pokračuje dál ve vyjetých kolejích vlastního sebeobrazu člověka předurčeného trpět pro lásku, která nebude pochopena – se kterým je tak sžitý, že se ho nevzdá ani tváří tvář vlastnímu konci.
Lolitě se často vyčítá banálnost a jednotvárnost příběhu, ale myslím, že to mohl být i Nabokovův záměr: to bezcílné popojíždění z místa na místa, stále stejné hotely, stále stejné situace. Jako by se v tom nějak navenek projevovala Humbertova emoční invalidita, kdy sice pořád před něčím utíká nebo někoho hledá, ale to všechno je přitom tak dokonale zbytečné, vždyť svoje prokletí – sebe sama - si nosí stále sebou.
Není snadné zobrazit takovou vnitřní prázdnotu literárně zajímavě, Nabokovův nevěrohodný vypravěč, zdá se mi, dělá co může, znejišťuje a znepokojuje, zaplňuje příběh verbálními ornamenty a jazykovými kousky. Hm, Nabokovovi literární dovednosti jsou nesporné, formu to má, ale mé srdce stejně zůstalo neosloveno.
Když čtu nějakou knihu znovu po mnoha letech, obvykle bývám k záporným postavám shovívavější, mívám víc pochopení. Lolita je výjimka, jako mladý jsem Humberta částečně omlouval, částečně si ho možná i vážil pro jeho zdánlivou nekonformnost. Dnes pro něj jen těžko hledám nějaké polehčující okolnosti.
Možná je to ale dáno i tím, že jsem poslouchal román jako čtení na pokračování v podání Igora Bareše, který svého Humberta podal s tak afektovanou úlisností, že moc prostoru pro sympatie fakt nenechával – pokaždé, když tím svým uslintaným tónem řekl slovo „nymfička“, tak bych nejraději okamžitě šáhl po kastračních kleštích. :-)
Posloucháno na českém rozhlase Vltava.
Na mě hodně silné téma. Ale abych pravdu řekla, čekala jsem úplně něco jiného. Nejde doslova o erotický nebo pornografický román. Je to román o chtíči a vášni, to je, to jo, ale víc spíš o posedlosti, majetnosti, vydírání - a to z obou stran.
Úžasně barvitě popsáno a ještě víc úžasně přečteno Igorem Barešem, ale zase když si představím kolik je slečně Dolores a panu Humbertovi let.....brrr, ufuf....
Na film se určitě se zvědavosti podívám. A podle přednesu pana Bareše, bych ho klidně obsadila do hlavní role i ve filmu. Tak si totiž pana Humberta představuji
Lolitu jsem znala jako film s Jeremy Ironsem, teď jsem si ji poslechla jako audio na Českém rozhlase. Ovšem zjistila jsem, že je dost zkrácená, takže jsem vytáhla z knihovny i vydání tištěné a přečetla ji. No, je to psané tak jako poeticky a milostně, ale je to jen a pouze o sexuálním zneužití nevlastní dcery (a zneužití matky v jiném smyslu slova). Že byla Lola už zkušená, když ji dostal? Ale prosím vás, opravdu je to omluva? Co nemám taky ráda je závěr s Q. Ano, jsem ráda, že jsem se nakonec k přečtení dostala, protože Lolita je napsaná mistrně. Tématem je mi ale odporná stále.
[audio ČRo]
My holky to zkrátka máme s erotikou úplně jinak.
Krutě primitivní lidské pudy mají velkou šanci stát se uměleckým dílem, akorát je to často velká dřina a stejná dřina bylo poslouchat toto. Ovšem Igor Bareš čte skvělým úchylně slizkým hlasem, o tom žádná.
Nabokov nasvítil téma barevně mihotavými světélky poetiky, zvědavosti a slovní ekvilibristiky (na hravost a humor mám nároky jiného odstínu :o), aby odhalil jasným světlem syrovou podstatu ubohosti, bídy lidské prázdnoty a propadu sama do sebe.
(SPOILER)
Čteno podruhé asi po dvaceti letech a myslím si, že jsem si knihu ještě více vychutnal než tehdy.
Podle mne je to zatím ten nejinteligentnější,jazykově nejbohatší a nejhravější a nejvtipnější erotický román, co jsem kdy četl.
Přesně a s humorným nadhledem popisuje to, čemu se říká mužský chtíč, tu touhu dobývat ženy v jakémkoliv věku.
I když Nabokov by se termínu "erotický" bránil a o těchto románech si myslel své, cituji z jeho doslovu :
"Že můj román skutečně obsahuje různé narážky na fyziologická nutkání úchylného člověka, je čistá pravda. Nejsme však děti, nejsme nevzdělaní mladiství delikventi ani mládenci z anglického gymnázia, kteří po noci homosexuálních radovánek musí přetrpět paradox četby antických klasiků ve verzích pro mládež"
Dále si dovolím uvést ještě pár citátů, jimiž vtipně komentuje své dílo :
" Jsou jemné duše, které by prohlásily Lolitu za bezvýznamné dílo s odůvodněním, že je nic nenaučí. Nepíšu a ani nečtu didaktickou prózu, a přes tvrzení Johna Raye neobsahuje Lolita žádné morální ponaučení. Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, vlídnost, extáze) normou. Takových knih není mnoho. Všechno ostatní je buď dobový brak, nebo to, co někteří nazývají literaturou velkých idejí, která se velmi často neliší od dobového braku přicházejícího v ohromných sádrových blocích, jež jsou opatrně přemísťovány z jednoho století do druhého, dokud se neobjeví nějaký odvážlivec a s rozmachem do Balzaca, Gorkého či Manna nepráskne kladivem."
" je ale také pravda, že v dnešní době je pojem „pornografie"
synonymem pro průměrnost, komercialismus a určitá závazná pravidla vyprávěcí metody. Obscénnost musí kráčet ruku v ruce s banalitou, jelikož jakýkoli druh estetického zážitku musí být venkoncem nahrazen nenáročnou sexuální stimulací, která vyžaduje tradiční slovo nutící pacienta k rozhodnému činu. Stará zkostnatělá pravidla musí pisatel
pornografického díla zachovávat, aby jeho pacient pociťoval stejný pocit jistoty, že bude uspokojen, jako jej zažívají kupříkladu milovníci detektivních příběhů, v nichž, nedáte-li si dobrý pozor, se k milovníkově znechucení vyklube ze skutečného vraha umělecká originalita (kdo by si dejme tomu přál, aby detektivní příběh neobsahoval jediný dialog?)."
"Literární znalci se rádi obírají následujícími problémy: „Jaký je autorův záměr?", anebo ještě hůře, „Co tím chce básník říci?" Já patřím shodou okolností mezi autory, kteří si v začátcích práce na nějaké knize nekladou před sebe žádný jiný cíl než se knihy zbavit a kteří jsou v odpovědi na otázku, jak vznikala, odkázáni na takové dřevní pojmy, jako je interakce inspirace a kombinace, což, připouštím, zní, jako když kouzelník vysvětluje jeden trik předvedením druhého."
A poslední :
" Mou osobní tragédií, do které nikomu nic není a být by nemělo, je skutečnost, že jsem se musel zříci své mateřštiny, svého nespoutaného, bohatého a nesmírně tvárného ruského jazyka, ve prospěch druhořadé odrůdy angličtiny, zbavené všech těchto ústrojí: matoucího zrcadla, černého sametového horizontu, samozřejmých asociací a tradic, jimiž domorodý iluzionista s vlajícími krovkami fraku následuje po svém dědictví otců."
Za mě je Nabokov mistrem práce s jazykem, jemným humorem, sebeironií a hrou se čtenářem.
Zvláštní, rozvleklé, zdlouhavé, místy kostrbaté, člověk se tím musí "prokousat". Na svou dobu rozhodně šílené.
Čekala jsem něco jiného ale i tak mě první část knihy něčím zaujala. Vnitřní boj Humberta, kontroverzní téma bez laciných popisů. Občas byly popisy zdlouhavé a v druhé půlce jsem měla problémy knihu dočíst ale i přesto to bylo zajimavé čtení.
Štítky knihy
zfilmováno 20. století erotika USA (Spojené státy americké) pedofilie posedlost rozhlasové zpracování nymfomanky Cena Josefa Jungmanna
Autorovy další knížky
2007 | Lolita |
1990 | Lužinova obrana / Pozvání na popravu |
2008 | Čaroděj |
2001 | Pnin |
2015 | Ada aneb Žár |
Říká se tomu Overtonovo okno.